Má Vize tance šanci na novou vizi?

Hibernující Vize tance straší taneční scénu už hezky dlouho. Zdá se, jako by to bylo včera, ale poslední setkání nad osudem profesní organizace pro nezávislý tanec se uskutečnilo na konci února letošního roku ve Studiu ALTA. Z moderované diskuse tehdy vyplynulo, že o existenci profesní organizace mají zájem přinejmenším účastníci samotné diskuse (mávat ale obecným pojmem „taneční obec“ se pravidelně ukazuje být víc než ošemetným). Nyní proběhlo nové setkání, sice v menším kruhu, ale přeci jen s pozitivnějším vyzněním.
(Ilustrační foto – Tanec Praha 2019, foto Gil Shani)

Hlavní poselství, které z aktuální situace vychází by se dalo shrnout: Nezoufat si, ale nechtít nemožné. Už to, že iniciativa k uspořádání setkání vyšla přímo od tanečníků, je pozitivní, znamená to, že alespoň část z nich o společnou organizaci stojí. Ačkoli setkání nebylo přímo moderované, v pozici svolávajících a nejakčněji jednajících se nacházejí Veronika Knytlová a Honza Malík, představitelé dvou sice už rozpuštěných, ale dlouhou dobu vlajkových uskupení českého současného tance.

Osobně se domnívám, že setkání v takto užším kruhu (kolem 15 účastníků) je ideální a že větší množství aktérů by nepomohlo. Vzpomínám, že diskuze po konferenci Tanec v kulturní politice ČR se několikrát dostala na hranici hádky, což je zbytečné. Je potřeba uznat některé skutečnosti a přenést se přes ně, například přes fakt, že taneční obec je nejednotná. No tak je, a co má být? Evidentně není možné to teď změnit, takže je potřeba najít cestu, jak postupovat alespoň trochu společně, aniž by nás především umělecké, estetické ad. spory brzdily v tom, co přeci jen společného máme. Rozpory tu jsou a budou třeba v otázce, kdo už je nebo ještě není profesionál, které taneční styly jsou, nebo nejsou ještě součástí současného tance nebo vůbec patří na jeviště, co je, nebo není komerční, ale to jsou v zásadě podružnosti o naprosto tekutých hranicích (pokud je někdo nepoužije jako argument ve stylu „s váma já se bavit nebudu, protože jste/nejste dost x a máte/nemáte za sebou dost y“, to samozřejmě poškozuje celou komunitu). Na úrovni, na které je tanci potřeba pomáhat jako oboru, je úplně jedno, kdo je ze Zušky, kdo je z ulice a kdo z konzervatoře, kdo si „jede“ estetiku podle antického dědictví, kdo si libuje v šokování a kdo chce diváka pouze pobavit a potěšit… Spory a rozdíly nezajímají ani diváky, a už vůbec ne politické zástupce, kteří potřebují slyšet o jednom, dvou požadavcích, předložených v řeči, které rozumějí.

O čem se tedy diskutovalo a jaké otázky vyvstávají?

Základní premisa, z níž diskuse vyšla, je, že profesní organizaci tanec potřebuje. A největší problém je její personální zajištění, protože jsou tu nejméně dvě generace lidí vyčerpaných nebo přezaměstnaných, kteří nemají mentální ani fyzickou kapacitu stát se manažery a vůdci. Veronika Knytlová to hned v úvodu formulovala jako zásadní problém nezávislého tance (ale ono se to nemusí týkat jen nezávislé sféry!), a to, že není udržitelné být zároveň profesionální tanečník na volné noze a současně zajistit rodinu. Pragmaticky řečeno tedy jsou hlavním problémem nedůstojné podmínky taneční profese. Pokud to je základní problém, který je potřeba řešit, už je napůl vyhráno, protože už jsme se na něčem shodli!

