Exkluzivní rozhovor k rezignaci Lubora Cukra: Bylo by krásné, kdyby se společné zájmy protly
Více než dva roky jste byl šéfem operního souboru Slezského divadla v Opavě. To už je skoro možné pokusit se o bilanci úspěchů a neúspěchů. Můžete nám říci svůj současný pohled na uplynulé období?
Velkou radost mám kupříkladu z uvedení poslední Kálmánovy operety Arizona Lady, kterou jsme uvedli v české premiéře, v režii Dominika Beneše a s texty Patricka Fridrichovského, jejíž poslední představení letos v dubnu navštívila dokonce i dcera slavného skladatele Yvonne Kálmánová, a pochvalně se k inscenaci vyjádřila.
Navázali jsme také na Gluckovu Ifigénii v Aulidě uváděnou Národním divadlem moravskoslezským, a to příběhem Ifigénie na Tauridě, takže diváci moravskoslezského kraje měli unikátní možnost vidět tyto Gluckovy opusy pohromadě. Navíc se mi pro tento projekt podařilo získat i odborníka na barokní hudbu, dirigenta Vojtěcha Spurného, za což jsem velmi rád.
K našemu kraji patří také neodmyslitelně dílo Leoše Janáčka, a proto jsme uvedli krásnou inscenaci jeho opery Příhody Lišky Bystroušky, v režii naší kmenové režisérky Jany Andělové Pletichové. Tato inscenace se stále těší velké divácké oblibě nejen v Opavě, ale slavila úspěch například i na festivalu MHF Leoše Janáčka.
Vybočením z běžného režimu pro sbor SDO a zpestřením nabídky pro diváka bylo mimořádné uvedení Čajkovského Liturgie Jana Zlatoústého v kostele sv. Václava, ve spolupráci s Opavskou kulturní organizací. V tomto případě mě trochu mrzí, že se podobné akce v Opavě teprve zapisovaly do povědomí diáků a určitě by stálo za to, více je zviditelnit, protože sbor předvedl opravdu nevídaný výkon. Zatímco jedna část souboru se věnoval této jedinečné Čajkovského skladbě, orchestr měl možnost uvést se ve výborné formě jiným skladatelovým dílem, a to baletem Spící krasavice, který jsme představili divákům v hudebním nastudování Marka Šedivého a ve spolupráci s Moravským divadlem Olomouc.
Ponaučením pro mě bylo uvedení pohádkového titulu O Ptáku Ohniváku a Lišce Ryšce autorů Petra Opavy a Anežky Janátové, který jsme trochu nevhodně zařadili do předplatitelské řady. I přesto, že má titul velký úspěch u dětského diváka, zařadit ho do běžné abonentní řady nebylo z mého pohledu příliš šťastné. Naopak velkému úspěchu u všech diváckých kategorií se těší naše Prodaná nevěsta.
Stále více jsme prohlubovali komunikaci s mladým divákem, a proto jsme zařadili i osvědčený projekt Jak se dělá opera, jehož autorem je emeritní sólista SDO Evžen Trupar. O toto představení byl velký zájem nejen ze strany škol. Rozšířili jsme nabídku pro naše diváky o pravidelné dramaturgické úvody před představením, vrátili jsme se k předpremiérovým besedám a vznikl také nový formát pořadu pro předplatitele. Jsem rád, že i podle výroční zprávy se zvyšuje nejen návštěvnost, ale i celkové tržby. To myslím hovoří za vše.
Co Vám udělalo v poslední době v SDO radost?
Paradoxně mám asi největší radost z tolik diskutovaného Weberova Čarostřelce, který byl poslední premiérou sezóny. Musím říci, že už jsem dlouho nezažil takovou spolupráci, kde se všichni s velikou důvěrou rozhodli ukázat to nejlepší, co v nich je. Týká se to úplně všech složek. Podle mého názoru má představení velmi silnou atmosféru, a divák, pokud přistoupí na hru, může odejít s opravdovým zážitkem. Za to děkuji všem, kteří se na vzniku tohoto titulu podíleli, ať už se jedná o sólisty, sbor, orchestr pod vedením Vojtěcha Spurného, či všechny technické složky.
Neměl jste strach uskutečnit podobně odvážné projekty zrovna v Opavě?
Víte, každé divadlo potřebuje a hledá nové diváky. Chtěl jsem vytvořit projekt, který má až filmový rámec vyprávění příběhu, protože dnešní divák je především ovlivněn médii. Věřím, že tento krok plní svůj účel, a podle reakcí mnohých diváků zájem o takové představení je. Přesto, že byla do konce sezóny odehrána jen tři představení, někteří diváci už stihli přijít i dvakrát, což považuji v tak krátkém čase za velký úspěch. Samozřejmě existuje i druhá skupina diváků, kteří očekávali klasické provedení této opery. Inscenace tedy vzbudila velkou vlnu vášní, ale osobně jsem přesvědčen, že divadlo má být o dialogu.
