Ladislav Horák: Evoluce akordeonu zdaleka nekončí!

Jako někdejší student Pražské konzervatoře mám v živé paměti, jak se po odpoledních a večerech cvičilo, když byly učebny v ulici Na Rejdišti rozebrány. Není to tak dávno; hráči na dechové nástroje trénovali na toaletách při otevřených oknech, školní dvůr byl – k velké nelibosti zaměstnanců protilehlé fakulty jaderné fyziky – plný roztodivné směsice trumpetových a hornových pasáží. Chodby, schodiště a různá jiná tajemná zákoutí Pálffyovského paláce na Malé Straně zas byla v obležení kytaristů a akordeonistů. Dnes je na Pražské konzervatoři leccos jinak; ve dvoře je zbudováno divadlo a koncertní sál, jehož střešní zahrada funguje jako přívětivá odpočinková zóna přístupná z hlavního schodiště. Místo půdy je pak řada nových učeben a využité jsou i útulné koutky u mansardových oken, kde si u elektrického piana může student přehrát Czerného etudu či vypracovat úlohu z kontrapunktu s přímým pohledem na Daliborku… Právě tuhle dynamickou evoluci jsem si uvědomil, když jsem po letech znovu stoupal po schodišti a mířil do pracovny zástupce ředitele. Tentokrát ale ne pro kázeňské napomenutí; pedagog akordeonové hry profesor Ladislav Horák mne už čekal s kávou a úsměvem, a především s množstvím pozoruhodných informací a postřehů o svém oboru…

Když jsme u té evoluce, jak progresivní je vývoj akordeonové hry a pedagogiky? Když mluvím například s odborníky na tzv. early music, všichni říkají, že jednoznačný zlom ve vývoji této disciplíny, ve výzkumu i v praktické sféře u nás nastal na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Teprve tehdy jsme začali i my chytat dech, který byl v cizině už dávno v proudu. Jak je tomu ve vašem oboru?
I pro nás byl rok ’89 velmi důležitý. I nám se samozřejmě otevřel svět. Nejen v tom, co jsme už znali, jako třeba polskou, ruskou, východoněmeckou literaturu. Najednou jsme se mohli dostat i ke skladbám, o jejichž existenci jsme dosud neměli ani tušení. A tady musím uvést jedno velké jméno, Astor Piazzolla. O něm jsme v té době vůbec nevěděli. A přitom to už tehdy byla mimořádná veličina. Ale styl tango nuevo je už několik desetiletí tím hlavním proudem a předmětem našeho zájmu.

Každopádně Piazzolla je pro vás, akordeonisty, klasický autor…
Ano, jako je třeba pro houslisty Paganini a pro klavíristy Chopin. Nás se odjakživa ptali: No, a koho máte vy…? Jak mohl akordeon někoho takového mít, když se jako nástroj zdokonalil teprve až v sedmdesátých letech! Byť už za časů ředitele Václava Holzknechta byl zde na Pražské konzervatoři zaveden jako předmět.

Ona by literatura možná byla k dispozici už tehdy, nebo by nebylo těžké ji opatřit. Ale velmi sem vstupovaly technické limity nástroje, pokud vím…
Ano, my jsme totiž neměli levou ruku osazenou tzv. melodickým basem a tudíž jsme nemohli hrát to samé, co ruka pravá. Takže transkripce, jaké dnes běžně hrajeme, pro nás kdysi znamenaly nepřekonatelný problém. Teprve v sedmdesátých letech a později dochází k velkým zdokonalením.

Až k dnešku? A znamená to, že váš nástroj už dospěl do stadia završeného vývoje?
Právě že ne! Akordeon se stále technicky zdokonaluje. Stále si stavitelé vymýšlejí nové možnosti registrů a osazení. Akordeon prostě není o čtyřech strunách, o dvou pedálech, o klaviatuře s neměnným počtem kláves. Já osobně jsem studoval v časech, kdy se vždy používal nástroj osazený v pravé ruce klávesami. Přijdete-li dnes na koncert mých žáků, uvidíte a uslyšíte, že většina z nich hraje na nástroje s knoflíky na obou dvou stranách. Přitom ale v zahraničí univerzální nástroj nenajdete. Osazení pravé a levé ruky je jiné v Rusku, jiné v Paříži. Či ve Skandinávii, kde zaznamenáváme jeden z nejprudších progresů akordeonové hry, a kde jsou rozdíly i mezi jednotlivými zeměmi – mezi Norskem, Švédskem či Finskem.

