Žonglování s časem

Žižkovský Palác Akropolis má na repertoáru novou miniaturu, kterou vytvořil žonglér a tanečník Lukas Blaha Bliss. Na naší scéně nového cirkusu a pohybového divadla má svým solitérstvím i inklinováním k minimalismu nejblíž k tvorbě Elišky Brtnické. A je zjevně dalším umělcem, který dnes tíhne čím dál více k výtvarnému pojetí, k vytváření performativního umění, které přechází od inscenace k pohybové instalaci. Je to možná nevědomá potřeba formovat a nabízet sobě i divákům prostor, do kterého je možné alespoň mentálně vstoupit a setrvat v něm spolu s umělcem, spíše než sledovat příběh či výkon z pozice odděleného pozorovatele. Nahlížíme do komplexnějších světů možná s o to větším nutkáním, o co plošší a zkratkovitější je svět nových médií, ve kterém žijeme. Inscenace ustupující od spektáklu k ponoru a jsou i užitečnou zkouškou pozornosti a trpělivosti.

Lukas Bliss se nejprve profiloval jako žonglér a artista. Výrazným počinem, ve kterém byl zřetelný princip proměny všednosti na poetično, bylo po poetickém Dó s Evu Starou sólo Lavabo uváděné v Kasárnách Karlín. Se souborem My kluci, co spolu chodíme pěstuje naopak volnou divadelní improvizaci, ale podílí se i na tanečních projektech. Ve vlastní nové premiéře Still Waiting_Beckett 2050 sáhl po tématu plynutí času, respektive bezčasí. Vypadalo dosti odvážně nazvat sólo „fyzickou básní“, neboť takový slib vyvolává mnohá očekávání. Navíc proklamovaná inspirace beckettovskou poetikou a Tichem Johna Cage. Vzniklo působivé a křehké objektové divadlo, které skutečně uvolňuje asociace ne nepodobné těm, které vyvolává poezie.

Na divadelní scéně vystavěl se scénografkou Natálií Rajnišovou malý, ale propracovaný vesmír tichého chaosu, který se podobá zapomenutému archivu, kde spí paměť věcí, dokud ji člověk, badatel, narušitel ticha neprobudí. Scénografie hraničí s výtvarnou instalací, a pokud jde o využití, možná slibuje více, než z ní nakonec umělec těží. Řada motivů a scén obvykle během procesu zkoušení mizí. Málokdy se stává, respektive téměř nikdy se nestává, že by divák měl pocit, že tvůrce v oklešťování významotvorných situací na základ zašel až příliš daleko. Obvykle je mnohem snazší si v duchu představit, jaké scény by z té které inscenace bylo snadné vynechat a zkrátit, aby nabrala dynamiku, ale naopak? To se hned tak nevidí. Samozřejmě není třeba zacházet ke starým poučkám, že každou rekvizitu, kterou přineseme na jeviště, máme použít. Zvláště když dekorace, scénografie, rekvizita, objekt se jako díl i jako celek stává partnerem. Je zajímavé snažit se vypozorovat onu hranici, kde končí prostředí, teritorium, které nám pomáhá definovat postavu, a kde se předměty mění ve spoluhráče.

Mohlo by to být sklepení, stejně tak jako podkrovní pokoj, zaplněný s výtvarným citem starými deskami, MC kazetami, již znehodnocenými páskami, větrákem, rukavicemi a zdánlivě náhodným nepořádkem, který zahřeje u srdce každého kreativce. Šero není znepokojivé, ale spíše uklidňující. Specifickou uzavřeností a výlučností tohoto zaprášeného a neuspořádaného mikrokosmu mi dílem připomíná inscenaci FysioArtu Les Objets Perdus / Ztráty a nálezy, a zároveň jakoby se povýšením nejdrobnějších předmětů odložených z dohledu a dosahu moderních dní vztahoval performer k poetice souboru Handa Gote, ovšem bez té jejich drsnosti a syrovosti.

Mám nutkání postavu, kterou Lukas Bliss vytvořil, pojmenovat. Za necelou hodinu uvedl v život poměrně čistý a definovaný charakter, který by stál za péči a za další jevištní život, třeba i mimo kulisy světa zachycené paměti. Dokonce i kostým už má, z tuhé šedé recyklované látky, která je sama o sobě také pamětí, už notně rozmělněnou a jejíž někdejší krása však obvykle končí ve smutečním triu se saponátem a smetákem. Vytvořil typ neklidného a roztržitého (patrně) vědce, který v chaosu buduje pořádek a naslouchá posvátnému tichu, které přerušuje slovy vyřčenými tak tiše, aby nezvedala ani prach. Ideálně uzavřený introvert, skrytý velmi pečlivě před světlem i dotěrným hlukem, neškodný a hluboce zasněný, jako náměsíčný, člověk, který vdechuje život nehybné hmotě. Možná osamělý, ale v každém případě sám. (Až jeho obrysy nabydou skutečně pevných kontur, stálo by za to přesadit jej do nějakého rušného prostředí a vyzkoušet, jak by si poradil s ním.) Nechce se mi přímo používat slovo klaun pro rozmělnění jeho smyslu v běžné řeči, ale ano, v tomhle rozhodně byl díl klaunérie. Ostatně cožpak nejsou Vladimir a Estragon ve své podstatě také klauny? Neměli bychom pouštět ze zřetele tu beckettovskou inspirační linku.

Ovšem s motivem čekání, poťouchle napínané pozornosti je konfrontován spíše divák než klaun. Dynamika kusu je pečlivě vyrovnaná tak, aby udržovala rytmus podobný pravidelnému tepu nebo dechu a vyhýbá se obvyklé stavbě s efektním číslem nebo energetickým vrcholkem před koncem (který můžeme odpozorovat ve většině tanečních a novocirkusových inscenací). Operuje s pocitem neukončenosti a nedořečení, a to na úrovni jednotlivých situací i celku. V několika dlouhých nádeších se odehrávají jednotlivé situace, interakce s předměty. Lukas potlačil okázalost techniky na naprosté minimum, využívá ji ne pro efekt, ale pro to, aby vytvořil iluzi samostatného pohybu svých neživých kamarádů nebo probudil paměťovou stopu, která je už nesrozumitelná, jako je to ve scéně s rafinovaným ručním gramofonem vyrobeným z židle a papírového kornoutu nebo se svérázným „čtením“ magnetofonového pásku.