Kritika kritiky (26)

  1. 1
  2. 2

Národní listy uveřejnily 15. září 1891 výtah z německy psané knihy Augusta Ludwiga (možná pseudonym) „Obrněné články o hudbě“, s komentáři autora píšícího pod značkou F., a od téhož autora posudek publikace Heinricha Pudora, věnované výkladu Mascagniho aktovky Cavalleria rusticana, která od května předcházejícího roku vyvolávala nadšení i odsudky po celé Evropě i v Americe.V Praze byla poprvé uvedena 4. ledna 1891 v Národním divadle zanedlouho nato, 18. dubna v Novém německém divadle, v listopadu téhož roku se např. hrála v Olomouci. Autor recenze Pudorovy knížky (v titulku je chyba v názvu opery) je rozumně zdrženlivý, euforii z prvního Mascagniho díla nepropadá . K osobě Heinricha Pudora (1865–1943) je třeba dodat, kým vlastně byl. Marně se pokoušel o úspěch v literatuře, malířství a hudbě, vydával vlastní časopis, propagoval vegetariánství a volnou tělesnou kulturu (je považován za zakladatele FKK). Jeho první manželkou byla Židovka, s níž se rozvedl, a od té chvíle se stal zuřivým antisemitou. Pokračování pochybné „kariéry“ si lze představit. Názvy jeho spisků jako „Německo Němcům“, „Boj proti Židům a za árijskou rasu“ mluví samy za sebe. Oblibu nacistů si však nezískal, mimo jiné totiž kritizoval Hitlerův kult, a nakonec byl souzen pro porušování autorských práv. Pudor byl synem ředitele drážďanské konzervatoře; jeho podivná životní dráha do jisté míry připomíná dráhu syna skladatele a zpěváka Bruno Heydricha. (Je ponechán pravopis originálu.)
***

Obrněné články o hudbě

Hudba jest věcí citu a dotýká se rozumu nanejvýš potud, pokud vzbuzuje city reflexe; z toho patrno, že lze hudbu spíše „pociťovati“ nežli jí „rozuměti“ a slabým jest tudíž známý odpor hudebníků, kteří odbývají rádi obecenstvo pokřikem: vy tomu nerozumíte!

Veselá melodie taneční vniká rázem do našeho nitra, té zajisté rozumíme. Naslouchejme dobré hudbě vůbec, nedostaví se zde snad ono náhlé rozechvění, ale přirozeně naplní nás ušlechtilá, hlubší radosť, jež má nad to i výhodu delšího trvání. Hudba taneční dotýká se především smyslné vášnivosti lidské, as jako vtip, jenž probouzí náhlou veselosť, hudba vážná vzbuzuje vnitřní, hlubší dojem, jako vše krásné.

Ovšem jedno předpokládáme: schopnosť vnímati a cítiti krásu. Tato disposice jest údělem většiny lidí. Cit pak lze cvikem neobyčejně zjemniti, zušlechtiti a sice tím spůsobem, že tříbíme vkus. – Co bylo pocítěno, vzbudí ohlas v posluchači – od srdce k srdci. Avšak tak jako básník nesmí život opisovati se všemi jeho všednostmi, tak nutno činiti i hudebnímu skladateli.

Toto vyšší stanovisko umělecké předpokládá ovšem všeobecné vzdělání. Tu nestačí, aby se skladatel seznámil s nejnutnějšími pravidly harmonie, kontrapunktu, nauky o formách. Výmluvným dokladem nedostatku hlubšího vzdělání moderních i starších skladatelů jest na př. volba textů. (Autor upozorňuje na některé z uznaných komponistů, kteří po té stránce také někdy chybili, avšak nelze s ním souhlasiti, zejména pokud se Beethovena a Schumanna týče. Jinde bylo by snadno a vhodněji hledati.)

Hudební trh je zaplaven spoustou „novinek“ – většina jsou namnoze ohřívané staré krmě, nebo nový, slabý odvar dávno vyčichlého koření. Špatné bují a zatlačuje dobré, bejlí se vzmáhá a dusí zdravý klas. K nejslabším a nejhorším toho druhu skladbám náležejí téměř všechny „ukolébavky“ a různá alba „skladeb pro dítky“, jež se podle dobrých vzorů špatně opisují a za podpory nakladatelů, jimž je zisk hlavní věcí, vydávají. (Podobně má se to s „fugou“, jež slouží většinou jen skladatelům, kteří nic samostatného říci nedovedou.) – Forma jest mrtva: obsahem musí býti oživena, proto stojí zde forma sonátová dosud v celé své kráse a síle neopotřebována a života schopna. – I nejkrásnější hudbu lze špatným provedením zkaziti. Bohužel nelze autorovi provésti své dílo, jedná-li se o větší, pro více nástrojů psanou skladbu. Proto je politování hodno, že mnozí kapelníci nejsou leč živé metronomy bez ducha a citu. Jest-li vzácno slyšeti dobrou hudbu v dobrém provedení v koncertech a divadlech, přístupných jen zámožným, jak málo dostává se zušlechťujících dojmů tohoto vznešeného umění chudým! Veřejně slyší hudbu jen v kostelích – tu zhusta v provedením nedostatečném a výběru chatrném, dále při pochodech a slavnostech. Stát by měl podporovati pořádání populárních koncertů. (Poznámku autorovu, že by bylo vhodno provozovati v kostelích symfonie a ouvertury – nelze bráti vážně.)

A jak je postaráno o umělce? Dnes bohužel nerozhoduje nadání, ale procenta, jež se odvádějí agentům. Ano, ku konci 19. století rozestřeny jsou sítě těchto vydřiduchů po celé zemi a ty každého, kdo by se z nich vyplésti pokusil, ničí, aneb aspoň citelně poškozují. I zde měl by zakročiti stát a srovnati pokud lze trnitou cestu uměleckého povolání. Zřizujte místa, kde by mohl umělec provésti své dílo a nechte souditi lid, obecenstvo, pak nadejde lepší doba hudebnímu umění.

Ku vysvětlení zpěvohry Cavalieria [!] rusticana

Mezitím co pan August Ludwig s důvěrou očekává příštího nového spasitele moderní hudby, byl tento nalezen jiným hudebním spisovatelem německým, drem. Jindřichem Pudorem. Jestli jste měli poslední dobou několikrát časopisy v rukou, neušlo vám zajisté jméno dlouho očekávaného: Pietro Mascagni.Kritikové všech zemí a národů pokořili se většinou tomuto velikému muži a pan dr. Pudor přiložil na velikou hranici obětujících zrno nejvonnější ambry ve své poslední publikaci, ano neváhal novému Molochovi vložiti ve žhavé objetí všechny zpěvoherní a instrumentální skladatele, jichž jmena mu právě připadla na mysl.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na