Letem inventurním světem
Někdy se stává normou také rezignace na techniku, znalost, dovednost a, upřímně řečeno, občas i rezignace na nosný nápad nebo myšlenku, což se vždy dá rafinovaně zaobalit do svobody nebo důrazu na koncept. Věřím však na divákův instinkt a na to, že v člověku pořád je přítomné intuitivní jemné ladění, díky němuž pozná, kdo si se sebou na jevišti neví rady, a kdo rafinovaně a sebe-vědomě předkládá vlastní vidění světa, ať už je jakkoliv absurdní či výstřední. V programu letošní Malé inventury se objevila řada inscenací z poslední doby, kterou můžeme více či méně přiřadit do „škatulky“ tanečního a pohybového divadla a jež nám neunikly ani v premiérách. Pravda, nejsou ve většině, ale připomeňme si namátkou u několika z nich, čím je který z těch titulů charakteristický:
Z nejčerstvějších premiér se kupříkladu do hledáčku dramaturgů festivalu (ano je to klišé, děkuji za upozornění, někdy je prostě ráda používám), dostaly Rukavičkářské závody (na MI uvedené v Arše+). Taneční divadlo akcentující funkci první i druhé kůže lidského těla. Tu první, vlastní, podrobujeme často kritickému zkoumání, s nelibostí až zděšením sledujeme její změny, jindy obdivujeme její schopnosti, třeba když sledujeme, jak se nám zaceluje rána… Největší orgán lidského těla, který je první a poslední přirozenou hraničí fyzického já a okolního světa, a tedy nás i definuje, chráníme kůží druhou, oděvem. Někdy takovým, pro který tu svou první kůži musí obětovat jiní obyvatelé planety. Avšak tohle environmentální anti-animal-cruelty a etické hledisko v choreografii Terezy Lenerové vlastně nedominuje, ačkoliv je celá inscenace koncipovaná jako módní přehlídka a módní průmysl je trnem v oku snad každému, kdo není v těchto věcech zatvrzelým cynikem. Pnutí a žhnutí v Rukavičkářských závodech nevzniká ani vzpomínkou na skutečné průmyslové závody, na které odkazuje název, ale setkáním dvou tanečních osobností z rozdílných generací, Jitky Čechové a Andrey Miltnerové. Obě jdou doslova s kůží na trh, před sebou vzájemně i před diváky, kteří jsou velmi, velmi blízko. Nejsou tu jen oči performera, který je bezprostředním partnerem, ale také řady chtivých očí publika, které se pasou na síle i zranitelnosti ženských těl, jež dělí dekády zkušeností a jež v sobě vzájemně mohou vidět svou minulost a budoucnost, tedy horizonty buď nedohledné, nebo nedosažitelné.
Tomáš Janypka byl přizván také s novým projektem, se svým sólem Lonesome COWBOY, které jsme viděli v premiéře na podzim v Cirqueonu. V prostoru Divadla X10 působila nyní kreace živěji, dynamičtěji a vnitřně zraleji. Snad se nezměnila přímo její podoba a struktura, dokonce snad ani dynamika, ale něco jí dodalo na obrovité živosti a ráznosti. Ať už se performer vyžíval v pózách a postojích odkazujících na typické vzezření honáků z filmů o drsných chlapech staré školy, ať už krotil improvizovanou dřevěnou kobylu nebo vykřikoval do mikrofonu všechny své obětavé nabídky, čím by se mohl stát pro svého bližního (aby – co vlastně? aby se stal tím skutečným kovbojem?). Snad pomáhá i jiná dimenze prostoru a také elevace publika, které sleduje dění doslova z nadhledu, nebo to bylo ukotvení a nalezení jistoty v „roli“, které nastalo a nyní se přirozeně přenáší z interpreta na publikum. Jestli je, nebo není Tomáš Janypka kovbojem, bílým osamělým vlkem, nebo jen chlapcem, který se zhlíží ve starých westernech jako mladičký Rudla Jelínek ve Smrti v sedle, to už je na divákově úsudku a rozhodnutí. Ale rozhodně stojí za to navštívit tohle sólo znovu a opět v jiném prostoru.
Krajiny a lesy
V programu se pak objevily i další tituly, například z produkce Studia Hrdinů inscenace Fatamorgana, výlet do snové krajiny tvořené šerem, světlem, zvukem a noisem, již je třeba objevovat jako neviditelnou (z toho pramenící mé jisté výhrady k technice, protože abychom učinili neviditelné viditelným, skutečně potřebujeme více než gesta a využít jiných principů než v tanci), je to jeden z typů pohybové meditace, který nemusí naplnit každého diváka souhlasem a souzněním, ale má čistou estetiku a v tom směru cosi, co lze označit za umělecký názor. Jde o procházku neviditelnou krajinou v doprovodu tápajících postav, které ve vyvrcholení přicházejí k novému horizontu, aniž by se divák dozvěděl, co je za ním. Je těžké setrvat v téměř neměnném obrazu, i když člověk třeba někdy sní o tom, že vstoupí do své oblíbené malby a projde se v ní…
Choreografie Alice Minar Woods Won´t Vaporize vytváří také svého druhu krajinu – vydáváme se v ní do pomyslného lesa, kde se tanečníci stávají jak jeho obyvateli, tak krajinou samotnou. Alica Minar v této choreografii posouvá svou fascinaci extenzemi lidského těla, kostýmy, které v něčem ochuzují nebo znemožňují pohyb performerů, ale současně tak také nutí k hledání nového fyzického výrazu, hraje si se scénickými objekty a s atmosférou dotvářenou světelným designem, který diváka přesune lehko z lesní houštiny na mrazivou pláň Aljašky. (Můžeme souhlasit s tím, že lesy nezmizí, otázka je, jak to bude s lidmi…). A nakonec krajinu přibližuje také inscenace Temporary Collectivu, respektive Terezy Ondrové GEO, která se soustředí na mnohovrstevnatost země, po které chodíme, a otisků, které zůstávají v jejích sedimentech, namátkově roztroušené a znovu objevované, jako když s geologickým kladívkem pátráme v podloží po odkazu prapředků. Jako každé sólo, je i GEO postaveno na charismatu osobnosti – a hned za necelý měsíc se k němu vrátíme pro změnu na festivalu Bazaar!
Na pomezí pohybového divadla a nového cirkusu osciluje Lukas Bliss ve Still Waiting (na Malé inventuře už z názvu zmizelo přízvisko _Beckett 2050). Jak už jsem podotkla na premiéře, jde o vyloženě uklidňující, meditativně působící kus, ale takového druhu, který divákovu zvědavost stále přiživuje a vede jej scénami a situacemi za plné pozornosti. Lukas jako výstřední archivář uzavřený v tmavém prostoru se svými relikviemi, magnetickými páskami a neurčitou změtí artefaktů a prachu staví vyloženě typ, charakter. Ačkoliv asi necítí potřebu s ním jako s postavou pracovat i mimo tuto inscenaci. Objektové divadlo, žongláž s neuvěřitelnými předměty, v tichu, v hře s nahrávkami vlastního hlasu, za zvuků podomácku vyrobeného gramofonu, který přehrává moravskou lidovou píseň, jejíž význam je nám skrytý, ale přitom zjevně existuje. Ano, to je právě ten případ, kdy se technika nedává na odiv, ale my víme, že tam je, kdy je sice prostředí na scéně neorganizované, ale my víme, že v tom zmatku má každý kus svoje místo. Nepotřebujeme „vědět“, stačí cítit.
Někde na hranici pohybového divadla, manipulace s předmětem hraničící s akrobacií a balančními technikami, výtvarnou instalací a happeningem, je dílo Happy Hour Jana Mocka. Jako obvykle je to divadlo absurdní, které pod nonsensem skrývá smysl, k němuž je potřeba se prodolovat myšlenkovou operací a to mě na Mockově tvorbě lidově řečeno „baví“. V Happy Hour tři aktéři, Tinka Avramova, Irina Andreeva a Arseniy Mikhaylov v necelou hodinu trvající akci vytvářejí obraz vzniku a pádu civilizace s jejími mocnými stavbami a chrámy, zároveň monstrózní podobenství o mechanické bezmyšlenkovité práci, která se měří produktivitou, ale nikoliv obsahem, takže je jedno, zda ji zastává myslící člověk, nebo stroj, a ve výsledku je to vlastně všechno úplně jedno, protože každá civilizace zanikne, Zemi pohltí slunce, galaxie spadne do černé díry a celý vesmír se jednoho krásného dne zhroutí… Tedy až tak daleko performance nejde, ale vyvolává v tomto směru návodné emoce. Smích, stejně jako pocity malátné deprese. A na všechno stačí jen několik desítek plátů polystyrenu, a i ta bílá sterilnost toho umělého světa a jeho do očí bijící výsměšná neekologičnost má svůj půvab.
Kolektiv KHWOSHCH uvedl v Alfredu ve dvoře nonverbální inscenaci Těžké divadlo. Počáteční výjevy, v nichž performeři stěhují z jedné části zákulisí do druhé přes jeviště nejrůznější nepravděpodobné předměty, vygradují postupně do tvorby a instalace složitého soukolí z trámů, prken a dřevěného kola na otočné hřídeli a dalších náležitostí, jež se vyjímá jako olbřímí socha s kyvadlem. Dojít k tomu tvaru vyžaduje řadu dílčích úkonů a performativních aktů absurdního charakteru, včetně seříznutí kolíku z pěkně silného polena ruční pilou, namotání stometrového lana kolem sebe sama, zazpívání ukolébavky těžkému kameni či sehrání role bludného šerpy. Mužské a ženské práce neexistují, důležité je jen dospět k výsledku. Vtip inscenace se vyjevuje postupně a pomalu, vyvrcholení je ale odměnou trpělivosti. Zde také měl nonsens svůj smysl a napínání trpělivosti svůj důvod. Hlavním tématem je jinak váha, tíha a její přemísťování, masa versus těžiště, rovnováha versus vychýlení.
Objekty a loutky
Objektové divadlo (možná srozumitelněji řečeno loutkové, ale myslím, že to je zbytečně svádějící ke stereotypním představám) se na MI objevuje pravidelně. Na našich stránkách obvykle ne, neboť nejde o tanec, ale alespoň krátce vyzdvihněme ty povedené projekty. Například miniatura Louskáček: zeleninový balet (pro česnek, zázvor, lilek, šest vlašských ořechů a jednu krysu) Darii Gostevy a Anastázie Dobrodinské je nesmírně křehkou záležitostí. Není to parodie na loutkové divadlo, spíš jeho derivace a ukázka, jak skoro každý předmět může s drobnou úpravou a ve zkušených rukách přijmout podobu zvířete či postavy, že zkrátka kousek zeleniny lze v tanečnici nebo myšáka přeměnit lehce. A v tom je také kouzlo divadla, velkolepého i minimalistického.
Stejně, i když zároveň úplně jinak, vytváří svůj imaginární svět skupina Handa Gote Research & Development, která se k objektovému, chcete-li loutkovému divadlu vrátila letos na podzim v inscenaci Třetí ruka. Ta je přímo ohňostrojem fantazie a hravosti, jemuž ovšem nechybí pečlivá dramaturgie (byť na oko neviditelná, ale právě v tom je to kouzlo – v práci, která není vidět, ale bez níž kvalitní dílo nevznikne) a absolutně jistá a zkušená ruka, ať už živá nebo umělá, první, druhá nebo třetí. Na malém jevišti se během necelé hodiny stačí odehrát příběh Země a lidstva i Národního divadla, národovectví i kolonialismu, anebo také prostě jen jedna velká zábavná show pro spoustu porouchaných hraček, panenek bez nohy, vypelichaných pejsků na klíček, jednu lebku nebo platíčka od léků. Je to druh divadla, které nejde popsat, protože cokoliv o něm řeknete, bude znít banálně, ale je to pohlcující mikrokosmos, do kterého určitě zkuste vplout, doporučuje deset z deseti Kocourů.
Jako další se v tradičnější lince, která je dokonce dějová, skví v programu inscenace Fabula Sylvestris mladého souboru Musaši Entertainment Company. Je mi sympatická tahle parta mladých lidí, kteří tak trošku směřují k poetice Handa Gote, ale dělají i loutkové divadlo s vlastním druhem humoru a laskavosti, která na scénách někdy chybí, na těch velkých i na těch nejmenších. Fabula Sylvestris má sice environmentální podtext, ale divákům není nijak agresivně podsouván, jde spíše o milou zábavu, nadsázku a řadu vypointovaných situací s vtipem vycházejícím i ze samotného materiálu. Loutky jsou totiž z větší části tvořeny kousky dřeva, kůry a přírodnin v co nejpůvodnější podobě, byť jsou koncipované ke klasickému vodění. Příběh dvou přátel pečujících o les a jejich souboj s plastovým zákeřným strašidlem končí dobře, k potěšení velkých i malých. A opravdu to není banalita, protože prostředí i loutky nesou rukodělnou péči a inscenace nápad.
Na programu se objevilo i několik inscenací spíše činoherního charakteru. Předně monodrama IRIS, na kterém spolupracovaly Irena Kristeková a Miřenka Čechová coby režisérka. Je to mrazivá autobiografická výpověď o zlu, které může číhat za kterýmikoliv dveřmi i o notný kus spořádanějších domácností, než je ta, kterou Iris popisuje. První polovina inscenace se nese v duchu stand-upu a barového koncertu, aby posléze divák klesl na to nejhlubší dno a opakovaně se ptal sám sebe, jestli to, co slyší, je realita, a ne jen divadelní nadsázka, ale bohužel musí nakonec připustit, že to skutečně realita je. Inscenace o objevování vlastní hodnoty, o zneužívání moci vůči těm nejslabším a nejbezbrannějších, otazník nad systémem a společností, která to vše může dopustit, tím vším je a měla by se hrát stále znovu a častěji, jako analýza krutosti i povzbuzení k síle. IRIS do každého kulturáku.
Malá inventura zařadila i poměrně tradiční činoherní inscenaci Šmejdi útočí autorského dua Janek Lesák a Natálie Preslová Strýčková, a to v jejich domovském NoDu. Tragikomická hra je maličko participativní, ale ne nijak „nebezpečně“ a nakonec se ukáže, že leccos je jinak, než se zdálo na začátku; diváky odstřelí kousavým humorem, ale nejeden z nás se asi přistihne přitom, že se trošku smál sám sobě. Je v ní totiž kouzelně popsáno dobrodružství moderního šmejdství, podvodů především v kyberprostoru – jak si nechat co nejrychleji vyluxovat bankovní konto, jak co nejlépe padnout do náruče sňatkového podvodníka, které finty fungují už staletí, a které jsou zase nové. A že před šmejdy a podvodníky si nikdo nikdy nemůže být jistý, protože tu nejde o souboj intelektů, ale o promyšlený iluzionismus. Inscenace přesně dávkuje humor a důležité sdělení: takhle nějak si asi představuji divadlo vstřícné širokému publiku, které ale nenechává plynout planou zábavu, ale skutečně cosi sděluje. A v Divadle X10 jsme se zase mohli v Moskoviádě režiséra Dušana Davida Pařízka ponořit do nitra Moskvy roku 1991, kde dochází k proměně režimu, jež ale není ničím jiným než divadlem, na jehož prknech si herci převlékli kostýmy. Halucinogenní dojem inscenace zapříčiňuje fakt, že kromě hlavního hrdiny (Martin Pechlát) jsou všechny ostatní postavy sehrány jen třemi herci, prostředí se proměňuje jen drobnými změnami v projekci, zakrýváním a odkrýváním meotarů kolem zvýšeného jeviště vybudovaného z nifteků, které na konci otevírá své útroby coby nestvůrné „Břicho Moskvy“, jak bychom snad mohli říci v hugovské analogii. Spisovatel ukrajinského rodu, který je ústřední postavou, se probíjí a propíjí dnem, zápasí s kocovinou i se systémem, který ho nemíní pustit ze svých drápů, bez ohledu na to, jaké změny v něm na oko probíhají.
Performance Harmonické destrukce Petra Krušelnického, který je solitérem nonverbálního divadla již po řadu let, je náročnějším kouskem na pomezí divadla a výtvarné instalace. V jejím středu je objekt, světlo a hudba, mezi nimi pak performer se svou vlastní jevištní prezencí jako obyvatel i spolutvůrce labyrintu, který dokáže na jevišti utkat z reálných objektů i z jejich stínů. Někdy jeho výtvarné vidění snad odkazuje na pop art, ale především budí dojem jemně spředeného civilismu, poezie všedního dne, butó pražské periferie, kde po celý rok protahuje vítr nad rumišti a obzor lemují nelichotivá panoramata sídlišť. Destruovaná harmonie se skrývá v hudbě, která je asi nejnáročnější složkou právě kvůli své narůstající disharmonii.
Cestou instalací a událostí, které ztrácejí jak teatrálnost, tak i samotnou performativitu, se vydává více tvůrců. K těm zdařilým výtvorům s pevně daným rámcem a rozmyšlenější strukturou patřila performance Krajky a vrtačky (Anna Dobiášová a Anna Reisigová), kde se aktéry stávají sami návštěvníci. Publika zde není, spíš jde o zážitkový workshop, kde se performativita objeví či neobjeví v závislosti na tom, jak dalece jsou účastníci ochotní se opravdu účastnit, jak dalece jsou zvídaví a jaký smysl sami celé události dají. Přiznám se, že nemám v oblibě, když mne někdo režíruje a když to není známo předem. Čím jsem starší, tím konfrontačnější a vzpurnější nálady to ve mně vyvolává a brzdí mě více soucit se spoluúčastníky než s umělcem, který tak směle vyzývá na souboj síly vůlí. V tomto konkrétním případě však tvůrci připravili téměř bojovou hru, jejíž postup a propracovanost se odhaluje postupně a nakonec vytvoří obraz přinejmenším velmi poctivé a detailní přípravy, kterou jí autorky věnovaly… takže čistě teoreticky by z toho i mohlo vzniknout divadlo. Ústřední roli hraje návod kutilského charakteru, miniaturní zápisník s deníkovými záznamy jistého společenství žen žijících v uzavřené komunitě a množství větších i zcela titěrných rekvizit, jež všechny skrze tajuplné značky vytvářejí pomyslnou mapu, malý svět, v němž se hra odehrává („hra“ ve smyslu ludus, tedy hraní si, nikoliv hraní jako předvádění). Instrukce je možno následovat, ale i bojkotovat, po vrtačce (přesněji aku šroubováku) sáhnout i nesáhnout, jednat doslovně i metaforicky, provokovat tvůrce. Je tu tedy prostor pro svobodné rozhodování. Ne každý tvůrce ale účastníkovi dává až takovou svobodu, a tam na sebe už hranice narážejí. Já samozřejmě z bojovky, u které sami tvůrci nejsou, nemohu poznat, jak ovládají techniky manipulace objektem nebo jaký mají režijní styl v divadelní inscenaci, zda jsou schopni divadelní inscenaci vytvořit a režírovat… Z prostředí, které vytvořili, lze ale odvodit určitou míru fantazie literární, dramaturgické soudržnosti, záměru, je to cesta příběhu a svým způsobem i respektu vůči účastníkům, pokud ti se respektují vzájemně.
Tím exkurzi na Malou inventuru nyní již uzavřu. Vidět celý její program stejně nebylo v lidských silách, a ani v záměrech dramaturgů.
Ať dál žijí ve vzpomínkách příběhy, které oslovily, zasáhly a zanechávají pozitivní stopu, ať už v jakémkoliv smyslu.
Z festivalu Malá inventura, který se konal 20. až 28. února 2024 v Praze.
Samostatně publikované recenze:
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
