Luther 500 aneb Hrad přepevný jest Pán Bůh náš

Hudba Plus Petra Vebera (10) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech: Martin Luther a pětisté výročí reformace

Ani předloňské šestisté výročí mučednické smrti Jana Husa – natož jakékoli jiné výročí spojené kdy s křesťanstvím – nemělo v tuzemské kultuře tak velký ohlas, jaký má letos v Německu pětisté výročí reformace, tedy prvního veřejného vystoupení Martina Luthera. Německých evangelíků je hodně a Luther je nepřehlédnutelnou postavou. Měl co do činění nejen s teologií, ale prostřednictvím překladu Bible i s vývojem německého jazyka – a průběžně také s duchovní hudbou.

Když teolog a tehdy ještě řeholník Luther, jak se traduje, přibíjel 31. října 1517 na dveře kostela ve Wittenbergu, městě ležícím severně od Lipska, svých pětadevadesát tezí, o hudbu mu samozřejmě nešlo – usiloval o nápravu církve, o hloubku a opravdovost víry. Šlo mu o principy, podobně jako o sto let předtím Husovi. Bylo mu ovšem dopřáno, na rozdíl od českého reformátora, dotáhnout svou věc do konce. A o hudbě posléze začal uvažovat také. Dokonce tak důkladně, že není nadsázkou tvrdit, že snad žádný jiný teolog v dějinách křesťanství neovlivnil církevní hudbu tak jako on.

Jak připomíná českobratrský celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, Lutherův přejný postoj k provozování hudby v církvi je dodnes inspirující. V duchovní hudbě viděl totiž pomoc pro teologii a katechezi. Hudbu dával dokonce na první místo po teologii: „Miluji hudbu a nelíbí se mi blouznivci, co ji zatracují, protože: 1. je darem Božím, a ne lidí; 2. rozveseluje lidské duše; 3. vyhání ďábla; 4. způsobuje nevinnou radost, přičemž tlumí hněv, touhu, zkroušenost; 5. panuje v časech pokoje.“ Víra v jeho pojetí musí být především autenticky prožívána. A duchovní píseň považoval Luther za partnera kázání. Tento posun od dřívějšího chápání liturgického zpěvu a důraz na písně zpívané celým shromážděním vedl ke vzniku specifické evangelické zbožnosti, spojené s církevním zpěvníkem.

Lutherovi je také připisován podíl na vzniku nejznámější písně německé reformace – chorálu Ein feste Burg ist unser Gott. Hlavní myšlenkou textu – a o texty jde v duchovní písni na prvním místě – je podle 46. žalmu přesvědčení, že ďábel, zlo a smrt budou Bohem poraženy; a o tomto vítězství smí věřící člověk již teď vědět. V českém evangelickém zpěvníku je píseň uvedena s textem Hrad přepevný jest Pán Bůh náš.

A protože se o ní někdy hovoří jako o „symbolu protestantismu“ nebo jako o „Marseillaise reformace“, zaznívá i v některých uměleckých skladbách, nejzřetelněji určitě v poslední větě 5. symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho zvané Reformační, ale také v Meyerbeerově opeře Hugenoti, v oratoriu Luther in Worms, které napsal Ludwig Meinardus, v Žalmu 100 od Maxe Regera, v mnoha varhanních dílech a v nespočtu vokálních děl renesance a raného baroka. Samozřejmě vedle jedné Bachovy kantáty, která z této písně přímo vychází.

Novou duchovní operu s názvem Hrad prepevný napsal ovšem k letošnímu výročí reformace slovenský hudební skladatel Víťazoslav Kubička. V den jubilea ji vysílalo Radio Devín v přímém přenosu z Bratislavy. Autor věnoval hodinové dílo osobnosti Martina Luthera – s akcentem na Kristovo poselství lidstvu, jak ostatně učinil už ve svých dřívějších duchovní operách, z nichž jedna se jmenovala Martin Luther a hrála se před deseti lety nejen v Bratislavě a v dalších slovenských městech, ale i v Praze.