Akordeon je tedy nástroj velmi progresivní…
A jeho metodika a didaktika jdou velmi rychle nahoru. Nejdřív jsme kopírovali klavír; osobně jsem jako student zažil monopol Czerného etud a vůbec technické literatury klavírní. A to je oblast, kde došlo k největším změnám. A snad se mi podařilo úspěšně prosadit zařazení akordeonu mezi nástroje dechové. Kam z hlediska práce s tónem patří. A to také po svých žácích vyžaduji.

Astor Piazzolla ovšem hrál na docela jiný instrument…
Ano, hrál na bandoneon, jehož diatonický systém je sice složitý, nicméně má ovládání podstatně jednodušší. Stačilo mu stoupnout si na židli a hrát akcenty, jak chtěl. My dnes při hře sedíme a potýkáme se s nástrojem, který váží patnáct i více kilo. Ale naučili jsme se to a myslím, že moji žáci zde na konzervatoři to umí už ze základních uměleckých škol.

Jak je těžké pedagogicky reagovat na vývoj akordeonu, uvážíme-li, že ta evoluce ještě není u konce? Obor se studuje šest let a už jen za tu dobu se může leccos udát a je potřeba to žákům zprostředkovat…
Tady je třeba neustále jezdit do zahraničí a poslouchat. Sledovat největší talenty a hudební soutěže, kde nám vždy předvedou i nové nástroje a jejich vlastnosti. A ovšem zvu i zajímavé hosty do Čech.

Tady se dotýkáme vaší Akordeonové akademie…
Kterou připravuji vždy v červnu; pokaždé přijede osobnost z ciziny, předvádí nové postupy a vypráví. A my buď žasneme, nebo už to známe. Ale pravidelně se setkáme s něčím novým. Snažím se, aby ti lidé, které zvu, byli zajímaví třeba jako skladatelé. Aby přinesli novou literaturu, kterou jsme neslyšeli a špatně se k ní dostáváme.

Mimochodem, jak je na tom aktuálně v České republice vydavatelský průmysl, pokud jde o váš nástroj?
To je bohužel velká mizérie. A stále ještě občas jedeme v samizdatu…

Ano, jistě i v historii vaší disciplíny existuje nějaké partyzánské období, kdy si instrumentalisté přepisovali a vzájemně půjčovali materiál, aby vůbec bylo co hrát… Vy jste mluvil o Czerného etudách a nepochybně je velmi sofistikovaná práce zrovna tuhle hudbu transkribovat…
Právě proto jsem třeba od Czerného etud založených na velkém, sedmioktávovém rozsahu, ustoupil. Navíc se cíleně používá pedál. S čímž úzce souvisí samotná úhozová technika. U nás je to o něčem jiném; používám tedy moderní etudy, napsané přímo s ohledem na nějaký technický problém. Naše cesta nevede přes šestistránkové etudy, ale přes etudy na jednu stranu, řešící konkrétní problém – hru měchem, techniku registrování a podobně. Ale máte samozřejmě pravdu… jako student jsem hrál vlastnoručně opisované skladby. A šikovní učitelé tehdy pořizovali transkripce hlavně z varhanní literatury. Což se děje dodnes, vždyť Bachovi se nemůžeme vyhnout ani my. Nejvíce se nám pro transkripce hodí francouzská clavecinová literatura, Daquin, Couperin, Rameau a jiní. A pak jsou tu sonáty Domenica Scarlattiho jako další nesmírně vhodný repertoár. A na řadě mezinárodních soutěží dokonce povinný!

Takže něco jako akordeonové esperanto? Když se bavíme o Scarlattim, je třeba mít nějaké oficiální a vydané transkripce, nebo si každý pedagog pro své žáky může vytvořit vlastní verzi zaměřenou na konkrétní problém? Je v transkribování nějaký systém a úzus?
Záleží na výchozím nástroji. Clavecin je třeba akordeonu velmi podobný, rozsahem, zvukovými možnostmi… Zde nemáme problém hrát přímo z urtextu. Existují ovšem i vydané transkripce, které ale momentálně už nejsou „in“. Dnes se vyžaduje urtext, poslouchá se a hodnotí, hraje-li akordeonista stylově či nestylově.

Jenže to je zřejmě u akordeonu jako u nástroje s neuzavřenou evolucí také otázka na věčnou debatu, ne?
Přesně tak. My si z toho často děláme i legraci. Kolik knih bylo napsáno třeba o hraní ozdob? A do dneška není jasné, co je vlastně správně.

