Lidská tvář velkých skladatelů (10)

Mnozí skladatelé měli na své tvůrčí prostředí nevídané nároky, jiní zase při komponování prováděli kuriózní scény. O nárocích Richarda Wagnera, domácím mazlíčkovi Giuseppe Verdiho, rychlopsaní Franze Liszta či povodni, kterou byl schopen sousedům připravit komponující Ludwig van Beethoven, opět vypráví Přemysl Pražák.

Naprostý klid k tvůrčí práci vyžadoval Richard Wagner. Zejména mu vadil zvuk klavíru a dovedl jej rozčílit až k zuřivosti. Jeho ideálem zpočátku byl „malý dům pro mne samotného, k tomu zahrada a obojí vzdálené všeho hluku, zejména prokletého rámusu klavíru“.

Později jeho nároky na velikost domů i zahrady vzrostly a mocně se vystupňovaly i požadavky na jejich vybavení, nezměnila se jen potřeba klidu. Pro komponování si Wagner stanovil denně přesně vymezený čas, začínal, aspoň v prvních dobách, v časných ranních hodinách, ale velmi často jej překračoval a v dobách, kdy žil s paní Minnou mu dokonce dělalo radost, když jí tím rozzlobil: „Při komponování to obyčejně přetáhnu, kdy vydráždím svou paní pozdním příchodem k obědu k opravdovému rozhořčení, takže vždycky s nejlíbeznější náladou vstupuji do druhé poloviny dne.“

Své hudební myšlenky, ať přišly nečekaně anebo je vyvolal silným soustředěním tvůrčí vůle, si zapisoval v letmých olůvkových skicách většinou na volné listy a obvykle si je ověřoval přehráním na klavíru. Komponoval tedy střídavě u stojacího psacího pultu a u klavíru, mezi nimiž neúnavně přecházel. Z olůvkových skic pak vypracovával vlastní skladbu, ale v práci čistě technické, zejména v psaní, spatřoval zbytečnou ztrátu času, ukrádání práce tvůrčí.

Jeden čas dokonce pomýšlel na zjednání pomocníka, který by jeho „divoké olůvkové náčrty“ převáděl do partitury. Zdálo se mu dokonce, že bez takového pomocníka bude pro vlastní tvorbu ztracen, ale nakonec dospěl k poznání, že přece bude nejlepší udělat si všechnu práci sám. Velmi si potom zakládal na zlatém psacím peru „nezničitelné psací síly“, daru od svého ctitele Otto Wesendocka. Wagner pyšně prohlašoval, že z něho toto pero udělalo kaligrafického pedanta a žertem usoudil: „Partitury budou mé nejdokonalejší mistrovské dílo v krasopisu. Člověk svému osudu neujde. Meyerbeer svého času na mých partiturách neobdivoval nic jiného, než čisté písmo; tento projev obdivu se mi nyní stal kletbou: musím psát čisté partitury, pokud žiji na zemi…“

Je zvláštní, jak málo zpráv se dochovalo o způsobu komponování Franze Liszta. Přitom napsal desítky, a pokud vezmeme v úvahu i díla drobnějšího rozsahu, tak stovky děl. To už jen čistě z hlediska mechanického psaní představuje úkol, který by průměrnému opisovači not vystačil na celoživotní aktivitu.

Uvažme dále Lisztovu obrovskou angažovanost společenskou i uměleckou, čas, který věnoval jednotlivcům a institucím, jeho obrovskou korespondenci, rozsáhlou činnost spisovatelskou a vše další, co ještě dělal, a vezměme v úvahu, že přece musel mít také nějaký čas pro sebe a pro své soukromí. Dojdeme pak k závěru, že musel být skladatelem velmi pohotovým, pilným a schopným vyvinout při tvůrčí práci opravdu úžasnou energii. Myšlenky se mu musely přímo hrnout a jeho pero muselo kmitat po papíru rychlostí, při které je snad ani nebylo možné sledovat.

Málo zpráv je i o tom, jak komponoval Giuseppe Verdi. Z dob jeho „galejí“, kdy komponoval operu za operou, aby položil základy své slávy, a aby ji po jejím dosažení dále upevnil, je známo, že komponoval den za dnem a měsíc za měsícem nepřetržitě od devíti hodin ráno do půlnoci. Ponejvíce jen při šálku kávy a občas, když už síly byly příliš na hranici naprostého vyčerpání, s přerušením na dobu oběda a sehrání partie kulečníku s přítelem. Během sedmi let tak Verdi napsal dvanáct oper, o nichž mluvil jako o „obchodě“, o zboží, které dává na trh, aby mu vynesly prospěch hmotný – peníze, i mravní – slávu.

Později, kdy si už mohl dopřát delší doby klidu mezi kompozicí jednotlivých oper, využíval tuto dobu klidu do důsledku. Nerad v ní byť i jen poslouchal hudbu, a to jak vlastní, tak cizí, a klavír v jeho domě zcela oněměl. Pak ale znovu přišlo období tvůrčí práce a Verdi pracoval od rána do noci s vytrvalostí, která se měnila v jakousi posedlost. V zápalu tvoření neváhal i hluboko v noci vzbudit svoji choť paní Peppinu, aby mu hned teď řekla své mínění o právě se zrodivší myšlence nebo o hotovém kusu skladby. Stálými společníky při práci mu museli být jeho dva psíci, hovořil o nich jako o spolupracovnících a prohlásil dokonce, že by snad bez nich ani nemohl komponovat.

Jak komponoval Ludwig van Beethoven? Na přímo mu položenou otázku, jak se v jeho hlavě rodí myšlenky a jak pracuje, vysvětlil: „Odkud beru své nápady? Nemohu odpovědět s určitostí: přicházejí bez zavolání, bezprostředně nebo také ne, mohl bych je uchopit rukama ve volné přírodě, v lese, na procházkách, v tichu noci, časně ráno, z podnětu nálad, jež se u básníka vyjadřují slovy, u mne se obracejí v tóny, zvoní, šumí, bouří, až posléze stojí v notách přede mnou. Nosím své myšlenky dlouho sebou, velmi dlouho, než je napíšu. Přitom je má paměť tak věrná, že jsem si jist, že téma, které se jednou objeví v mé hlavě, ani po letech nezapomenu. Mnohé měním, zavrhuji, zkouším, až jsem spokojen. Tehdy začíná v mé hlavě pravá práce, rozšiřování, zužování, zpracování do výšky a do hloubky, a poněvadž jsem si vědom, co chci, nikdy neopustím myšlenku, jež klíčí na dně; ta pak stoupá a vzmáhá se a roste, slyším a vidím obraz v celém jeho rozsahu, dílo vyvstává před mým duchem jako z litiny, takže zbývá je už jen napsat, což jde rychle.“

Písařské práce se Beethoven nebál, naopak on psal noty rád a prohlásil dokonce, že raději napíše deset tisíc not, než jedno písmeno. Pracoval velmi soustavně a pilně, vstával v zimě i v létě s rozbřeskem dne, pouštěl se do práce oblečen někdy v županu nebo také jen v hlubokých nedbalkách. Jeho komponování patřilo celé dopoledne a ještě kus odpoledne, neboť pracoval do oběda, k němuž usedal mezi druhou a třetí hodinou. Práci přerušoval nejvýš hodinovou procházkou, při níž se vůbec nestaral o počasí a víc běžel, než šel. Byl přitom i nadále pohroužen do komponování, jak o tom svědčily občasné zastávky, aby zapsal myšlenku, která se mu právě zrodila v hlavě, nebo řešení zrovna rozpracované skladby.

Pokud výjimečně nevyšel na procházku, tedy v pracovní přestávce šel k umyvadlu a lil si na hlavu jeden džbán studené vody za druhým, takže kolem sebe udělal menší potopu k malé radosti těch, kdo bydleli pod ním a občas tak měli promáčený strop. Při tomto podivném osvěžování střídavě bručel a řval celou stupnici od zdola nahoru a zpět, chvílemi ustal ve zvukových projevech a polévání vodou, s očima koulejícíma se vzrušením nebo zase se zcela strnulým pohledem procházel pokojem. Dělal si poznámky, a zase se vracel k polévání se a ke křičení.

Bettina Brentano líčí Beethovena v tvůrčím ohni: „Když komponuje, je naprosto hluchý pro všechno, co je mimo něho, a jeho oči jsou zakaleny, naplňuje je harmonie, je necitlivý vůči vnějším dojmům; každé pouto se světem je rozlomeno: takto žije v nejhlubší samotě. Když se s ním dlouho mluví a čekáme pak na odpověď, propukne náhle v nesrozumitelné zvuky, chopí se papíru a píše. Pro svou hudbu si předem udělá obsáhlý plán a řídí pak svou skladatelskou práci určitou formou, kterou spoutává svou kompozici.“

V pozdějších letech Beethoven při komponování zásadně nepoužíval klavíru, říkával, že se při skládání nikdy nemá sedět ve světnici, kde je klavír, abychom nebyli v pokušení ověřit si na něm, co píšeme. Sám zdůraznil, že nic nepíše naráz, bez přerušení, že pracuje vždy na více skladbách zároveň a brzy dá přednost hned té a hned zase oné. „Beru do práce několik věcí zároveň a jsem si jist, že je nepopletu.“

K jeho zvykům patřilo také při psaní vyťukávat takt jak rukama, tak i nohama a hlasitě bručet nebo zpívat. Se svou prací nebýval mnoho spokojen. Možná, že je to jen jedna z četných beethovenovských legend a anekdot, ale zdá se být přiléhavá: Beethoven prý kteréhosi dne přišel k příteli, jehož dcera právě cvičila jeho 32 variací. Delší dobu naslouchal, pak se zeptal, od koho to je, a když slyšel udivené „No přece od vás,“ poznamenal: „Ode mne je ta hloupost? Beethovene, co jsi to byl za osla…“ 

(Pokračování příště…)

Přemysl Pražák (1908-1966) byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)