Kritika kritiky (26)

Národní listy uveřejnily 15. září 1891 výtah z německy psané knihy Augusta Ludwiga (možná pseudonym) „Obrněné články o hudbě“, s komentáři autora píšícího pod značkou F., a od téhož autora posudek publikace Heinricha Pudora, věnované výkladu Mascagniho aktovky Cavalleria rusticana, která od května předcházejícího roku vyvolávala nadšení i odsudky po celé Evropě i v Americe.V Praze byla poprvé uvedena 4. ledna 1891 v Národním divadle zanedlouho nato, 18. dubna v Novém německém divadle, v listopadu téhož roku se např. hrála v Olomouci. Autor recenze Pudorovy knížky (v titulku je chyba v názvu opery) je rozumně zdrženlivý, euforii z prvního Mascagniho díla nepropadá . K osobě Heinricha Pudora (1865–1943) je třeba dodat, kým vlastně byl. Marně se pokoušel o úspěch v literatuře, malířství a hudbě, vydával vlastní časopis, propagoval vegetariánství a volnou tělesnou kulturu (je považován za zakladatele FKK). Jeho první manželkou byla Židovka, s níž se rozvedl, a od té chvíle se stal zuřivým antisemitou. Pokračování pochybné „kariéry“ si lze představit. Názvy jeho spisků jako „Německo Němcům“, „Boj proti Židům a za árijskou rasu“ mluví samy za sebe. Oblibu nacistů si však nezískal, mimo jiné totiž kritizoval Hitlerův kult, a nakonec byl souzen pro porušování autorských práv. Pudor byl synem ředitele drážďanské konzervatoře; jeho podivná životní dráha do jisté míry připomíná dráhu syna skladatele a zpěváka Bruno Heydricha. (Je ponechán pravopis originálu.)
***

Obrněné články o hudbě

Hudba jest věcí citu a dotýká se rozumu nanejvýš potud, pokud vzbuzuje city reflexe; z toho patrno, že lze hudbu spíše „pociťovati“ nežli jí „rozuměti“ a slabým jest tudíž známý odpor hudebníků, kteří odbývají rádi obecenstvo pokřikem: vy tomu nerozumíte!

Veselá melodie taneční vniká rázem do našeho nitra, té zajisté rozumíme. Naslouchejme dobré hudbě vůbec, nedostaví se zde snad ono náhlé rozechvění, ale přirozeně naplní nás ušlechtilá, hlubší radosť, jež má nad to i výhodu delšího trvání. Hudba taneční dotýká se především smyslné vášnivosti lidské, as jako vtip, jenž probouzí náhlou veselosť, hudba vážná vzbuzuje vnitřní, hlubší dojem, jako vše krásné.

Ovšem jedno předpokládáme: schopnosť vnímati a cítiti krásu. Tato disposice jest údělem většiny lidí. Cit pak lze cvikem neobyčejně zjemniti, zušlechtiti a sice tím spůsobem, že tříbíme vkus. – Co bylo pocítěno, vzbudí ohlas v posluchači – od srdce k srdci. Avšak tak jako básník nesmí život opisovati se všemi jeho všednostmi, tak nutno činiti i hudebnímu skladateli.

Toto vyšší stanovisko umělecké předpokládá ovšem všeobecné vzdělání. Tu nestačí, aby se skladatel seznámil s nejnutnějšími pravidly harmonie, kontrapunktu, nauky o formách. Výmluvným dokladem nedostatku hlubšího vzdělání moderních i starších skladatelů jest na př. volba textů. (Autor upozorňuje na některé z uznaných komponistů, kteří po té stránce také někdy chybili, avšak nelze s ním souhlasiti, zejména pokud se Beethovena a Schumanna týče. Jinde bylo by snadno a vhodněji hledati.)

