O kráse a temnotě antracitu z pera Julie Wolfe
Také mám moc ráda nesešněrované Martinů Voices. Možná i proto, že mě s nimi pojí předloňský silný zážitek na stejném podiu a stejném festivalu s Liškovou omračující hudbou k Marketě Lazarové. Možná i proto, že je mi sympatická osobnost Lukáše Vasilka a vlastně cokoli s Martinů Voices vyrábí, je originální, něčím vizionářské a má velmi příjemnou auru, ať už sedíte na podiu nebo v publiku (zde musím zmínit i jejich loňskou senzační spolupráci s Tallis Scholars na Dvořákově Praze), a to je pro mě docela vzácnost. Takže kdo jiný by se měl spojit s Julií Wolfe? Ta patří údajně k tomu nejlepšímu, co může nabídnout současná americká a světová hudba, nicméně po včerejším koncertě musím provést důkladnější ochutnávku její uznávané tvorby. Přišlo mi, že kombinace těchto osobností obzvlášť zafungovala aneb, jak se říká, byli opravdu na jedné vlně.
Šestičlenný Bang on a Can All-Stars americká skladatelka spoluzakládala v roce 1992 a pravidelně s nimi spolupracuje. Ensemble patří k nejoceňovanějším svého druhu a zaměření, vznikla pro ně spousta skladeb šitých na míru. Je tedy zajímavostí a zřejmě nevyhnutelností, že se jejich netradiční nástrojové uskupení stává samostatným druhem obsazení v soudobé hudbě. Spojováni jsou kromě Julie Wolfe také se Stevem Reichem nebo Davidem Langem (toho zrovna ochutnáváme v našem nejmenovaném vokálním uskupení… jak je to vše propojené!).
O sympatické naladění na danou tématiku se postarala vším výrazná zpěvačka Tonya Graves a nezaměnitelný Dan Bárta se svým charakteristickým pódiovým tělocvikem (už jsem myslela, že to uvidím jen s Illustratosphere nebo Robert Balzar Triem). Za doprovodu kytaristy Marka Stewarta a perkusionisty Davida Cossina zazněla americká country-folková píseň o hornících Sixteen Tons. O jejich nuzném životě ve tmě, umolousaných rukách a nosech, zničených plicích, tělech, duších a nelidských podmínkách. Taková ta důlní situace, o jaké v jistých českých regionech také víme své… Druhá píseň Dark as a Dungeon narážela i na naši aktuální situaci jako otroků své práce. To bych samozřejmě nesrovnávala s daným tématem, nicméně (!) napadla mě u toho jedna myšlenka a Julia se o ni, myslím, v diskusi po představení vlastně otřela. Tyto písně a celé antracitové oratorium nejsou lítostivým výkřikem nad osudem ani světobolnou muzikou. To je zajímavý paradox k tehdejší situaci i k dnešní době, ke kterému se ještě ve svém sloupku vrátím.
Dílo Anthracite Fields, ověnčené Pulitzerovou cenou za hudbu, se skládá z pěti částí. Z první, Foundation, vystupují hlavně jména horníků, pohřbených při důlních neštěstích v oblasti Pensylvánie. Autorka zamýšlela použít jména všech obětí, ale poté, co viděla předlouhý seznam, se rozhodla použít jen jméno John (kterých je v Americe víc než dost) a první slabiku v příjmeních, v abecedním pořadí. O to se staraly mužské hlasy z Martinů Voices, následované ženskou částí. Foundation vykresluje pochmurnou atmosféru, jako byste sami vjížděli vozíkem do oné tmy, kolem vás blyštivé černo (hluboké tóny kontrabasu Roberta Blacka)…, když v tu ránu vás z meditace prudce vytrhnou zvuky kladiva a tvrdé údery do antracitové stěny. Zde expresivně využity bicí, zvonky a klavír (David Friend) v rychlých tremolech.
Breaker Boys je věnováno, jak už název napovídá, chlapcům, kteří oddělovali holýma rukama čisté uhlí od ostatní horniny. Zde nutno zmínit výmluvnou projekci a fotografie breaker boys, kterým nebylo kolikrát ani deset let. Autorka tu senzačně, trochu tragikomicky, využila v hudbě onu klukovskou hravost. Tato část byla rytmicky kontrastní k první, sklouzávající k jazzovým nebo popovým prvkům… Pořád ale v rámci nějakého minimalismu, což se vám zaryje samozřejmě ještě hlouběji pod kůži, aneb méně je kolikrát více. Martinů Voices, drobící hlavní větu o osudu malých otroků, kterou přednesla energická violoncellistka Ashley Bathgate, a poté sbor deklamující „seven years, eight years“… hravý klarinet (Ken Thomson) a jeho skřeky… drsné perkuse… černé tváře a rozedrané ruce malých dětí, které by si měly hrát pod sluncem a stromy nebo jezdit na kole, jehož zvuky se prolínaly celým dílem jako připomínka valících se kamenů… Prostě pořádný „rokec“.