A to je asi jen jedna otázka, spadající do sféry stylovosti. Dál by se asi mluvilo o agogické práci, dynamickém pojetí tónu – díváme-li se na akordeon jako na dechový nástroj… Musíte jako pedagog svým žákům, kteří se teprve orientují, vštěpovat nějaký jednotný pohled?
Na to není jednoznačná odpověď. Například: podívejme se na ciacconu nebo fugu, která je v obtížnosti na samém konci. Zval jsem si hráče z řad mých kolegů tady na konzervatoři – tu flétnistu, tu houslistu nebo cembalistu –, aby mi danou skladbu zahráli. Zjistil jsem, že žádná z interpretací mi úplně nevyhovuje. Náš instrument je tak jedinečný a má unikátní možnosti. Ano, můžeme nějak registrovat, ale musíme především dokonale artikulovat. Což je zásadní disciplína, kterou žákům vštěpuji. Hrajeme-li dvouhlasou invenci, témata se musí artikulovat podobně, a přitom musí být jasné, které z nich je vedoucí a které doprovodné.

Velmi obšírná práce, musí-li se postupovat de facto skladbu od skladby…
Já nicméně doufám, že už jsem si v této historicky poučené hudbě a jejím přednesu našel svoji cestu a výkony a interpretace mých žáků jsou uznávané.

A přejdeme-li k originálním skladbám, psaným akordeonistům na míru? I vaši kolegové z řad pedagogů konzervatoře píší skladby pro akordeon, jak se daří je inspirovat a přesvědčovat o tom, že psát pro akordeon je výzva?
Především je třeba úzce spolupracovat se skladatelským oddělením. To dělali moji předchůdci a od počátku svého působení to dělám i já. A děje se to i na dalších konzervatořích – v Brně, Ostravě, Plzni… Všude tam autoři vědí o našem zájmu a o potřebě nových kompozic. Zároveň tu ale musíme vytvořit jakési fórum. Osobně jsem vymyslel cyklus Nová hudba na druhou se šesti koncerty a minimálně šesti původními kompozicemi pro akordeon sólový i ve spojení s jinými nástroji. A jako člověk, který odehraje kolem osmdesáti koncertů ročně, vím o velkém zájmu publika o komorní literaturu. A zde jsme měli ještě větší deficit, než ve sféře sólové, kde napsat a zahrát sonátu je vlastně snadné. Komorní skladby by ale měly žít vlastním životem, měly by je hrát nejen profesionálové, ale i žáci a amatéři. Proto tyto své cykly zaměřuji vždy na obsazení akordeonu s dalšími nástroji.

A tady mne nenapadá jakýkoli limit, který by pro kombinace v duu či triu vůbec mohl existovat…
Ano, těch kombinací už jsem zažil desítky. S vibrafonem, klavírem, se zpěvním hlasem, s violoncellem… Snad s jakýmkoli nástrojem, co by vás napadl, jsem už hrál. To je správná cesta! A náš nástroj se tak dostane i k více posluchačům a na festivaly. Publikum pokaždé nevěří vlastním uším. A mě tohle buditelství moc baví a naplňuje.

Stejně tak zdánlivě nekonečné pole představuje také zkoušení nejrůznější sestav o více nástrojích, experimentování, které nástroje se s akordeonem pojí lépe a které jsou méně vhodné…
Nejčastěji ovšem hrajeme v sestavě s houslemi a kytarou. A kdo to neslyšel, neuvěří, jak skvěle tato kombinace zní. Byť jsou ty tři nástroje každý jiný, napsal pro ně třeba Václav Trojan originální věci a mnoho z klasické literatury upravil. Můj ansámbl se po něm jmenuje Trojanovo trio a už jsme inspirovali i řadu současných autorů. Sám Trojan říkal: „Bude to šraml, nebude to šraml? Uvidíme, jak to bude znít…“

A akordeon s dechovými instrumenty?
S těmi se pojí velmi hezky, protože může plnit i doprovodnou funkci. V příštím roce bych si chtěl zahrát s Pražským dechovým triem. A můj požadavek na repertoár zní: Pište, prosím, ne jako pro dechové trio – tedy hoboj, klarinet, fagot plus doprovod –, ale jako pro čtyři dechové nástroje. Můj pracovní název pro ten projekt zní „Čtyři dechy, jeden s měchy“.