Hudební trh je zaplaven spoustou „novinek“ – většina jsou namnoze ohřívané staré krmě, nebo nový, slabý odvar dávno vyčichlého koření. Špatné bují a zatlačuje dobré, bejlí se vzmáhá a dusí zdravý klas. K nejslabším a nejhorším toho druhu skladbám náležejí téměř všechny „ukolébavky“ a různá alba „skladeb pro dítky“, jež se podle dobrých vzorů špatně opisují a za podpory nakladatelů, jimž je zisk hlavní věcí, vydávají. (Podobně má se to s „fugou“, jež slouží většinou jen skladatelům, kteří nic samostatného říci nedovedou.) – Forma jest mrtva: obsahem musí býti oživena, proto stojí zde forma sonátová dosud v celé své kráse a síle neopotřebována a života schopna. – I nejkrásnější hudbu lze špatným provedením zkaziti. Bohužel nelze autorovi provésti své dílo, jedná-li se o větší, pro více nástrojů psanou skladbu. Proto je politování hodno, že mnozí kapelníci nejsou leč živé metronomy bez ducha a citu. Jest-li vzácno slyšeti dobrou hudbu v dobrém provedení v koncertech a divadlech, přístupných jen zámožným, jak málo dostává se zušlechťujících dojmů tohoto vznešeného umění chudým! Veřejně slyší hudbu jen v kostelích – tu zhusta v provedením nedostatečném a výběru chatrném, dále při pochodech a slavnostech. Stát by měl podporovati pořádání populárních koncertů. (Poznámku autorovu, že by bylo vhodno provozovati v kostelích symfonie a ouvertury – nelze bráti vážně.)

A jak je postaráno o umělce? Dnes bohužel nerozhoduje nadání, ale procenta, jež se odvádějí agentům. Ano, ku konci 19. století rozestřeny jsou sítě těchto vydřiduchů po celé zemi a ty každého, kdo by se z nich vyplésti pokusil, ničí, aneb aspoň citelně poškozují. I zde měl by zakročiti stát a srovnati pokud lze trnitou cestu uměleckého povolání. Zřizujte místa, kde by mohl umělec provésti své dílo a nechte souditi lid, obecenstvo, pak nadejde lepší doba hudebnímu umění.

Ku vysvětlení zpěvohry Cavalieria [!] rusticana

Mezitím co pan August Ludwig s důvěrou očekává příštího nového spasitele moderní hudby, byl tento nalezen jiným hudebním spisovatelem německým, drem. Jindřichem Pudorem. Jestli jste měli poslední dobou několikrát časopisy v rukou, neušlo vám zajisté jméno dlouho očekávaného: Pietro Mascagni.Kritikové všech zemí a národů pokořili se většinou tomuto velikému muži a pan dr. Pudor přiložil na velikou hranici obětujících zrno nejvonnější ambry ve své poslední publikaci, ano neváhal novému Molochovi vložiti ve žhavé objetí všechny zpěvoherní a instrumentální skladatele, jichž jmena mu právě připadla na mysl.

Co žije na jevišti poslední dobou? Něco starších, něco novějších zpěvoher. Zpěvohra zatlačila i činohru. V Italii a Francii má nejvíce ctitelů Meyerbeer, jehož skladby jsou plny líčeného citu, lži, přetvářky. Vedle něho dochází pozornosti Gounod, „nejvodnatější“ všech zpěvoherních skladatelů. Bizet sice má pravdivý cit, ale postrádá hloubky a ušlechtilosti citu. Vlaská hudba zpěvoherní je cynická, nepravdivá, sprostá, surová. V Německu vládne Wagner, on má pravdivý cit, hloubku a velikosť. Avšak zachází v líčení svém příliš daleko, vývoj hudby v tomto směru je nemožný. A nyní slyšme doslovný výklad p. Pudora.

„Měla-li býti pro novou dobu nová hudba stvořená, bylo by nutno vyhledati novou cestu. Chceme-li nalézti novou cestu, učiníme nejlépe, kráčíme-li na staré cestě trochu nazpět až k místu, kde se nová cesta odvětvuje.“

A hned se dovídáme, že právě tak kráčel Mascagni. Tento předpis jak hledati novou cestu zasluhuje povšimnutí, neboť dr. Pudor má pravdu: Mascagni kráčel skutečně po staré cestě nazpět. Obraťme se ku knize: Vyjímaje Wagnera vypadá to v Německu bledě. Brahms zasluhuje, aby byl ze zbytku jmenován první. Ale v jeho hudbě je málo – hudby. Je tu sice dobrá práce, výborný kontrapunkt, jemné obraty harmonické, znamenité užívání zvukových barev, ale pravdivost, velikost, hloubka citu schází. Podobně má se to s Draesekem. Reinecke je hudební „paleček“, pidimužík, Jadassohn „kolosální chlap“ – míní-li tu Pudor duševní nebo tělesnou velikost, nevíme.

Konečně přichází opět Mascagni. Pudor klade otázku: co způsobilo ten veliký, neslýchaný úspěch tohoto mladého, neznámého autora? Pravda. Pravdivost, hloubka citu a morálnosť. – Pudor vykládá dlouho své náhledy o těchto vlastnostech hudby Mascagniho i o nutnosti jejich u moderního díla. V theorii nelze leč s většinou vývodů autorových souhlasiti, ale s praktickými doklady vyňatými většinou z partitury Cavallerie nemožno se spřáteliti.

Zde ukázka theoretizování p. Pudorova. „Čím jest pravda v hudbě? Může býti hudba vůbec pravdivou? Lze mluviti tony pravdu či nepravdu? Tony o sobě ne. Avšak to, co tony vyslovují, co hudba vyjadřuje, co onomu zvěstuje, jenž ji pochopil, její nitro, obsah, její myšlénka může býti pravdivou, neb nepravdivou.

A co vyjadřuje hudba? Co jest, co lze říci pouze tony? Co jest příčinou, že nelze hudbu „popsati“, že ji nutno slyšeti, cítiti?

Bylo řečeno: hudba jest mluvou srdce, zrcadlem duše. Ona odhaluje nitro člověka a obrací se k němu. Ona vyslovuje, co nelze vysloviti, co lze pouze citem chápati: cit jest obsahem hudby. A cit může býti pravdivým neb nepravdivým. – Nepravdivý cit nevzbuzuje ohlasu v posluchači. Nevěříte mu, jelikož ničeho necítíte. Tak stala se hudba nepřirozenou, postrádala přesvědčivosti a pravdy.“

Pudor ukazuje k novodobému hnutí v jiných oborech uměleckých a dochází k výsledku, že i hudebníci musí se vrátiti k přírodě – pravdě. Prvním dílem tohoto nového vyznání je: Cavalleria rusticana.

Následuje stručný výpis děje a několik ukázek hudby Mascagniho. Pudor vidí zde ve všem: pravdu, hluboký, čistý cit. K závěru došlo na Verdiho, jenž prý kdesi vyslovil: Nyní mohu klidně umříti, neboť jsem nalezl nástupce. Rozumný člověk vidí v tomto výroku – byl-li vůbec Verdim pronesen, o čemž si dovolujeme pochybovati i vzhledem ke zvláštní uzavřené povaze velkého maëstra i vzhledem ke kvalitě „Cavallerie“, – velmi pochvalné uznání talentu.

Ale dr. Pudor nazývá výrok ten impertinencí, Verdiho farizejem. Mascagni jest Siegfried, který draku Verdimu hlavu od trupu oddělil.

Tak střídá se v celé knize pravda s nepravdou, vědomosť s naivností až neuvěřitelnou. Doufejme, že Mascagni nezná němčiny aniž najde nepřítele, jenž by mu p. Pudorovu publikaci ztlumočil: byla by to nejsnadnější zkáza jeho jinak nepopiratelného, ač dosud nic více než slibného nadání.