Speech pracuje s výňatkem z projevu Johna Llewellyna Lewise, který jako prezident Svazu důlních dělníků bojoval za bezpečné podmínky horníků při práci. Zde zněl působivě a emotivně hlas kytaristy Marka Stewarta. Jak vidno, členové sexteta jsou schopni vládnout nejen svým nástrojem, ale i hlasem, což oceňuji. Stupňující se intenzita zpěvu jeho i sboru, napětí v jazyce ostatních nástrojů jen podtrhlo důležitost sdělení. Všichni čerpali a dodnes čerpají z nepředstavitelně těžkých podmínek k výrobě energie, na které tehdy stála produkce všech ostatních vymožeností v Americe. A svými důsledky, i když v návaznosti na moderní technologie, působí dodnes.
Flowers se inspiruje autorčinými hovory s Barbarou Powell, která byla dcerou a vnučkou horníků. Prostor tak zde dostávají příbuzné – ženy, které se staraly o zahrady a květiny (opět v projekcích), představované ženskou polovinou sboru. Lyrika a „zelenost“ této části je kontrastem ke tmě, která dílo prostupuje, a dává oratoriu jakousi výrazovou vyváženost.
A konečně Appliances. Zde se nabízí ono poselství, které jsem na začátku nakousla. Upéct dort, vyprat prádlo, rozsvítit, dát si sprchu a jiná sousloví, která sbor hlásil, až vám skoro nadělal díru do hlavy, to vše by nebylo možné bez spodních pater dělnické společnosti, kterou byste nejraději přehlídli. Ostatně, podívat se na onu realitu příjemné určitě nebylo. Realitu „pokroku“, který by bez lidí, zajišťujících palivo pro všechny denní úkony, byl naprosto nemožný. Měli bychom si uvědomit, že díky této minulosti a někde stále ještě realitě (!) žijeme v komfortu, který má docela černé a špinavé pozadí. Uhelné téma je stále aktuální vzhledem ke globálnímu oteplování, jehož spoluviníkem je právě spalování uhlí a jiných fosilních paliv za účelem výroby elektřiny a následná produkce oxidu uhličitého. Musím ještě vypíchnout práci Jeffa Sugga (projekce autentických historických fotografií, nákresů dolů a dalších materiálů), Andyho Cottona (sound design) a to, jak citlivě fungoval také světelný design (nevím přesně, nakolik byl dílem “Amíků” a nakolik tvorbou týmu Fora Karlín…).
Za naše pohodlí platíme draze už teď. Nemám na mysli složenky od energetických společností, ale spíše takové věci jako vymírání živočišných druhů právě kvůli oteplování nebo diskutované přesuny a migrace národů jako důsledek absence pitné vody a rozšiřování pouští. Mizí ledovce, hmyz, velryby umírají s žaludky plnými plastů a ryby a ptáci žijí třeba s kusy plechovek už jako se součástmi svých těl. Že jsem odbočila? To si nemyslím. Anthracite Fields nese širokospektrální myšlenku, zasahující do skutečně zásadních témat současné společnosti, která by mohla přispět k uvědomění si toho, v jaké krizi se nacházíme. Já v to doufám a sama se snažím dělat vše, co můžu, abych jako malý článeček žila zodpovědně ke svému životnímu prostředí. Každý může. A na nás to stojí. Je to jako před volbami. Že váš hlas nic nezmění? Naopak, malé hlasy a malí mravenečci jsou to nejdůležitější. Snad mravenci ani včely nevymřou, mají prioritu nejvyšší. A jako horníci kdysi, poctiví mravenečci společnosti, kteří umírali pod zřícenými stropy důlních chodbiček, bychom se měli obrátit sami k sobě a položit si otázku, co můžeme udělat, abychom katastrofu odvrátili. Aby se ten strop nezřítil nebo aby chodbičku nezaplavila voda.
Pro mě poselství Julie Wolfe zachází až takto daleko a přála bych si, aby podobná díla zaznívala častěji, aby se nezapomnělo na ty, kteří formovali a formují náš přepych. Abychom si přestali neustále na něco stěžovat a učili se žít s málem. On ten minimalismus vychází z mnohem hlubších podstat. Anthracite Fields vás nenutí plakat ani lamentovat (to nedělali ani horníci, prostě tvrdě makali, protože museli, to je ten paradox!). Chce vás postavit před realitu takovou, jaká byla a je, a možná přeměnit naše remcání o tom, jak máme těžký život, v pochopení toho, že jsme sami zodpovědní za vše ve svém životě. Bohužel to je ale, jak pozoruji, jen výsadou hrstky vyvolených, vědomých, citlivých a vnímavých, kteří neukazují prstem na druhé, ale vycházejí ze své intuice. Hudba je intuice a bude vždy jako všechno umění odrážet a reflektovat. A snad měnit k lepšímu!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