Když se bavíte se skladateli a předkládáte jim tento požadavek, do jaké míry jsou pro ně ta východiska závazná a určující? Co do formy i co do obsahu?
Oni se velmi rádi nechají motivovat. Na Dnech soudobé hudby už je akordeon zcela běžným nástrojem. Instrument s takovými výrazovými kapacitami si žádný komponista nenechá ujít. Ondřej Kukal pro mne aktuálně píše Akordino. Jsem u něj týden co týden a předvádím mu možnosti, zajímavé výrazy, které on třeba z klavíru nezná. A já mu ukážu například střídající měch, akcenty nebo i perkusivní efekty.

Ano, myslím, že většina posluchačů má akordeon zafixovaný jako nástroj s melodií v pravé ruce a doprovodem ve formě přiznávek v levé…
To má, ale dávno tomu tak není! Dnes už i v levé ruce tvoříme melodii. Leč i v odborné sféře je to stále ještě velké novum.

Mluvil jste o momentech, jimiž inspirujete komponisty. Jak se vyvíjí jejich notace a univerzální jazyk pro jejich převedení do zápisu?
Aby ty skladby mohli hrát i lidé, kteří nebyli u jejich vzniku, je potřeba i ten zápis standardizovat. A my musíme sledovat autorovy legendy na první stránce v textech; jiné je to s ruskými notami, jiné s americkými. Třeba jen tzv. měchové frázování, tlak a tah měchu, registrování, to je v Rusku, v Americe a u nás úplně jiné. Důležitá tu je komunikace, workshopy a semináře, kde se notaci cíleně věnujeme.

Vrátím se k otázce vaší reflexe neustálého vývoje v akordeonové hře i výuce. Osvícený pedagog je ten, který dopřeje žákovi čas. Nestresuje ho tím, co má zahrát či zazpívat na konci školního roku. A spíše mu jde o to, čeho bude jeho žák schopen za deset či patnáct let. Jde to i ve vaší disciplíně, s ohledem na její neustálou evoluci?
My máme zcela unikátní systém základních uměleckých škol. A víceméně na každé druhé se akordeon učí – svého času to byl druhý či třetí nejpoužívanější nástroj u nás… A já tyto kantory potřebuji, potřebuji, aby evoluci uspíšili. Aby se nečekalo až na moje absolventy, kteří jednou půjdou učit a jednou začnou budovat nějaké nové centrum. Beru tedy své konzervatorní žáky a jezdíme do krajů na semináře pro učitele ZUŠ. A detailně – teoreticky i prakticky – je s novými liniemi seznamujeme.

Povídáme si o neustálém vývoji vašeho nástroje a pedagogiky, jde ruku v ruce s ním také dostupnost nástrojů? Myslím, že jako se upgradují metody hry a výuky, musí i technický park neustále srovnávat krok…
Svého času tu hrály prim nástroje naší značky Delicia a nástroje z Ruska. Jsem nesmírně rád, že Delicia dále vyrábí, ale aktuálně převažují nástroje italské, velmi zvukově kultivované a kvalitně laděné. V Itálii také existuje malé centrum, kde je soustředěno asi třicet různých výrobců. To město se jmenuje Castelfidardo a leží poblíž Ancony. Mají tam i velké muzeum a já tam každoročně v září jezdím jako člen hodnotící komise. A můžete se spolehnout, že právě zde najdete nástroje, které ten aktuální vývoj maximálně reflektují.

Špička evolučního ledovce je tedy v Itálii?
Ano, ale takové vývojové středisko by mělo být v každé zemi. Nicméně není rok, aby mi tamní výrobci neukázali nějaké nové vylepšení, další krok ke zdokonalení nástrojů. A aby se mne neptali na můj názor. Díky vysoké koncentraci výrobců na malé ploše a konkurenci mezi nimi jsou takhle progresivní.

Jde ruku v ruce s evolucí nástrojů i progres nástrojové virtuozity? Lze na dnešní nástroje zahrát brilantněji a s vyšší ekvilibristikou než dříve?
Ty rozdíly jsou markantní! Od časů mého studia se otázka kvality materiálu posunula úplně jinam. A okamžitě poznám, přijde-li ke zkouškám někdo s ručně postaveným nástrojem nebo s tovární výrobou. Ten první je totiž i jako hráč v obrovské výhodě. Ale není to tak jen u akordeonu, to platí obecněji u všech dechových nástrojů, fléten, klarinetů a podobně.

