Newyorská Met oslavila 50 let své nové budovy v Lincolnově centru
Velkolepý koncert k výročí Metropolitní opery
K padesátému výročí působení souboru Metropolitní opery v nové budově v Lincoln Center uspořádalo vedení Met v neděli 7. května 2017 skvělý koncert s plejádou světových operních hvězd.
Z ohlášených hvězd operního nebe jmenujme Annu Netrebko (dopisová árie z Verdiho Macbetha a árie z Madama Butterfly), Piotra Beczału (árie z Verdiho Luisy Miller), Plácida Dominga (ukázka z Giordanova Andrei Chéniera), Renée Fleming (árie Hraběnky z Mozartovy Figarovy svatby a duet z Massenetovy Thaïs s Plácidem Domingem), Elīnu Garanču (árie z Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila), Joyce DiDonato (árie z Rossiniho Semiramis), Reného Papeho (scéna šílenství z Musorgského Borise Godunova) a ještě dvě další desítky zpěváků a zpěvaček, kteří vytvořili role na této světové scéně.
Koncert sestával ze čtyřiatřiceti operních čísel. Až na výjimky vystupovali všichni přední světoví zpěváci naší současnosti, jen několik zpěváků muselo splnit svoje závazky na jiných scénách. Nešlo jen o koncertní provedení, většina pěvců vystoupila v kostýmech i maskách. Dirigovali Marco Armiliato, Yannick Nézet-Séguin i James Levine a koncertu se zúčastnil i sbor Metropolitní opery.
Tradice těchto megakoncertů je v Metropolitní opeře velmi silná, již k otevření scény v Lincoln Center byl pořádán šestihodinový koncert s přehlídkou největších hvězd té doby v čele s Birgit Nilsson. Stejný rozsah i popularitu měl koncert ke stému výročí existence Met v roce 1983. Zajímavostí letošního koncertu je, že nebyl zcela vyprodán, v nabídce zbylo několik jednotlivých míst v nejvyšší cenové nabídce (950 USD) a míst v parterových ložích (1.966 USD). Z koncertu budou k dispozici obrazové i zvukové záznamy, živě byl vysílán místní stanicí Radio Siris i pomocí live-streamu.
Rossiniho Semiramis v Nancy
Některé opery se dlouhá léta neobjevovaly na scénách, zvláště tehdy, když jejich interpretace byla spojena s vynikající představitelkou. V pocallasovské éře to byla například jen řídce inscenovaná Belliniho Norma (v níž pak až s odstupem zazářily Montserrat Caballé a Joan Sutherland), dlouhá léta se neuváděli ani Berliozovi monumentální Trojané a velmi řídkým hostem na operních scénách (snad vyjma specializovaného festivalu v Pesaru) byla Rossiniho Semiramis. Ale právě tato Rossiniho rozsáhlá tragická opera se v současné době těší zájmu hned několika divadel. Po působivé inscenaci v Mnichově s mezzosopranistkami Joyce DiDonato v hlavní roli a Danielou Barcellonou jako Arsacem (naši recenzi najdete zde), která se po prázdninách přesune do Covent Garden v Londýně (se stejnými dvěma hvězdami, pokud to ale pooperační kondice Joyce DiDonato dovolí), je opera ve zcela nové inscenaci k dispozici i v Opéra national de Lorraine v Nancy s mimořádným obsazením (premiéra 2. května 2017).
Ale již na konci září 2017 vstoupí fascinující asyrská „královna vzduchu“ na scénu operního divadla ve Florencii. I tam budou hlavní role obsazeny skvělými rossiniovskými interpretkami – sopranistkou Jessicou Pratt jako Semiramidou a sopranistkou Silvií Tro Santafé jako Arsacem. Na jaře se navíc na scénu Metropolitní opery v New Yorku vrátí inscenace z roku 1990, v revivalu v hlavních rolích vystoupí sopranistka Angela Meade (Semiramis) a mezzosopranistka Elizabeth DeShong (Arsace).
