Ladislav Horák: Evoluce akordeonu zdaleka nekončí!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jako někdejší student Pražské konzervatoře mám v živé paměti, jak se po odpoledních a večerech cvičilo, když byly učebny v ulici Na Rejdišti rozebrány. Není to tak dávno; hráči na dechové nástroje trénovali na toaletách při otevřených oknech, školní dvůr byl – k velké nelibosti zaměstnanců protilehlé fakulty jaderné fyziky – plný roztodivné směsice trumpetových a hornových pasáží. Chodby, schodiště a různá jiná tajemná zákoutí Pálffyovského paláce na Malé Straně zas byla v obležení kytaristů a akordeonistů. Dnes je na Pražské konzervatoři leccos jinak; ve dvoře je zbudováno divadlo a koncertní sál, jehož střešní zahrada funguje jako přívětivá odpočinková zóna přístupná z hlavního schodiště. Místo půdy je pak řada nových učeben a využité jsou i útulné koutky u mansardových oken, kde si u elektrického piana může student přehrát Czerného etudu či vypracovat úlohu z kontrapunktu s přímým pohledem na Daliborku… Právě tuhle dynamickou evoluci jsem si uvědomil, když jsem po letech znovu stoupal po schodišti a mířil do pracovny zástupce ředitele. Tentokrát ale ne pro kázeňské napomenutí; pedagog akordeonové hry profesor Ladislav Horák mne už čekal s kávou a úsměvem, a především s množstvím pozoruhodných informací a postřehů o svém oboru…
Ladislav Horák (archiv umělce)

Když jsme u té evoluce, jak progresivní je vývoj akordeonové hry a pedagogiky? Když mluvím například s odborníky na tzv. early music, všichni říkají, že jednoznačný zlom ve vývoji této disciplíny, ve výzkumu i v praktické sféře u nás nastal na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Teprve tehdy jsme začali i my chytat dech, který byl v cizině už dávno v proudu. Jak je tomu ve vašem oboru?
I pro nás byl rok ’89 velmi důležitý. I nám se samozřejmě otevřel svět. Nejen v tom, co jsme už znali, jako třeba polskou, ruskou, východoněmeckou literaturu. Najednou jsme se mohli dostat i ke skladbám, o jejichž existenci jsme dosud neměli ani tušení. A tady musím uvést jedno velké jméno, Astor Piazzolla. O něm jsme v té době vůbec nevěděli. A přitom to už tehdy byla mimořádná veličina. Ale styl tango nuevo je už několik desetiletí tím hlavním proudem a předmětem našeho zájmu.

Každopádně Piazzolla je pro vás, akordeonisty, klasický autor…
Ano, jako je třeba pro houslisty Paganini a pro klavíristy Chopin. Nás se odjakživa ptali: No, a koho máte vy…? Jak mohl akordeon někoho takového mít, když se jako nástroj zdokonalil teprve až v sedmdesátých letech! Byť už za časů ředitele Václava Holzknechta byl zde na Pražské konzervatoři zaveden jako předmět.

Ona by literatura možná byla k dispozici už tehdy, nebo by nebylo těžké ji opatřit. Ale velmi sem vstupovaly technické limity nástroje, pokud vím…
Ano, my jsme totiž neměli levou ruku osazenou tzv. melodickým basem a tudíž jsme nemohli hrát to samé, co ruka pravá. Takže transkripce, jaké dnes běžně hrajeme, pro nás kdysi znamenaly nepřekonatelný problém. Teprve v sedmdesátých letech a později dochází k velkým zdokonalením.

Až k dnešku? A znamená to, že váš nástroj už dospěl do stadia završeného vývoje?
Právě že ne! Akordeon se stále technicky zdokonaluje. Stále si stavitelé vymýšlejí nové možnosti registrů a osazení. Akordeon prostě není o čtyřech strunách, o dvou pedálech, o klaviatuře s neměnným počtem kláves. Já osobně jsem studoval v časech, kdy se vždy používal nástroj osazený v pravé ruce klávesami. Přijdete-li dnes na koncert mých žáků, uvidíte a uslyšíte, že většina z nich hraje na nástroje s knoflíky na obou dvou stranách. Přitom ale v zahraničí univerzální nástroj nenajdete. Osazení pravé a levé ruky je jiné v Rusku, jiné v Paříži. Či ve Skandinávii, kde zaznamenáváme jeden z nejprudších progresů akordeonové hry, a kde jsou rozdíly i mezi jednotlivými zeměmi – mezi Norskem, Švédskem či Finskem.

Akordeon je tedy nástroj velmi progresivní…
A jeho metodika a didaktika jdou velmi rychle nahoru. Nejdřív jsme kopírovali klavír; osobně jsem jako student zažil monopol Czerného etud a vůbec technické literatury klavírní. A to je oblast, kde došlo k největším změnám. A snad se mi podařilo úspěšně prosadit zařazení akordeonu mezi nástroje dechové. Kam z hlediska práce s tónem patří. A to také po svých žácích vyžaduji.

Ladislav Horák – Koncert v tureckém Eskisehir (archiv umělce)

Astor Piazzolla ovšem hrál na docela jiný instrument…
Ano, hrál na bandoneon, jehož diatonický systém je sice složitý, nicméně má ovládání podstatně jednodušší. Stačilo mu stoupnout si na židli a hrát akcenty, jak chtěl. My dnes při hře sedíme a potýkáme se s nástrojem, který váží patnáct i více kilo. Ale naučili jsme se to a myslím, že moji žáci zde na konzervatoři to umí už ze základních uměleckých škol.

Jak je těžké pedagogicky reagovat na vývoj akordeonu, uvážíme-li, že ta evoluce ještě není u konce? Obor se studuje šest let a už jen za tu dobu se může leccos udát a je potřeba to žákům zprostředkovat…
Tady je třeba neustále jezdit do zahraničí a poslouchat. Sledovat největší talenty a hudební soutěže, kde nám vždy předvedou i nové nástroje a jejich vlastnosti. A ovšem zvu i zajímavé hosty do Čech.

Tady se dotýkáme vaší Akordeonové akademie…
Kterou připravuji vždy v červnu; pokaždé přijede osobnost z ciziny, předvádí nové postupy a vypráví. A my buď žasneme, nebo už to známe. Ale pravidelně se setkáme s něčím novým. Snažím se, aby ti lidé, které zvu, byli zajímaví třeba jako skladatelé. Aby přinesli novou literaturu, kterou jsme neslyšeli a špatně se k ní dostáváme.

Mimochodem, jak je na tom aktuálně v České republice vydavatelský průmysl, pokud jde o váš nástroj?
To je bohužel velká mizérie. A stále ještě občas jedeme v samizdatu…

Ano, jistě i v historii vaší disciplíny existuje nějaké partyzánské období, kdy si instrumentalisté přepisovali a vzájemně půjčovali materiál, aby vůbec bylo co hrát… Vy jste mluvil o Czerného etudách a nepochybně je velmi sofistikovaná práce zrovna tuhle hudbu transkribovat…
Právě proto jsem třeba od Czerného etud založených na velkém, sedmioktávovém rozsahu, ustoupil. Navíc se cíleně používá pedál. S čímž úzce souvisí samotná úhozová technika. U nás je to o něčem jiném; používám tedy moderní etudy, napsané přímo s ohledem na nějaký technický problém. Naše cesta nevede přes šestistránkové etudy, ale přes etudy na jednu stranu, řešící konkrétní problém – hru měchem, techniku registrování a podobně. Ale máte samozřejmě pravdu… jako student jsem hrál vlastnoručně opisované skladby. A šikovní učitelé tehdy pořizovali transkripce hlavně z varhanní literatury. Což se děje dodnes, vždyť Bachovi se nemůžeme vyhnout ani my. Nejvíce se nám pro transkripce hodí francouzská clavecinová literatura, Daquin, Couperin, Rameau a jiní. A pak jsou tu sonáty Domenica Scarlattiho jako další nesmírně vhodný repertoár. A na řadě mezinárodních soutěží dokonce povinný!

Ladislav Horák (archiv umělce)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na