Výchozí otázky a problémy

Bylo opět připomenuto, že Vize tance má za sebou od roku 2008 úspěchy, ať už to byl rozvoj grantové podpory, projekt Tanec školám, který se dostal do rámcových vzdělávacích programů, založení Nadačního fondu pro taneční kariéru, který už funguje nezávisle. Zástupci Vize tance reprezentovali i na mezinárodní úrovni jako členové rady ITI apod., myslím, že o zásluhách Vize se v posledním roce více hovořilo a vešly ve známost. Problémem ale především v minulosti bylo, jak výsledky komunikovat taneční obci. Nejviditelnější aktivitou bylo pořádání Mezinárodního dne tance, o ostatních tanečníci sami často nevěděli. To už se ale probíralo v únoru a zase se opakujeme – tanečníci nechtějí být zastupovaní organizací, o které nic nevědí. Jak je motivovat, aby se o ní vůbec chtěli dozvědět, když jí nedůvěřují? Je to pohyb v začarovaném kruhu, který lze prolomit jen zevnitř.

Taneční sdružení ČR se v posledním roce transformovalo na Asociaci tanečních umělců ČR. Vyvstává zde otázka, zda by nebylo lepší se spojit do jedné taneční organizace (námět vznesla Jana Návratová), stejně jako vyvstává možná dojem, že se současnému tanci přestává dařit (s tím, že nedorůstají výrazné talenty, ubylo souborů a nedaří se stále dosáhnout větších cílů a systémových změn), že obor má slabou intelektuální základnu.

Mohu-li komentovat, za frustrací bych viděla spíše únavu, i když pochopitelnou. Ale nezapomínala bych na pozitiva. Konce některých tanečních uskupení jsou pouze svého druhu generační výměnou, tanečníci přestupují do jiné fáze tvůrčího i osobního života, od interpretace k choreografii, produkci, zakládají rodiny a mají jiné životní priority. To je normální. Ale v okruhu jiných souborů se objevují mladí tvůrci, kteří musí nejdřív dostat šanci. Nepodceňovala bych mladší tanečníky kolem Spitfirů, Tantehorse ani okruh 420PEOPLE, Jany Burkiewiczové, tYhle… Kromě toho už před pár lety na HAMU jsme na jednom semináři s Elvírou Němečkovou došli k otázce, jestli má současná choreografie výrazné vůdčí osobnosti v celosvětovém měřítku. Jestli dnes má vůbec něčí jméno takový zvuk, jako když se řekne Kylián, Naharin, Béjart, van Manen… Jestli stav malé taneční platformy kdesi uprostřed Evropy pouze neodráží situaci globální, kde zkrátka nyní nejsou velké osobnosti, které by měnily trendy a měly zásadní vliv na vývoj tance, ale stovky jednotlivců, platforem, projektů, které se podobají spíše velké síti.

Úspěchy Vize tance nejsou zanedbatelné. A pokud jde o teoretickou základnu, rezervy jsou velké, ale díky novým médiím máme dnes několik online platformy, které se tanci pravidelně věnují a prostor pro reflexi je prakticky neomezený. Možná, že nastal čas, kdy iniciativa rozvoje teorie už nepůjde primárně ze strany institucí typu vysokých škol, ale jednotlivců. Já jisté náznaky vnímám, dokonce směle doufám, že k tomu sama budu moci přispět svou činností. Rozvoj se koná – jen jinde a jinými cestami, než na jaké jsme zvyklí.

Ilustrační foto (zdroj pxhere.com)

Asociace a spojování

Taneční sdružení ČR bylo vnímané jako profesní organizace zaměstnavatelů, baletních souborů. Nyní probíhá transformace na volnější asociaci, která nabízí také individuální členství. Ale značku není možné změnit ze dne na den a zřejmě ani z roku na rok. Tanečníci z nezávislé oblasti i v nástupnické organizaci zatím vidí a vidět budou pokračování TSČR. Upřímně svět zaměstnance a svět OSVČ je opravdu jiný vesmír a každý od života chce něco jiného a má jiné potřeby. I když je tu mnoho „obojživelníků“, ať už jednotlivci, tak na úrovni souboru třeba Dekkadancers, ale to by mělo být na nich, aby se v rámci sebeurčení rozhodli, kam chtějí patřit. Případně bych navrhla cestu členství v obou/několika asociacích současně.