Obsazení současné inscenace v Nancy ale nabízí skvělou senzaci. Do role Arsaceho (psané pro koloraturní altistku a o premiéře ji skutečně zpívala Rosa Mariani) je totiž obsazen jeden z nejžádanějších kontratenoristů naší doby – Franco Fagioli z Argentiny. Gioachino Rossini nijak zvláště zpěv kastrátů neobliboval a v jeho obsáhlém operním díle najdeme jen několik rolí pro tento typ hlasu, z nichž asi nejznámější je part perského prince Arsaceho (jen shoda jmen s libretem Semiramis) z opery Aureliano in Palmira (1813), komponovaný pro jednoho z posledních velkých kastrátových interpretů, altistu Giovanniho Battistu Vellutiho. Skladatel důsledně komponoval četné kalhotkové role, napsané pro koloraturní altistky, a vytvořil tak specifický hlasový obor rossiniovského koloraturního altu (jehož vysokým požadavkům ale dostojí jen málo operních adeptek). Pozdější Rossiniho tvorba určená francouzskému jevišti se musela již obejít zcela bez kastrátů, protože francouzské publikum tento hlasový typ v podstatě nesnášelo.
Hvězdou představení je ale také gruzínská koloraturní sopranistka Salome Jicia, velmi zkušená rossiniovská interpretka, která zaujala především jako Contessa de Foleville z jeho Cesty do Remeše a Elena z opery La donna del lago. Obě role vytvořila i na skladatelově festivalu v Pesaru, v repertoáru má i další role z méně známých Rossiniho oper. Zpívá ale i mozartovské partie a také titulní hrdinku z Verdiho La traviaty. Salome Jicia zcela patří k hvězdám belcantového zpěvu budoucnosti, a to jak pro samozřejmost koloratury, tak pro velkou pohyblivost hlasových prostředků. Navíc se její hlas výborně snoubí s Fagioliho kontratenorem, jež je objemnější a „hrdinnější“ než většina hlasových nástrojů kolegů z jeho hlasového oboru. U obou pěvců navíc kritika zdůrazňuje vedle velké muzikality i znamenitou srozumitelnost slova. Chválí i představitele intrikánského Assura, argentinského basistu Nahuela di Pierro.
Poněkud zklamaně hodnotí recenze režijní pojetí německé režisérky Nicoly Raab (byla také spolurežisérkou opery Voják a tanečnice ve Státní opeře Praha ve spolupráci s Davidem Pountneyem v roce 2000 a režisérkou soudobé opery Dorian Gray v Bratislavě roku 2013 – recenzi jsme přinesli zde) i vizuální složku inscenace. Ta je dílem režisérčiných častých spolupracovnic – Madeleine Boyd (scéna) a Julia Müer (kostýmy), které přeložily asyrský královský palác do divadelní zkušebny. Přesto se na některých místech podařilo vytvořit působivé obrazy, nesoucí symboliku relevantní k příběhu intrik, přetvářky a incestu. Dirigent Domingo Hindoyan se dobře vyrovnává s nároky obtížné partitury a vražednými tempy i požadavky na souhru sólových nástrojů se zpěváckými výkony.
Opéra national de Lorraine nabízí čtyři představení v květnu 2017 a dílo je provozováno s určitými škrty (délka představení je 3 hodiny 15 minut a jedna delší přestávka) samozřejmě v italštině s francouzskými titulky.
Vampýr v Koblenzi
Českými jevišti bohužel trvale opomíjená romantická opera Der Vampyr (Vampýr, 1828) německého skladatele Heinricha Marschnera, jedno z důležitých děl romantického hnutí, byla premiérována 6. května 2017 v Theater Koblenz. V Koblenzi je nastudována původní verze z roku 1828 podle nového kritického vydání Marschnerovy partitury v redakci muzikologa Eduarda Vosse vydané roku 2009. Zatím se na německých jevištích spíše uplatňovala přepracovaná verze z pera skladatele Hanse Pfitznera, poprvé uvedená roku 1924 ve Stuttgartu. Velmi působivé dílo dnes svým hrůzostrašným upírským námětem výborně zapadá do vlny vampýrské tématiky, která se již více než dvě dekády drží v populární literatuře, mnoha filmových dílech a televizních seriálech, na výsluní zájmu čtenářů a diváků. Romány Anne Rice, opakované filmové adaptace Upíra Nosferatu a Hraběte Draculy, filmové série Underworld a mnohé další kombinace upírského násilí a sexu, v nichž v několika intelektuálnějších zpracováních nechybí ani existenciální rozměr jinakosti upírských existencí, jsou stálou součástí nabídky současné pop-kultury.
