Mozartovo dílo ve mně vzbudilo rozpaky a pocit nepřesvědčivosti. Těžko říct, do jaké míry za věc může akustika a do jaké způsob hry, ale klavír se v orchestru často ztrácel, mnohé pasáže byly takzvaně „slité“ a celý soubor zněl jaksi tlumeně, „pod dekou“. Provedení postrádalo tah i napětí, tempa působila opatrně a často na spodní hranici přípustného. Laici si mnohdy kladou otázku: „A k čemu tam vlastně je ten dirigent? Vždyť ta hudba běží, i kdyby nemával…“ Podobné myšlenky se tentokrát vkrádaly i do mé mysli – věc na mě působila, že dirigování ničím nepřispívá a je pouze na okrasu, „mávání“ bez zásadní myšlenky a nikterak objevné. Najdeme pochopitelně i světlé stránky, jako například příjemnou kultivovanost zvuku jak orchestru, tak sólisty, či uklidňující usazenost nazkoušení, nicméně převládl dojem opatrnosti – „neurazí, nenadchne“.
O to zvědavější divák mohl být na to, co přijde po pauze. A nutno říci, že umělce jako by vyměnili. Najednou byl sál plný zvuku, zčistajasna byly přítomny emoce a temperament, náhle to bylo zábavné. Nemohu se zbavit dojmu, že Florianu Krumpöckovi dirigentská role sluší více než role klavíristy. Speciálně chci vyzdvihnout fakt, na který nejsme zvyklí – orchestr se nezpožďoval za gestem. I na koncertech slavných dirigentů běžně vídáme onu typickou latenci – padne doba, ale zvuk zazní až se zpožděním, často značným. Nikoli však dnes. Orchestr na všechny (a že byly četné) změny tempa reagoval svižně a s ochotou, a tím se dostavil dobrý pocit společného díla a jednoty mezi hráči a vedoucím. Podstatný moment.
Janáčkovo Adagio, které zaznělo jako první po přestávce, nebývá uváděno příliš často. Snad je to hudebním jazykem, který ještě není typicky „janáčkovský“. Nepostrádá však invenci a zajímavost. V Krumpöckově podání mi dílo připomínalo dokonce Mahlerovu zvukovost.
Co se týče dramaturgie, po úvodním čísle nám bylo osvětleno, že cadenza v první větě Mozartova klavírního kusu byla zkomponována samotným Johannesem Brahmsem, a tak jsme obdrželi ideu provázanosti programu. Naproti tomu, zařazení sedmiminutového Janáčka do společnosti rozsáhlejších děl Mozarta a Brahmse objasněno nebylo a působilo možná lehce zvláštně.
Zlatým hřebem večera se stala, jak zmíněno, Symfonie č. 1 c moll, op. 68 Johannese Brahmse a ihned řekněme, že zaslouženě. Florian Krumpöck zde naplno projevil svůj potenciál a orchestr řídil inspirativně, svěže, zapáleně. Poslech Brahmse můžeme připodobnit ke zhlížení abstraktního obrazu – jakožto etalon absolutní hudby nám dává mnoho prostoru k naplnění jeho hudby našim vlastním významem. Záměrná absence hudebního programu se širokým obloukem vyhýbá popisnosti (a taktéž velmi přirozeně kýči). Brahmsova specifická synkopace či obecně práce s důrazem a jeho přenášením či ještě obecněji metrikou též zajišťuje kýženou nepředvídatelnost díla, které by jinak mohlo působit akademicky – je potřeba ji však vystihnout a přinést, jinak dílo ztratí značnou část hodnoty. Krumpöck si přesně tento aspekt uvědomoval a, jak se říká, „vychutnal“. Jako celek symfonie působí logicky a koherentně, i když dirigent snaží jen mírně, je potřeba jí však vědomě dodat říz. To se podařilo ke zjevné spokojenosti publika.
PKF – Prague Philharmonia: Mozart. Janáček. Brahms
29. října 2022, 19:30 hodin
Praha, Rudolfinum
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll KV 491
Leoš Janáček: Adagio
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68
Účinkující:
PKF – Prague Philharmonia
Florian Krumpöck
dirigent, klavír