Dále, tanec nevisí ve vzduchoprázdnu a myslím, že každý vidí, jak současná politická reprezentace skrze média i svá vlastní prohlášení vysloveně pracuje na tom, aby si zaměstnavatelé, odbory a živnostníci šli co nejvíce „po krku“ ve všech oblastech. Rozdmýchávají se i spory mezi generacemi, je živeno přesvědčení, že jedna žije na úkor druhé (ať už se to týká neexistující důchodové reformy nebo environmentální krize). Když se na situaci podíváme z nadhledu, zjistíme, že vlastně tanečníci jsou na tom pořád ještě dobře, nepodařilo se je takovýmto způsobem rozeštvat.

Ale že by bylo možné spojit soubory z divadel, nezávislé soubory i OSVČ do jedné asociace, to se mi přeci jen nezdá reálné. Spíš je potřeba zapracovat na vzájemném uznání a domluvit se na společném postupu. Nepodrážet si nohy rozpornými požadavky, vědět o tom, kdo co dělá, kdo se chystá jít za politiky s jakým požadavkem, aby jiná skupina náhodou nepřišla s opačným. Znovu – navenek je potřeba postupovat společně, a vyjít si v tom, pokud možno, vstříc. Domnívám se, že všem jde ve výsledku o jedno – moci dělat svobodně uměleckou činnost, uživit sebe a případně rodinu, a na stáří neskončit pod mostem.

Na část diskuse se zapojil také Štěpán Kubišta, který byl jeden čas ředitelem Nové scény ND a nyní vlastního divadelního prostoru Jatka78. Ten připomněl fungování Asociace nezávislých divadel, která roztříštěnou komunikací netrpí. Jako vnější pozorovatel je z nás zmaten a připomněl, jak je nejednotnost tanečníků jim samotným nebezpečná. Protože kultura je odstrčenou oblastí, která nemá prioritu ani pro vládu, ale ani na evropské úrovni, kde dokonce není zvolen ani komisař EU pro kulturu. Jsou tu mocnější skupiny, které jsou více slyšet a které dovedou lépe zdůvodnit svou nezbytnost, jako lékaři a učitelé. Jejich hlas je slyšet a bude ještě více, protože je jednotný. Ministerstvo kultury zvyšuje platy zaměstnancům svých příspěvkových organizací, ale grantové prostředky se adekvátně tomu nezvyšují. AND má ve svém programu za nestátní neziskový sektor lobovat, Štěpán Kubišta se vyjádřil v tom smyslu, že spolupráci nabízí, ale za předpokladu, že si ujasníme společné zájmy. Například pokud si představitelé tanečních souborů na nezávislé scéně přejí zaměstnávat tanečníky, musí postupovat jednotně, pojmenovat jedno téma, a to se snažit společně prosadit.

Dále se rekapitulovala činnost a přístup Ministerstva kultury ČR k neziskovému sektoru, tento postoj definovala Yvona Kreuzmannová: Ministerstvo se již od 90. let soustředí na své příspěvkové organizace, nevytvořilo podmínky pro vícezdrojové financování (doplním – takovou možnost by uvítaly i ty samotné příspěvkové organizace, současný systém skutečně omezuje i ty, kteří mají z pohledu nezávislých vystaráno a „drápy v teple“). Nezávislou sféru považuje za přítěž.

O krizi komunikace s mladými lidmi

Že je potřeba se svým způsobem sjednotit, nepopírá nikdo, kdo se takovýchto setkání účastní. Jiní poukazují na to, že tady mezi sebou přesvědčujeme přesvědčené, ale nevíme, jaké názory mají ti, kteří zde přítomní nejsou. Jsme schopni najít jednoho člověka, který bude ochoten i schopen zastupovat, reprezentovat všechny, komu dají všichni svou důvěru? Domnívám se, že určitě nejsme schopni se shodnout na jednom člověku pro celou taneční oblast, tedy soubory, divadla i nezávislé, proto se nemůže nezávislá sféra schovat pod křídla Asociace. I v nezávislém sektoru to jistě bude obtížné, protože tu existuje mnoho osobních vazeb, ať už kladných nebo záporných, neexistuje osobnost, kterou by uznávali všichni. Stěží se také někdo vzdá umělecké činnosti ve prospěch manažerské práce. Řešením by bylo najmout do vedení Vize tance člověka z mimotaneční oblasti, zato však s manažerskými schopnostmi. Kolektivně projednat zásadní problémy a předložit je de facto jako úkol. Nehledat typ charismatického vůdce, ale dodavatele služeb.