Koblenzská inscenace (režie Markus Dietze, scéna Dorit Lievenbrück) se orientuje na známé ikonické obrazy filmových upírských příběhů. Ve vizuální složce poznáváme jasně odkazy jak na Murnaův legendární film Upír Nosferatu, tak třeba na parodicko-komediální filmový příběh Romana Polanského Ples upírů.
Nechybí ani obrazy, které operu sbližují se světem nízkorozpočtových upírských filmů kategorie B. Příběh přitažlivého upíra Lorda Rutheva, který musí během čtyřiadvaceti hodin najít tři panenské oběti, aby zachránil svoji existenci, nabízí vedle výrazné hlavní role pro charakterní baryton také tři dámské role (všechny soprán, ale různé typy hlasů), tenorový part konkurenčního milovníka a nezbytný „otcovský“ basový part. Holandský barytonista Bastiaan Everink, který přešel k opernímu zpěvu po kariéře elitního vojáka, zpívá jako host Rutheva jako démonickou, temně přitažlivou osobnost sériového vraha z vilnosti, která nenachází klidu ve světě lidí. V současnosti člen Deutsche Oper v Berlíně zpívá na domovské scéně velké role napsané pro charakterní baryton – Escamillia, Klingsora, Scarpiu – a je vyhledávaným představitelem Wagnerova Holanďana. Ostatní role jsou obsazeny jak domácími pěvci, tak hostujícími pěvkyněmi (Iris Kupke jako poslední plánovaná oběť Malwine).
Světově proslavený námět lidské hrůzy nechybí ani při další operní inscenaci. V koblenzském operním repertoáru totiž figuruje i nová inscenace Glassovy operní verze Pádu domu Usherů. V Glassově minimalistickém díle vystupuje také slovenský tenorista Juraj Hollý jako Roderick Usher.
Angela Gheorghiu onemocněla
Angela Gheorghiu má opět problémy v roli Tosky ve Vídeňské státní opeře. Po představení 5. května 2017, kdy jí byl partnerem tenorista Jonas Kaufmann, zrušila ze zdravotních důvodů svou účast na pondělním představení dne 8. května.
Zastoupila ji jiná známá interpretka Florie Tosky Martina Serafin. Na večerní představení ve čtvrtek 11. května by se již do role měla vrátit rumunská sopranistka – ale kdo ví? Čtyřminutový frenetický potlesk na otevřené scéně pro Jonase Kaufmanna ve zmiňovaném pátečním představení po E lucevan le stelle zdraví nejspíš nepřidá.
Výstava týdne
Marilyn Horne Museum v rodném městě slavné americké mezzosopranistky, v Bradfordu (Pensylvánie), bylo slavnostně otevřeno 6. května 2017. V prostorách budovy, původně zvané Seneca Building (art-decová stavba z počátku třicátých let dvacátého století), nově pod názvem Marilyn Horne Hall, pittsburghská univerzita zřídila rozsáhlou expozici na prostoru o rozloze více než 315 čtverečních metrů.
Základem výstavy je velkorysý dar slavné pěvkyně univerzitním archivům. Součástí obsáhlého daru je nejen osobní archiv umělkyně s divadelní dokumentací, korespondencí, četnými fotografiemi a memorabiliemi, ale také soubor kostýmů z nejvýznamnějších rolí Marilyn Horne ze sedmdesátých let z jejích vystoupení v Metropolitní opeře. Zastoupeny jsou kostýmy (a také několik návrhů k nim) k titulní postavě v Bizetově Carmen, dále k Rosině z Rossiniho Lazebníka sevillského, mytické roli Orfea z Gluckova Orfea a Euridice a také egyptské princezny Amneris z Verdiho Aidy. Výstava obsahuje i faksimile scénografických návrhů a část výstavy je pojata interaktivně, diváci také mohou sledovat záznamy ze slavných vystoupení především na amerických operních scénách i rozhovory z rozhlasových a televizních stanic.
Nejslavnější rodačka z malého města Bradfordu (zhruba s 10.000 obyvateli) narozená roku 1934 prošla zajímavým vokálním vývojem a zpívala řadu rozdílných rolí, než se definitivně rozhodla pro obor koloraturního mezzosopránu. Ve výčtu jejích rolí najdeme i řadu ranějších sopránových partů, mezi nimiž nechybí ani tak rozdílné role jako je Nedda v Leoncavallových Komediantech, Sieglinde ve Wagnerově Valkýře nebo Marie v Bergově Vojckovi. Na počátku šedesátých let objevila belcantové party a také začala její dlouholetá spolupráce s koloraturní sopranistkou Joan Sutherland. Postupně vytvořila řadu partů v barokních operách (Händel a Vivaldi) i škálu rolí belcantového oboru prvé poloviny devatenáctého století. Proslula především jako rossiniovská interpretka (Rosina, Italka v Alžíru, Tancred, Arsace a další) a jako jedna z prvních se zasloužila o renesanci autentického obsazování původních Rossiniho rolí psaných pro koloraturní alt. Svébytné a proslulé bylo její pojetí Bizetovy Carmen.
Kariéru ukončila roku 1999 velkolepým koncertem v Chicago Symphony Center, ale ještě několik let se jako host objevovala na koncertech populárních amerických zpěváků různých žánrů. Výrazně je stále činná jako pěvecká pedagožka a organizátorka hudební výchovy na různých školních stupních. Vydala i dvě knihy pamětí (1983, 2004), ve kterých se také krátce vyrovnává se závažným onemocněním (rakovina slinivky), které ji postihlo roku 2005.
Ale vraťme se k bradfordské výstavě. Obsáhlý archiv Marilyn Horne umožňuje plánovanou každoroční obměnu exponátů a předpokládá se také další spolupráce s archivy operních domů při přípravě příležitostných nových sekcí výstavy. Slavnostní program k otevření sestával ze slavnostní vernisáže, komentované prohlídky a koncertu.
Nahrávka týdne
Julia Lezhneva – Carl Heinrich Graun: Opera Arias. Concerto Köln, dirigent Mikhail Antonenko. Decca 2017 (1 CD). Ruská koloraturní a lyrická sopranistka ve spolupráci s muzikology připravila novou profilovou desku. Po rossiniovských, händelovských a vivaldiovských projektech přichází s dramaturgicky objevnou deskou s jedenácti světovými premiérami árií německého skladatele Carla Heinricha Grauna (1701–1759).
Carl Heinrich Graun jako jeho generační souputník Johann Adolf Hasse představuje další generaci německých skladatelů po Georgu Friedrichovi Händelovi, orientovaných na italskou operní školu na německých dvorech. Skladatel působil především u královského dvora Friedricha II. a mnohá díla vytvořil pro berlínskou operu. Část děl vznikla na Metastaziova libreta a zřejmě nejúspěšnější zůstává jeho Cesare e Cleopatra (Berlín 1742, zakázka právě pro otevření berlínské královské opery). Tato opera byla již dvakrát nahrána v devadesátých letech dvacátého století.
Operní recitál Julie Lezhnevy ale nabízí ukázky ze zcela neznámých Graunových oper, vesměs na látky, které známe z mnohem známějších zhudebnění jiných skladatelů (L’Orfeo, Ifigenia in Aulide, Armida, Il Mitridate, Silla, Rodelinda). Andělský hlas sopranistky s velkou schopností tlumočit emoční svět hrdinek vyniká samozřejmými koloraturními schopnostmi, výbornou dechovou technikou i velkou srozumitelností slova. Oblíbený recept Cecilie Bartoli přinést profilovou desku se zcela neznámými skladbami jediného skladatele (třeba dosud opomíjeného nahrávacími společnostmi) ani zde neselhává a představuje Grauna jako talentovaného komponistu (stylově blízkého právě Hassemu) i vrcholné interpretační umění mladé pěvkyně (narozena 1989). Otázkou je, jak by pak působily celé Graunovy opery na jevišti. Talent Julie Lezhnevy, jež se věnuje spíše koncertům a nahrávání než jevištní kariéře, je zde dokumentován v nahrávce na poli, ve kterém má jen minimální konkurenci.
Operní humor
Marilyn Horne se také ráda vyjadřuje k praktickým stránkám pěveckého života. Mezi její proslulé výroky patří i ponaučení z jejích mistrovských kurzů na University of Texas: „Nemusíte být supertlustí, abyste byli superhvězdami. Ale velké množství zpěváků takových je…“ (Pěvkyně mířila i do vlastních řad, v pamětech popisuje také mnohaletý boj s navracející se nadváhou.)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