Když se podíváte do historie, bylo tomu tak od nepaměti. Reagovat na současné vnímání společnosti, v dnešní době i snažit se přizpůsobit vyprávění příběhu té zběsilé rychlosti, ve které žijeme, to je přirozený vývoj. Otevřenější část publika, která vnímá současné trendy v hudebním divadle a očekává nové výklady, tento způsob většinou osloví. Ta konzervativnější část publika, která neočekává žádný výklad, ale pouhé převyprávění příběhu, má zas možnost srovnat vývoj divadelního vyjadřování díky svým zkušenostem. Dokonce ani žádný z dnes již uznávaných autorů, kteří tvoří osu divadelních dějin, by tak nikdy nevytvořil žádné nové dílo, kdyby se nepokusil jít směrem kupředu. Debata vzniká, a z toho mám radost.
Snažím se sledovat inscenační tendence nejen v Čechách, ale i v zahraničí, a všude je to hodně podobné, často i daleko odvážnější. Považuji to za jednu z cest, jak oslovit a přivést do divadla nového diváka a vybočit tak ze zaběhnutého provinčního rámce. Všechny bych rád pozval, ať si udělají vlastní názor. Když jsme vybírali titul pro Festival Opera 2020, rozhodli jsme se právě pro Čarostřelce, takže bude k vidění v lednu i v Praze.
Jedna věc jsou umělecké výsledky, ale mezi šéfovské povinnosti patří i stránka manažerská. Vidíte i nějaké výsledky manažerské?
Během mé první sezóny na postu šéfa opery jsem musel řešit otázku náhlého odchodu stávajícího šéfdirigenta Marka Šedivého. Považuji tento post pro celý soubor za natolik klíčový, že jsem vyvinul maximální úsilí, abych našel v co nejkratším časovém úseku odpovídající osobnost, která by se této zásadní pozice ujala. Jsem velice šťastný, že postu šéfdirigenta se ujal renomovaný dirigent Vojtěch Spurný, jehož zkušenosti nejen v oblasti opery jsou nezpochybnitelné.
Mohl byste čtenářům poodhalit Váš názor na směřování dramaturgie SDO?
Na tuto sezónu je naplánováno pět premiér – divácky oblíbená opereta Mamzelle Nitouche, světový operní hit La traviata (spolupráci přislíbila například Jana Sibera a Roman Janál), česká premiéra barokní opery Johna Blowa Venuše a Adonis v kombinaci s nejznámější operou Henryho Purcella Dido a Aeneas (ve spolupráci s šéfdirigentem Vojtěchem Spurným a ve dvou hlavních rolích s Lukášem Zemanem), náš vedoucí baletu a choreograf Martin Tomsa připravil pro baletní soubor projekt s názvem Actionman, jeden z nejslavnějších klasických muzikálů Funny Girl (v hlavní roli s Barborou Řeřichovou), a z mého pohledu vrcholem sezóny Fibichova opera Hedy (s Danou Burešovou, Martinem Šrejmou a Martinem Bártou), kde se podařilo rozjednat koprodukci s jiným českým divadlem. Tento titul vzbudil dokonce zájem ze strany Českého rozhlasu, neboť neexistuje kompletní nahrávka tohoto díla. Podařilo se mi také získat ke spolupráci Roberta Jindru, etablovaného operního dirigenta, který momentálně působí především v zahraničí. Jak bude ale nakonec současná sezóna vypadat, je již otázka nového vedení.
Ano, toto všechno již víme z vaší brožury předplatného pro tuto sezónu, ale můžete nám říct, jaká byla Vaše dlouhodobější vize?
Pokud jde o inscenační hledisko, jsem přesvědčený, že jeden z operních titulů by měl být vždy zaměřen podobným způsobem jako Čarostřelec. Pokud jde o mou představu o konkrétních titulech, chtěl jsem uvést například Verdiho Stiffelia, chtěl jsem pokračovat v uvádění Janáčkových oper, tentokrát mou oblíbenou Káťou Kabanovou, opět ve spolupráci s dirigentem Robertem Jindrou, z dalších českých titulů jsem vzhledem k tomu, že se naše divadlo nachází v blízkosti polských hranic, přemýšlel i o Dvořákově Vandě, která je jakousi polskou paralelou ke Smetanově Libuši, a o Moniuszkově díle Straszny dwór. Uvažoval jsem o uvedení Orfea v podsvětí a jednoho titulu složeného z operetních hitů. Zamýšlel jsem sáhnout i do tvorby dvacátého století, například k jednomu ze stěžejních děl Einemově Návštěvě staré dámy, o které jsme mluvili i se šéfem činohry v rámci komparativního projektu. Také jsem se těšil na Brittenův opus The Turn of the Shrew, kterým jsem zamýšlel pokračovat v „hororové řadě“. Z muzikálů jsem chtěl opavským divákům představit autorský titul Ondřeje Brouska a Radka Balaše Adéla ještě nevečeřela a také jsem zvažoval uvedení Světáků. Z divácky nejoblíbenějších titulů bych rád uvedl například Verdiho Rigoletta a Mozartovu Kouzelnou flétnu.