V evangelickém dómu v saském Freibergu, asi třicet kilometrů západně od Drážďan, uspořádali v sobotu 4. listopadu k letošnímu jubileu německé luterské reformace neokázale ohlášený, ale přesto reprezentativní koncert, který ambiciózním způsobem propojil starou a novou hudbu. Za programem stál dómský kantor Albrecht Koch, účinkovali Freiberger Domchor, Ensemble Freiberger Dom-Musik, Johann Rosenmüller Ensemble a řada dalších instrumentalistů a sólistů, hrálo se na dobové nástroje. Nejprve zaznělo zhruba dvacetiminutové Te Deum, ovšem luteránské, tedy s německým textem, které napsal ke stému výročí reformace v roce 1617 Christoph Demantius, v té době v tomto chrámu kantor. Větší část koncertu tvořily dvě neotřele propojené kompozice – v obdobném opulentním raně barokním slohu ve stejném roce komponované Gaudium Christianum od Michaela Altenburga a v premiéře zbrusu nová vokálně-instrumentální kompozice Inmitten des Lebens od Amira Shpilmana. Skladba, kterou u mladého izraelského umělce studujícího a žijícího v Německu objednal stejně mladý freibergský kantor.

Shpilman využil stejný barokní instrumentář, ale dosáhl s ním se svou zvukovou představivostí a fantazií neotřelých výsledků. Drží se komorního výrazu. A velkou úlohu svěřil sboru, který také zdaleka nezpívá jen tradičním způsobem. Kompozice je při provedení řešena i prostorově. Podle luterské tradice má ovšem i v této skladbě velkou váhu slovo. Nadja Küchenmeister připravila libreto, v němž se uvažuje o dědictví reformace, které nutí k zamyšlení a je reflexí moderního uvažování o věcech víry. Velkou roli zde měli sólisté a centrum sdělení bylo ve třetí ze čtyř částí, nazvané Ein feste Burg ist unser Gott. V ní basista na abstraktním zvukovém pozadí deklamuje koláž z textů Martina Luthera a evangelického teologa a žurnalisty Jochena Kleppera, perzekvovaného nacisty kvůli sňatku s Židovkou natolik, že před deportací s celou rodinou dobrovolně ukončili život.

Zajímavé je, že kontrastní spojení staré a nové hudby – Shpilmanova hudba se pravidelně střídala s částmi Altenburgovy kompozice – zdůvodnil dómský kantor Koch především tím, že skladba z roku 1617 obsahuje v textu tolik dobově pochopitelných, ale ve své formě už neudržitelných kontroverzních vyjádření vůči katolicismu, že v dnešní době – charakterizované až usilovným ekumenismem – není dost dobře možné provést ji jen tak, bez komentáře. Takže opravdu zdaleka nešlo jen o hezké a zajímavě znějící tóny, o pouhý koncert…

Hudebních akcí, stejně jako výstav a nespočtu dalších kulturních počinů připsaných jubileu reformace, se konalo a koná v Německu v roce 2017 hodně. U nás bychom je spočítali asi na několika prstech. Ano, téma Luther není české téma. A s odsunem německy hovořících spoluobčanů jím přestalo být v našem zeměpisném prostoru o to víc. Převažujícím vyznáním je zde římskokatolické. Ale ani v našem protestantském církevním prostředí, kde historicky přece jen převažuje teologická a liturgická orientace na českou a švýcarskou reformaci, není luterská tradice a její pozornost hudbě tak živá. A v našem kulturním životě? Souvisí to spolu. Stačí si vzpomenout na velikonoční dobu a na hudební provoz u nás – a v německém prostředí. Bachovy pašije: u nás sporadicky a výjimečně některý rok na koncertě, tam každoročně na koncertech a v kdekterém kostele, uváděné – byť často neprofesionálními sbory – na vysoké muzikantské úrovni. Takové znaky ostatně měl i zmíněný koncert ve Freibergu.

Martin Luther… Máme někoho podobného? Jana Husa? Srovnatelně v církevní a národní historii ne, už vůbec ne někoho, kdo by se podobně “namočil” i do hudby. Ale Komenský by do takových úvah mohl být zapojen…  Víme, že ho máme? Němci vědí, že mají Luthera – a jsou si určitě i vědomi, že mají štěstí, že ho mají. A ještě je pořád hodně těch, kteří slyší i na jeho vzkaz o biblickém poselství týkajícím se přepevného hradu.