Pane profesore, kde tkví kořeny dobrých nebo špičkových akordeonistů? Jistě to není jen o drilu a píli. Jaký předpoklad je klíčový pro to, aby se člověk stal virtuózem na váš nástroj?
Podívám-li se zvnějšku, jsem si jist, že základem je rodina. Geny, talent, motorická schopnost. To jsou ovšem dané dispozice. A co přitáhne mladé lidi a mladé talenty k akordeonu? Pravda, koncertů a setkání s tímto oborem zas není tolik. A já si uvědomil, že chci-li ve své třídě talenty, musím jim jít naproti. Potřebuji ukázat, že já jako kantor jim stojím za to, aby ke mně přišli. Musím vytvořit možnosti k setkání a diskusi. Ukázat, pochválit, inspirovat, motivovat. Proto jsem založil Akordeonovou akademii, zmíněný cyklus Nová hudba na druhou či pražské Mezinárodní akordeonové dny, jež se odehrávají v listopadu. Inicioval jsem i letní školu Třeboňská letní setkávání. Tam všude se talenty koncentrují a navzájem inspirují.

Reflektují tyto vaše projekty i situaci, kterou jste zažíval vy jako student, začínající akordeonista?
Jistě. Vzpomínám často. A na první místo opět kladu rodinu, konkrétně mého otce, který zavelel a já musel cvičit… Ale definitivně mě pro ten obor získala až komorní hra. Někdy ve třetím ročníku na hudební škole mě dali dohromady s kamarádem ze sousední vesnice, a my jsme pravidelně hráli, vystupovali a setkávali se – i mimo školu. To byla hlavní inspirace!

Vím od vás, že takhle se snažíte působit i na Pražské konzervatoři. Nacházíte pochopení i u kolegů, pedagogů z jiných oddělení?
O naše hráče je mezi nimi velká mela! Jednak je samozřejmě slyšet jejich kvalita, ale komorní hra s akordeonem studentům jiných oborů velmi rozšiřuje možnost uplatnění! Každoročně jezdíme po soutěžích i festivalech, kde se prezentujeme, koncertujeme nejen na platformě školy. A možná i jednou do měsíce vyjíždíme do zahraničí. Zkrátka kolegové dobře vědí, proč nám, akordeonistům, jejich šikovné studenty poskytnout. Navíc naši studenti mají už od třetího ročníku povinnou komorní hru.

Inspirují se studenti navzájem, když se ocitnou v daném komorním uskupení? Chtějí být lepší, trumfnout se?
O tom jsem přesvědčen! Jednou za dva týdny máme – nejen na našem oddělení – interpretační seminář. Během dvou hodin se všichni přihlášení představí a následně se sami hodnotí. A nejen to, že si vytknou nedostatky, zaznívá i chvála a touha po vlastním zdokonalování, právě na základě vyslechnutých výkonů. Mimochodem, semináře mají velmi příjemnou komorní atmosféru; přece jen nás není tolik co klavíristů, a stačí nám jedna učebna.

A nepochybně ty vazby, které navážou zde, přetrvávají i v profesionálním životě po ukončení studia – a vy jako vedoucí úseku komorní hry si o tom udržujete přehled…
Ano, čistě ze svého zájmu se snažím naše absolventy systematicky mapovat. A na svých koncertních cestách po celé republice soubory, které začínaly u nás, potkávám. Příklad: zde na škole se daly dohromady dvě studentky – akordeonistka a klavíristka. A v současné době jsou na turné po Číně.

Zdůraznili jsme několikrát, že nástrojových kombinací s akordeonem je relativně neomezené množství. Vrátím-li se k otázce literatury, daří se pro takové skladby vzniklé ad hoc získávat nakladatele a je to pro ně zajímavý artikl?
Tuhle otázku jsem si položil v minulosti už mnohokrát. A výsledkem je, že jsem si založil vlastní Edition Rondo Prague. V ní kvalitní skladby vydávám a mám zastoupení i v Německu a okolních státech.

Akordeon se etabloval v základním uměleckém školství, na konzervatořích, sólově, v komorních souborech i ve skladbách se symfonickým orchestrem. Myslím ale, že stále schází uznat jej jako vysokoškolský předmět…
Na tom se ale intenzivně pracuje a mám velkou radost, že vám i čtenářům můžu oznámit: jsem v intenzivním spojení s děkanem Hudební fakulty AMU profesorem Ivanem Klánským a pokud vše dobře dopadne, do dvou let by se akordeon jako předmět mohl otevřít i tam. Což by mohlo být dovršením mé práce a podílu na akordeonové evoluci. A jistě se mi či kolegům pak na Akademii podaří oslovit i jádro skladatelského oddělení.