Proč jste se tedy rozhodl spolupráci s opavským souborem ukončit?
Přestože jsem prošel konkurzním řízením, kde jsem jasně definoval svou vizi opavské opery, ukázalo se, že i když snaha o posun divadelního vidění „opavského diváka“ je sice složitá, mnohem důležitější je podpora nadřízených. Šéf souboru má za svá rozhodnutí plnou odpovědnost a domnívám se, že je přirozené, že přijde i s novým nasměrováním. Po vzájemné dohodě jsme se tedy s panem ředitelem Rackem nakonec usnesli, že se naše vize vedení a směrování opery neshodují, protože preferoval mnohem mírnější způsob změn, než jsem zastával já. Ukázalo se, že pan ředitel podléhá nejen vnějším, ale dokonce i vnitřním vlivům, kde každý má o vedení operního souboru svou představu. Tato situace se pro mne stala neúnosnou, protože neumožňuje realizovat umělecké plány, které jsem uvedl při prezentaci své koncepce, a za které nesu odpovědnost.
Chtěl byste k Vašemu působení v SDO říci ještě něco závěrem?
Rád bych poděkoval všem, kteří mě po celou dobu podporovali a spolupracovali se mnou na bázi vzájemného respektu a důvěry. Nemohu jmenovat všechny, ale rád bych zmínil Janu Andělovou Pletichovou, která mě dokázala vždy poskytnout důležitou reflexi a Vojtěcha Spurného za to dobrodružství, které jsme spolu prožili. Můj dík také patří orchestru, sboru a sólistům, ale zároveň všem kolegům z umělecko-technického provozu. Je vždy krásné, když se společné zájmy v určitou chvíli protnou a dojde ke vzniku něčeho, co dokáže zaujmout i diváka.
Lubor Cukr (1974) vystudoval operní režii na pražské HAMU. V letech 1999–2016 působil ve Státní opeře Praha a v Národním divadle, kde spolupracoval s mnoha věhlasnými zahraničními režiséry. Poslední roky vedl uměleckou správu Státní opery. V roce 2009 zde připravil rekonstrukci původní inscenace Dominika Neunera Verdiho Otella z roku 1991 a v roce 2011 režíroval Verdiho Trubadúra. Pro Dětskou operu Praha v roce 2003 nastudoval operu Jana F. Fischera Hry a o dva roky později operu Kominíček Benjamina Brittena, s použitím vlastního překladu a vlastních textů. Nabídku dalšího inscenování tohoto Brittenova titulu přijal v roce 2011 v Národním divadle moravskoslezském. V roce 2006 režíroval pro Operu MozArt scénografickou rekonstrukci opery Don Giovanni ve Stavovském divadle. Lubor Cukr pracoval také často v zahraničí (Opéra de Nice, Opéra de Toulon, ad.). V roce 2008 režíroval v Opera de Nice Mozartovu operu Figarova svatba. S dirigentem Robertem Jindrou uvedl také oceňovanou inscenaci prvotiny opery Richarda Wagnera Víly ve Štátnom divadle Košice, která se v roce 2017 umístila na 3. místě v anketě Opera Slovakia, a také získala nominaci na cenu Dosky. Od roku 2003 je členem Académie Desprez, association française pour le rayonnement du Théâtre du Château de Drottningholm et du Musée Suédois du Théâtre. V letech 2013-2017 spolupracoval s Konzervatoří Pardubice a od roku 2011 spolupracuje s Hudební Akademií Praha. Ve Slezském divadle Opava režíroval Mozartovu operu La clemenza di Tito (2010), Dvořákova Čerta a Káču (2013), Čajkovského Evžena Oněgina (2014), Mascagniho Sedláka kavalíra (2016), Orffovu Chytračku (2017), Verdiho Falstaffa (2017), Gluckovu Ifigénii na Tauridě (2018), Smetanovu Prodanou nevěstu (2018) a Weberova Čarostřelce (2019). Od února 2017 do srpna 2019 byl šéfem opery Slezského divadla Opava.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