Tématem, které otevřel Petr Borovička z Valašského Meziříčí, kde je jeho manželka ředitelkou festivalu TANECVALMEZ a ZuŠ B-Art, je neschopnost zajistit současnému tanci mladé publikum, ačkoli tu potenciálně je. Existuje nepoměr mezi amatérskou scénou činoherní a taneční. Ostatní diskutující dokládali, že ČR je prošpikována ZuŠ s tanečními obory, takže není nedostatek dětí a mládeže, kteří provozují scénický tanec fyzicky. Nestávají se ale diváky, protože současný tanec jako jevištní tvar se k nim nedostane. Nejsou jednak prostory vhodné pro taneční představení (víme, že technické nároky jsou rozdílné – perspektiva hlediště, povrch podlahy, světelný park…). Jednak není ochota organizátorů taneční vystoupení zaplatit, a to se týká i přehlídek scénického tance, kde na vystoupení profesionálního souboru již nejsou peníze. (Výjimkou je Siraex, který sice není zahrnutý do postupových přehlídek, ale jako festival má program složený z amatérských i profesionálních vystoupení). Petr Borovička dále podotkl, že ostatní obory umí nakládat se svými alternativními i komerčními odnožemi a bez problému je uznávají v celém spektru, zatímco alternativní taneční scéna toho schopna není. Toto téma ale dál rozvinuto nijak nebylo.

Pokud se týká výchovy budoucího publika, pozitivní příklad uvedla Marie Kinsky za Centrum choreografického rozvoje Ses.s.ta. Dokazuje, že publikum se dá kultivovat a dlouhodobě budovat, ve Žďáru nad Sázavou se práce osvědčila, je tu spolupráce se školami, seniory, festival KoresponDance je největší kulturní akcí v regionu. Nicméně postavení Se.s.ty je jednodušší v tom, že Marie Kinsky je se svým manželem majitelkou kulturní památky, která zahrnuje muzeum a přitahuje turistický ruch, nemá nouzi o prostory pro rezidence nebo site specific projekty a vůbec se zajištěním zázemí festivalu (nepopírám, že organizačně to samozřejmě je náročná produkce a že je nepochybně finančně nákladná – ale tohle je tak trochu „konkurenční výhoda“, myšleno v dobrém).

Václav Kuneš pak upozornil na problém budoucích tanečních profesionálů: mladí nevědí, co je čeká v profesním životě, které věci jsou důležité. Z jejich strany jsou to neuchopitelné, vzdálené věci, neuvědomují si, že to důležité je, takže se o takové otázky sami nezajímají. V tomto směru se snad studentům dostává praktického vzdělání v Duncan Centru a také Taneční centrum Praha koncipuje výuku tak, že studenti si všechnu činnost svých souborů sami produkují. Otázkou je, jestli to stačí k tomu, aby se v mladém člověku projevil zájem o vzdálenou budoucnost. Vize tance by mohla v budoucnu pomáhat i s touto osvětou, zatím se ale diskutující shodli, že to není její prioritou. Stejně tak je zatím spíš poznámkou k jiné diskusi připomínka Markéty Perroud, že se mění nejen potřeby tanečního umělce, ale i potřeby diváka: máme tendenci bojovat za svou pravdu, ale je třeba se i přizpůsobit těm, pro které tvoříme.

