Má Vize tance šanci na novou vizi?

Hlavní poselství, které z aktuální situace vychází by se dalo shrnout: Nezoufat si, ale nechtít nemožné. Už to, že iniciativa k uspořádání setkání vyšla přímo od tanečníků, je pozitivní, znamená to, že alespoň část z nich o společnou organizaci stojí. Ačkoli setkání nebylo přímo moderované, v pozici svolávajících a nejakčněji jednajících se nacházejí Veronika Knytlová a Honza Malík, představitelé dvou sice už rozpuštěných, ale dlouhou dobu vlajkových uskupení českého současného tance.

Osobně se domnívám, že setkání v takto užším kruhu (kolem 15 účastníků) je ideální a že větší množství aktérů by nepomohlo. Vzpomínám, že diskuze po konferenci Tanec v kulturní politice ČR se několikrát dostala na hranici hádky, což je zbytečné. Je potřeba uznat některé skutečnosti a přenést se přes ně, například přes fakt, že taneční obec je nejednotná. No tak je, a co má být? Evidentně není možné to teď změnit, takže je potřeba najít cestu, jak postupovat alespoň trochu společně, aniž by nás především umělecké, estetické ad. spory brzdily v tom, co přeci jen společného máme. Rozpory tu jsou a budou třeba v otázce, kdo už je nebo ještě není profesionál, které taneční styly jsou, nebo nejsou ještě součástí současného tance nebo vůbec patří na jeviště, co je, nebo není komerční, ale to jsou v zásadě podružnosti o naprosto tekutých hranicích (pokud je někdo nepoužije jako argument ve stylu „s váma já se bavit nebudu, protože jste/nejste dost x a máte/nemáte za sebou dost y“, to samozřejmě poškozuje celou komunitu). Na úrovni, na které je tanci potřeba pomáhat jako oboru, je úplně jedno, kdo je ze Zušky, kdo je z ulice a kdo z konzervatoře, kdo si „jede“ estetiku podle antického dědictví, kdo si libuje v šokování a kdo chce diváka pouze pobavit a potěšit… Spory a rozdíly nezajímají ani diváky, a už vůbec ne politické zástupce, kteří potřebují slyšet o jednom, dvou požadavcích, předložených v řeči, které rozumějí.

O čem se tedy diskutovalo a jaké otázky vyvstávají?

Základní premisa, z níž diskuse vyšla, je, že profesní organizaci tanec potřebuje. A největší problém je její personální zajištění, protože jsou tu nejméně dvě generace lidí vyčerpaných nebo přezaměstnaných, kteří nemají mentální ani fyzickou kapacitu stát se manažery a vůdci. Veronika Knytlová to hned v úvodu formulovala jako zásadní problém nezávislého tance (ale ono se to nemusí týkat jen nezávislé sféry!), a to, že není udržitelné být zároveň profesionální tanečník na volné noze a současně zajistit rodinu. Pragmaticky řečeno tedy jsou hlavním problémem nedůstojné podmínky taneční profese. Pokud to je základní problém, který je potřeba řešit, už je napůl vyhráno, protože už jsme se na něčem shodli!

Výchozí otázky a problémy

Bylo opět připomenuto, že Vize tance má za sebou od roku 2008 úspěchy, ať už to byl rozvoj grantové podpory, projekt Tanec školám, který se dostal do rámcových vzdělávacích programů, založení Nadačního fondu pro taneční kariéru, který už funguje nezávisle. Zástupci Vize tance reprezentovali i na mezinárodní úrovni jako členové rady ITI apod., myslím, že o zásluhách Vize se v posledním roce více hovořilo a vešly ve známost. Problémem ale především v minulosti bylo, jak výsledky komunikovat taneční obci. Nejviditelnější aktivitou bylo pořádání Mezinárodního dne tance, o ostatních tanečníci sami často nevěděli. To už se ale probíralo v únoru a zase se opakujeme – tanečníci nechtějí být zastupovaní organizací, o které nic nevědí. Jak je motivovat, aby se o ní vůbec chtěli dozvědět, když jí nedůvěřují? Je to pohyb v začarovaném kruhu, který lze prolomit jen zevnitř.

Taneční sdružení ČR se v posledním roce transformovalo na Asociaci tanečních umělců ČR. Vyvstává zde otázka, zda by nebylo lepší se spojit do jedné taneční organizace (námět vznesla Jana Návratová), stejně jako vyvstává možná dojem, že se současnému tanci přestává dařit (s tím, že nedorůstají výrazné talenty, ubylo souborů a nedaří se stále dosáhnout větších cílů a systémových změn), že obor má slabou intelektuální základnu.

Mohu-li komentovat, za frustrací bych viděla spíše únavu, i když pochopitelnou. Ale nezapomínala bych na pozitiva. Konce některých tanečních uskupení jsou pouze svého druhu generační výměnou, tanečníci přestupují do jiné fáze tvůrčího i osobního života, od interpretace k choreografii, produkci, zakládají rodiny a mají jiné životní priority. To je normální. Ale v okruhu jiných souborů se objevují mladí tvůrci, kteří musí nejdřív dostat šanci. Nepodceňovala bych mladší tanečníky kolem Spitfirů, Tantehorse ani okruh 420PEOPLE, Jany Burkiewiczové, tYhle… Kromě toho už před pár lety na HAMU jsme na jednom semináři s Elvírou Němečkovou došli k otázce, jestli má současná choreografie výrazné vůdčí osobnosti v celosvětovém měřítku. Jestli dnes má vůbec něčí jméno takový zvuk, jako když se řekne Kylián, Naharin, Béjart, van Manen… Jestli stav malé taneční platformy kdesi uprostřed Evropy pouze neodráží situaci globální, kde zkrátka nyní nejsou velké osobnosti, které by měnily trendy a měly zásadní vliv na vývoj tance, ale stovky jednotlivců, platforem, projektů, které se podobají spíše velké síti.

Úspěchy Vize tance nejsou zanedbatelné. A pokud jde o teoretickou základnu, rezervy jsou velké, ale díky novým médiím máme dnes několik online platformy, které se tanci pravidelně věnují a prostor pro reflexi je prakticky neomezený. Možná, že nastal čas, kdy iniciativa rozvoje teorie už nepůjde primárně ze strany institucí typu vysokých škol, ale jednotlivců. Já jisté náznaky vnímám, dokonce směle doufám, že k tomu sama budu moci přispět svou činností. Rozvoj se koná – jen jinde a jinými cestami, než na jaké jsme zvyklí.

Asociace a spojování