La Wally ve Vídni a řada dalších operních aktualit
Smrt v Benátkách v Berlíně
Operní soubor Deutsche Oper v Berlíně nabídl novou inscenaci Brittenovy opery Smrt v Benátkách s premiérou 19. března 2017. Kritiky vysoce hodnotí hudební nastudování Donalda Runniclese (tamní Generalmusikdirektor), který tak pokračuje ve svém brittenovském cyklu (inscenaci předcházel v roce 2014 premiérovaný Billy Budd).
Poněkud opatrněji se recenzenti vyjadřují k režijní koncepci anglického režiséra Grahama Vicka, který zasadil děj opery do uzavřeného prostoru jedovatě zelené barvy. Výtvarná podoba inscenace vznikla za přispění častého Vickova spolupracovníka, návrháře kostýmů Stuarta Nunna, který oblékl celé představení do civilních kostýmů ve škále bílá – černá. V představení režisér, který vytvořil na této berlínské operní scéně čtvrtou inscenaci, výrazně tematizuje téma smrti.
Inscenační tým ale provedl několik dějových změn ve scénáři opery, a především závěr opery (a tím i její vyznění) je výrazně proměněno – zatímco Tadzio umírá, když je bodnut jedním ze svých druhů, a dopadá do Aschenbachovy náruče, Aschenbach pak již jen bezmocně přihlíží jeho odchodu dveřmi do jiného světa.
Anglický tenorista Paul Nilon, známý představitel mozartovských (Idomeneo, Tito), händelovských i rossiniovských rolí, ale i partu Alberta Gregora z Janáčkovy Věci Makropulos, vytváří roli stárnoucího spisovatele Gustava von Aschenbacha v masce ne nepodobné staršímu Thomasu Mannovi, vokálně velmi kultivovaně, diferencovaně a na představitelské úrovni činoherce. Snad jediné, co mu část kritiky vytýká, je menší znělost hlasu.
Zpěvák vytvořil naposledy tento složitý charakter v inscenaci Paula Currana pro letní festival v Garsingtonu pod taktovkou proslulého brittenovského dirigenta Steuarta Bedforda. Pozitivně se recenzní ohlasy staví i k výkonu amerického kontratenoristy Taie Oneye v roli Apolla a ještě více oceňují basbarytonistu Setha Carica v sedmiroli vedlejších postav, které ztělesňují zlo a hřích. Seth Carico, který patří k stálým členům berlínského operního souboru a vystupuje zde v menších, středních i velkých rolích (Figaro, Dulcamara, Leporello), dává sedmi Brittenovým vedlejším postavám trochu nečekaně, ale velmi působivě i erotický rozměr, kdy tak podvědomě ztělesňují i tělesné pokušení, které zažívá stárnoucí Aschenbach při setkáních s krásným jinochem Tadziem (tanečník Rauand Taleb).
Vickův inteligentní výklad se ale nesetkal s takovým pochopením (už vzhledem ke všeobecné znalosti proslulé předlohy, stejnojmenné novely Thomase Manna), jak se původně očekávalo. Tato Brittenova opera má zde inscenační tradici a po anglické premiéře na festivalu v Aldeburghu (tedy konkrétně v Snape Maltings) v roce 1973 měla premiéru již následujícího roku na této scéně v takzvaném Západním Berlíně.
La Wally ve vídeňské Volksoper
25. března 2017 zažila ve vídeňské Volksoper premiéru Catalaniho veristická opera La Wally (1892), která nebývá mimo Itálii často uváděna. Českým divákům utkvěla v paměti působivá ostravská inscenace s Evou Urbanovou, která toto neznámé dílo naposledy představila domácímu divákovi.
Tragický příběh mladé ženy takřka posedlé láskou k lovci Hagenbachovi přináší zápletku z méně obvyklého prostředí, z rakouských Tyrol, a spektakulární závěr opery žádá i pád laviny. Současná vídeňská inscenace režiséra Arona Stiehla se snažila zbavit operu nádechu kýčovitosti a barvotiskového vidění. Režisér se soustředil na vylíčení vztahu dvou lidí, který prochází fázemi neporozumění a chápe finále jako smrt z lásky. Zbavuje společně s výtvarníkem scény Frankem Philippem Schlössmannem prostředí zbytečných etnografických prvků, které jsou jen naznačeny v kostýmech Franzisky Jacobsen.
V hlavní roli Walburgy (zkráceně Wally) vystupuje rakouská sopranistka Astrid Kessler, členka souboru mannheimské opery, kde zpívá ve velmi různorodém repertoáru, od Mozarta až po Brittena. Pravidelně vystupuje ve Volksoper, především v operetních rolích (Hraběnka Marica a Kněžna Palinská v Cirkusové princezně). Mezi jejími partnery ve dvojím obsazení najdeme i několik známých jmen, například rakouského basistu Kurta Rydla v roli jejího otce statkáře Strommingera nebo hrdinného tenoristu Endrika Wottricha (o premiéře za něj zaskočil Vincent Schirrmacher) jako milovaného Hagenbacha.
Roli Wally alternuje sopranistka Kari Postma, která má za sebou několik velkých úspěchů na skandinávských jevištích, například jako Taťána v Evženu Oněginovi nebo titulní hrdinka v Janáčkově Kátě Kabanové v Oslu. Za hudebním nastudováním Catalaniho opery stojí francouzský dirigent Marc Piollet, který ve Volksoper již diriguje Bohému. Do konce sezony následuje ještě devět repríz.
Diana Damrau zpívá jen dvě Hoffmannovy lásky místo čtyř
Hvězdná sopranistka Diana Damrau musela změnit své vystoupení v Los Angeles Opera, kde měla vytvořit všechny čtyři sopránové role v Offenbachově opeře Hoffmannovy povídky.
Pěvkyně předminulý týden trpěla bronchitidou, a tak se rozhodla vystupovat jen v rolích Stelly a Antonie, v roli Olympie ji zastoupila jihokorejská koloraturní sopranistka So Young Park a do role Giullietty vstoupila mezzosopranistka Kate Aldrich. Hoffmannem jim byl Vittorio Grigòlo pod taktovkou neúnavného Plácida Dominga a v režii jeho manželky Marty Domingo.
V dalších rolích zloduchů vystupuje manžel Diany Damrau, francouzský basbarytonista Nicolas Testé, a jako Niklas (a Múza) se představila další známá mezzosopranistka Kate Lindsey. Diana Damrau naposledy ztělesnila kvarteto Hoffmannových lásek v úspěšné mnichovské inscenaci v roce 2011.
Rozhovor týdne
Italský basbarytonista Luca Pisaroni sdělil svoje zajímavé názory na roli Dona Giovanniho, ze které má posvátný strach. Zatím patřil k velmi úspěšným interpretům Leporella na předních světových scénách světa (Salzburger Festspiele, Baden-Baden, Metropolitní opera, Unter den Linden v Berlíně, Teatro alla Scala a další). Roli Dona Giovanniho má poprvé zpívat v roce 2019. V rozhovoru pro Wiener Zeitung se také vtipně vyjadřuje o svém vztahu ke tchánovi, kterým není nikdo jiný než americký barytonista Thomas Hampson, s jehož dcerou Cate se oženil a nyní žijí v Mnichově. Jeho tchán i partner z koncertního turné No Tenors Allowed a stejnojmenného CD (obsahujícího slavné duety pro baryton a bas z italských oper) Samuel Ramey, mu poskytli dostatek inspirace i rad pro archetypální roli svůdníka Dona Giovanniho. Rozhovor pod názvem Vlastně můžeš jen selhat!, ve kterém také najdete důvody, proč jsou tak atraktivní záporné charaktery, v plném znění najdete zde .
Trpký rozchod boloňské opery a festivalu v Pesaru
Teatro Comunale di Bologna a proslulý Rossini Opera Festival oznámily po třiceti ročnících ukončení spolupráce. Tradiční festival v Pesaru, založený roku 1980, od roku 1987 úzce spolupracoval s boloňským operním divadlem a především s jeho orchestrem, který pravidelně vystupoval v hlavních operních a koncertních produkcích (v letech 1993–2008 zde také pravidelně účinkoval Pražský komorní sbor v operních i dalších produkcích pod taktovkou Lubomíra Mátla).
První společnou festivalovou produkcí s boloňským orchestrem byla Rossiniho Petite messe solennelle v roce 1987 a v této kooperaci vzniklo také více než padesát operních a dalších zvukových i obrazových nahrávek z produkcí v Pesaru. Tento „rozchod“ po třech dekádách provázejí oboustranná prohlášení o nevýhodnosti spolupráce, a to zejména z hlediska čerpání finančních fondů a nerovnoměrnosti rozložení nákladů a zisků. Vedení Teatro Comunale di Bologna již veřejně deklarovalo nové spojení s Festivalem Verdi di Parma e Busseto, založeným roku 1993.
Moudrá matka Anna Netrebko
Sobotní přenos Mozartova Idomenea z Metropolitní opery přinesl kromě vynikajících pěveckých výkonů v historické režii Jeana-Pierra Ponnella také skutečné slzy dojaté mezzosopranistky Alice Coote (Idamante) po skončení prvního dějství, výborný krátký dokument o zkouškách na Straussovu Ariadnu na Naxu pod řízením Jamese Levina s Kathleen Battle a Jessye Norman v roce 1989 a také krátký vstup Anny Netrebko o pauze. Slavná sopranistka vzala svého syna (Tiago Aruã, narozený roku 2008) poprvé do opery. Chlapec diváky pozdravil a na otázku průvodce představením, basbarytonisty Erica Owense, označil představení za „velmi krásné“. Anna Netrebko pak rozmlouvala s kolegou o následujících představeních Čajkovského Evžena Oněgina, které bude také přenášeno. Moudrá matka také označila Mozartovu hudbu za nejlepší začátek pro malé návštěvníky opery. A měla vskutku pravdu…
Nahrávka týdne
Bernard Rands – Vincent. Indiana University Philharmonic Orchestra, dirigent Arthur Fagen. Naxos 2017, 8.669037-38 (2 CD). Pohnuté osudy nizozemského malíře Vincenta van Gogha se trochu překvapivě těší zájmu operních skladatelů a libretistů. Především závěrečné období života, kdy malíř pobýval v léčebně Saint-Rémy, fascinuje libretisty, kteří je často využívají pro rámec vyprávění o klíčových momentech van Goghova bouřlivého života. Podobného libretního schématu využívá opera Vincent (premiéra 1979 v Drážďanech) východoněmeckého skladatel Rainera Kunada s libretem skladatele podle stejnojmenné hry Alfreda Matuscheho nebo Vincent renomovaného finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary z roku 1990 (s premiérou v Helsinkách), také na vlastní libreto komponisty. Komorní opera Un malheureux vêtu de noir (premiéra 1990 v Amsterdamu) holandského skladatele Jana van Vlijmana se pak soustředí především na vztah Vincenta s bratrem Theem, který ho celoživotně podporoval a z jejich vztahu zůstala cenná korespondence.
Dalším skladatelem, kterého zaujal život slavného malíře je anglo-americký komponista Bernard Rands (narozen 1934), žijící v USA. Skladatel má za sebou úspěšnou kariéru v oboru symfonické a komorní opery. Jeho druhá opera Vincent (po prvotině Belladonna z roku 1999) zpracovává chronologicky osudy skladatele, uspořádané do sledu retrospektivních scén (samozřejmě nechybí bouřlivé scény s Gauguinem i vztah s Theem), a opět rámec vyprávění tvoří scény z léčebny v Saint-Rémy. V opeře vedle Vincenta a jeho bratra Thea vystupují další skutečné osoby – malíři Henri de Toulouse-Lautrec a Paul Gauguin, Vincentův ošetřující lékař Dr. Gachet, jeho manželka Marguerite a další.
Opera vznikla na zakázku Indiana University, ale skladatelův zájem a vlastní kompozice jsou spojeny již s Randsovým pobytem v Amsterdamu v sedmdesátých letech dvacátého století, kde byl fascinován van Goghovým dílem v umělcově muzeu. Tam vznikly první hudební skici a dílo postupně krystalizovalo čtyři dekády. Dvouaktová opera s libretem J. D. McClatchyho je komponována tonálně a hlavním tématem je osamělost umělce. Opera zažila úspěšnou premiéru roku 2011 a nahrávka na labelu Naxos je sestřihem ze série představení světové premiéry. Hlavní roli malíře vytvořil americký barytonista Christopher Burchett, známý především na amerických středních scénách. Opera nositele Pulitzerovy ceny za hudbu (1984) představuje standardní životopisné operní dílo.
Opera na ČT art
Umělecký program České televize v pondělí 27. března 2017 přinesl záznam (o délce 137 minut) jediné Beethovenovy opery Fidelio ze salcburského festivalu z roku 2015. Uvedení se váže ke 190. výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů. Inscenace Clause Gutha byla kritickými ohlasy považována za režijně problematickou, ale hudební nastudování Franze Welser-Mösta i výkony Jonase Kaufmanna a Adrianny Pieczonky v rolích Florestana a Leonory byly přijímány diváky i odborníky více než kladně.
Operní humor
Italský zpěvák Galliano Masini (1896–1986), který proslul jako interpret tenorových partů Pucciniho a Verdiho, jako by přitahoval veselé historky.
Ve třicátých letech ho vedení festivalu v Arena di Verona telegramem požádalo o vystoupení v jeho parádní roli Radama ve Verdiho Aidě. Zpráva obsahovala i částku nabízeného honoráře – 5.000 lir. Slavný zpěvák obratem také telegraficky odpověděl: „Souhlasím s honorářem 5.000 lir za první a druhý akt, honorář za třetí a čtvrtý stále v jednání. Masini.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