Nadační fond pro taneční kariéru

Rozdělení agendy a další kroky

Z následující části diskuze, která se již věnovala praktickým otázkám, vzešlo několik návrhů. Jednak lze agendu „tanečního světa“ rozdělit na několik segmentů, z nichž každý má jiné problémy a požadavky: tanečník jako jedinec OSVČ, nezávislý taneční soubor, prostor nebo organizátor festivalu, produkční platforma, škola a možná další. Jistě je praktické využít zkušeností Asociace nezávislých divadel a také České asociace festivalů, jejímž členem je Tanec Praha a o které mluvila Yvona Kreuzmannová. Agenda každé asociace je trochu jiná, můžeme ale spolupracovat na společných tématech.

Konkrétní byla i Šárka Maršíková, která se na naši oblast dívá také spíše zvenčí, jako ředitelka Centra pro nový cirkus Cirqueon. Podle jejího názoru je zcela normální, že formování organizace nebo uskutečňování cílů jde pomalu, není tedy třeba se stresovat. Radí soustředit se na mezinárodní spolupráci a výměnu. Na domácí půdě hledat někoho, kdo by fungoval jako producent, manažer, který bude umět plánovat. Dravý člověk, který by nás stmelil, byl schopen napsat na sebe grant, nejméně půl roku organizaci „táhl“. Vytvořil by prostředí pro skupinu lidí, která by se pak dala do jednotlivých úkolů.

Není reálné zatím věnovat pozornost všem segmentům a snažit se zastřešit celou taneční obec, vzhledem k tomu, že se to zatím nepovedlo nikomu. Všechny programy, které už vznikly, je ale třeba udržet. Vize tance by měla definovat svou činnost a na základě toho by se k ní tanečníci a taneční soubory buď přidaly, nebo ne. Postup by neměl vycházet ze snahy prezentovat se jako hlas všech (už víme, že to bylo chápáno negativně jako „o nás bez nás“, ještě tvrději než Václav Kuneš na této debatě to dala najevo Lucia Kašiarová v únoru v Altě), ale nabídnout službu, definovanou ve stanovách. Neurčovat, kdo se smí, nebo nesmí stát členem. Jako hlavní úkol se jeví reprezentace a lobbing za taneční profesi. Vize tance by měla být networkem, platformou pro komunikaci. Tanečníci potřebují cítit podporu jeden v druhém.

Konkrétním postupem by mělo být pravidelné setkávání jednotlivých skupin představujících zmíněné segmenty, protože to dokážeme už teď svépomocí. Je možné oslovit v co největším měřítku samostatně tanečníky a soubory, pak festivaly a prostory. Jednotně se mohou sejít i teoretici a kritici, kde se samozřejmě můžeme prolnout i s tanečníky (viz apel Hany Turečkové, aby se nezapomínalo na jakousi filosofickou vizi tanečního oboru, ta by ale měla být diskutovaná a vedená v teoretické rovině a fungovat jako nepřímá kultivace, shodujeme se, že Vize tance má být službou pro všechny, ale nemá mít ambici zasahovat umělcům do jejich osobního uměleckého rozvoje). Segment vzdělávání je zatím příliš velký.

Následně by měla být zorganizována společná konference, kde by se všechny segmenty setkaly a uspořádal by se kulatý stůl. Koordinace v tomto směru už začala a tři segmenty mají rozděleny své „svolávající“. Koordinaci si prozatím iniciativně, i když možná neúmyslně, ponechají Veronika Knytlová a Honza Malík.

Ačkoli pondělní setkání nemůžeme nazvat novou ustavující schůzí, myslím, že posun nastal. Vidím nejen snahu o domluvu, ale i sebereflexi. Pochopení, že nejde řešit všechna témata najednou. Od potenciálně konfliktních se ustupuje hned při prvním náznaku, že by se debata mohla stočit špatným směrem, to je skvělé, zvláště když ani nebyla oficiálně moderovaná. Co dál? Reálně to opravdu vypadá, že se „pracovní skupiny“ scházet budou. Grantová žádost do čtrnácti dnů z nebe nespadne, ale udržet komunikační platformu by se mohlo podařit. A snad z ní pro Vizi tance ta nová vize vykrystalizuje.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat