Předběžně vzato na vědomí
Kdo ví, možná se mohl Smetana německého uvedení Prodané nevěsty dožít. Za skladatelova života o ni neprojevil zájem jen ředitel divadla ve Štýrském Hradci, ale také Hans von Bülow, který ji zamýšlel uvést v Hannoveru. Také tam však zůstalo jen u prvotní informace. A tak pokud pomineme rovněž neuskutečněný plán na uvedení Prodané nevěsty na německé scéně v Opavě, bylo možná nejdál jednání s kapelníkem vídeňské „Komické opery“ (Ringtheatru) Felixem Mottlem roku 1878. Po prostudování klavírního výtahu však Mottl Smetanovi sdělil, že pro tuto operu nemá v ansámblu vhodné síly. Ke konci roku 1881, osudovém i pro budovu českého Národního divadla, Ringtheater vyhořel a Mottl se stal kapelníkem v Karlsruhe. A tak teprve rozruch, jaký Prodaná nevěsta vyvolala při hostování Národního divadla ve Vídni 1892, pomohl české Mařence (a nejen jí) na tamní scénu.
Ředitel Dvorní opery Wilhelm Jahn
„Vážený pane řediteli, dovoluji si Vám co nejoddaněji sdělit, že vydávání libret i hudebních materiálů následujících oper Bedřicha Smetany přešlo na mou firmu“, informoval v srpnu 1892 (to už bylo české Národní divadlo zase doma) vídeňský vydavatel Josef Weinberger ředitele Dvorní opery Wilhelma Jahna. V připojeném seznamu chyběla (vcelku pochopitelně) Libuše, ale také Prodaná nevěsta, kterou disponovalo pražské vydavatelství Hudební matice a berlínská firma Bote & Bock. Weinberger doporučoval především Dalibora, Hubičku a Tajemství, které „jsou 15–20 let trvale na repertoáru královského českého Národního divadla v Praze, a sice s neochvějně trvalým úspěchem. Z této vynikající hudby je, pokud jde o původnost a svěžest, stavěno Tajemství nad všechna ostatní díla Smetanova – i nad Prodanou nevěstu“, psal Weinberger dále. Ředitel Jahn tehdy připsal poznámku „předběžně vzato na vědomí“. Vzápětí dostal další dopis, tentokrát od majitele divadelní a koncertní agentury, spisovatele a novináře Matthiase Täncera: „Jako výhradní zástupce vynikajícího buffo-basisty pana Heše, jenž vzbudil pozornost při pohostinských hrách českého divadla ve Výstavním divadle, dovoluji si Vám sdělit, že zmíněný umělec přechází k německému divadlu a nastudoval už německý repertoár. Pan Heš je od podzimu 1893 k dispozici a byl by ochoten přijít do Vídně, aby eventuelně absolvoval hostování na zkoušku.“ Wilhelm Jahn – opět opatrnicky – odpověděl: „Níže podepsaná divadelní direkce lituje, že nemůže akceptovat Vaše doporučení pana Heše, neboť obor bas-buffo je zde dokonale obsazen.“ Mohli bychom říci, že tehdy udělal Jahn chybu. Vilém Heš, který si při hostování Národního divadla udělal ve Vídni jméno svým výkonem v roli Kecala, byl mezitím angažován do Hamburku. Avšak – jak se ukázalo, byl v Jahnově odmítnutí i kus neomylného divadelního instinktu, který se později vyplatil.
Dvorní opera ve Vídni
Kout železo se snažil i ředitel Šubert, jenž chtěl využít divadelních prázdnin Dvorní opery a nabídl řediteli Jahnovi (dokud ještě výkon pražských umělců byl u vídeňského publika v čerstvé paměti) další hostování Národního divadla. Podobně jako Šubert nebyl všemocným pánem v Praze, nebyl však ani Jahn všemocným pánem ve Dvorní opeře. Struktura dvorních divadel byla poměrně složitý administrativní aparát a zejména musel být o všem informován indendant, svobodný pán Josef von Bezecny. Nabídka nového hostování Čechů oběma pánům poněkud zamotala hlavu. Krátce předtím odmítli propůjčení budovy Dvorní opery pro ples průmyslníků a nyní by ji měli půjčit Čechům? Taková vstřícnost by mohl mít nežádoucí důsledky. „Potom by mohl přijít také náš vlastní penzijní ústav, spolek vídeňských žurnalistů a jiné podobné podniky. A konečně ani žádost na zapůjčení Dvorního divadla české Národní opeře by nezůstala osamocena, jistě by následovala také Národní opera maďarská a polská,“ zní poznámka v archivních aktech. Jako argument k odmítnutí nakonec posloužily nezbytné údržbářské práce, které musely být o divadelních prázdninách provedeny.
Váhavého stanoviska vedení Dvorní opery vůči české opeře, ať už by se měla objevit ve vlastním nastudování, či jako pohostinský cyklus, mezitím využila ve spolupráci s pohotovými vydavateli jiná vídeňská scéna. Nakladatelství Bote & Bock, jež po dohodě s Uměleckou besedou získalo právo vydat klavírní výtah Prodané nevěsty s novým německým textem, pověřilo vytvořením německého libreta v tomto oboru osvědčeného vídeňského kritika Maxe Kalbecka. Jeho volba mohla být i dobře promyšleným tahem: Kalbeck byl mezi vídeňskými žurnalisty velkou autoritou a opera s jeho textem tak měla zajištěnu jejich přízeň.
Kritik Max Kalbeck
Každý jen tu svou…
A získat přízeň bylo potřeba.
Neúspěch Dvořákova Šelmy sedláka roku 1885 byl pro Vídeň varováním, že by to s českou operou nemuselo ani podruhé dobře dopadnout. Vídeň nebyla Hamburk, ani Drážďany, kde byla tato Dvořákova opera přijata příznivě – i když nedostatky libreta konstatovala kritika i tam (ředitele Jahna v tomto smyslu instinkt neklamal, když nejprve uvedení opery pro špatné libreto odmítl.) Vídeň byla pro Čechy v mnohém citlivější než kterékoli město v Německu. Nejméně od roku 1867, kdy císař František Josef přijal uherskou korunu (zatímco českou korunovaci stále odkládal a nikdy neuskutečnil) a uherské království si vybojovalo „pomlčku“, se vztah mezi Vídní a Čechami změnil v trvalé napětí, a k národnostnímu přibylo také napětí sociální. Volby do říšské rady 1891 znamenaly porážku staročechů, „železný kruh pravice“, opora vlády hraběte Taaffeho, se rozpadl a do parlamentu vtrhli energičtí mladočeši. Často živelný mladočeský element získal navrch. Misky vah, na nichž se houpaly oba národy, se klonily tu na jednu, tu na druhou stranu. Čeští Němci sabotovali Jubilejní zemskou výstavu roku 1891, císař však nad ní převzal patronát a přijel ji navštívit – a tak dále… V dalších dvou letech přišla měnová reforma, mladočeši podali návrh na změnu volebního práva, národnostní střety („Pamatujte na vyhození místodržících oknem!“ pokřikovali poslanci českého zemského sněmu) vyvrcholily v září 1893 vyhlášením výjimečného stavu nad Prahou. Trval měsíc. V Divadle na Vídeňce se toho roku už od dubna hrála Prodaná nevěsta a do konce roku dosáhla 44 představení. Také ona se stala – jak ani jinak být nemohlo – hlasem politiky.
Cedule premiérového představení Prodané nevěsty v Divadle na Vídeňce 2. dubna 1893, Lili Lejo škrtnuta a ručně přepsána na “Frl. Diglas”
Divadlo na Vídeňce
Nejšťastnější idea, jež napadla slečnu von Schönerer od převzetí ředitelství chrámu múz na Vídeňce, založila největší umělecký úspěch, jímž se toto divadlo může po dlouhých letech pyšnit. Uvedením půvabné Smetanovy opery Prodaná nevěsta odpovědělo ředitelství na přání, jež vyjádřily po skvělém hostování českého Národního divadla na hudební výstavě se stejnou naléhavostí publikum i kritika. Pomýšlelo se ovšem na to, že vídeňská Dvorní opera nebude váhat zařadit tento skvost do pokladnice svého repertoáru; když však plynul měsíc za měsícem, aniž by instituce Dvorní opery vyvodila z naznačeného směru svou uměleckou a konečně i materiální výhodu, byla přijata s radostí, avšak také s jistou obavou zpráva, že Smetanovu operu získalo Divadlo na Vídeňce. Obava nebyla bezdůvodná pomyslíme-li na obtížnost díla a na dosud vyzkoušené schopnosti operetní scény. Nejednalo se totiž o to, uvést dílo relativně slušně; vzpomínka na tolik obdivovaný absámbl českého Národního divadla je ještě příliš čerstvá, než aby se jakékoli ne zcela rovnocenné vídeňské provedení neprojevilo jako blamáž hudební metropole říše.“
Tolik list Montags-Revue 3. dubna 1893. Jeho stálým hudebním referentem byl Max Kalbeck a článek uvádí dokonce jeho šifru, zmíněnou zprávu však nejspíš nepsal; ledaže by v dalším textu vychvaloval kvality německého libreta, jehož byl sám autorem. Z toho jej však vskutku podezírat nemusíme; těch, kteří jeho německou verzi chválili, bylo i tak dost. Kalbeck česky neuměl, nechal si tedy Sabinovo libreto přeložit v próze a poté je znovu zbásnil a kromě nutného přizpůsobení hudbě také leckde upravil po svém. Místo „Proč bychom se netěšili“ se zpívá „Pohleďte, jak keře pučí“, místo „Milostné zviřátko“ slyšíme „Všechno jde jako na drátkách“, avšak přes celou řadu výhrad a významových posunů se Kalbeckova verze na německých scénách drží dodnes. A koneckonců právem. Z celé řady dalších pokusů o německý text se stále nejlépe vyslovuje a zpívá.
Alexandrine von Schönerer, majitelka Divadla na Vídeňce
Kdo však byla slečna Alexandrina von Schönerer, která měla tu odvahu uvést na předměstské scéně Prodanou nevěstu, na kterou si netroufla (nebo kterou se obávala uvést) Dvorní opera? Jméno von Schönerer je v historii konce 19. století nechvalně proslulé. Bratr slečny Alexandriny, Georg von Schönerer, byl jedním z nejzuřivějších antiklerikálně, protičesky a protižidovsky zaměřených rakouských politiků, jedním z nejpřesvědčenějších stoupenců všeněmecké myšlenky. V Bismarckově duchu horoval, aby se „vše německé vrátilo do Německa“ a jeho tištěné politické projevy posléze pečlivě studoval mladý Adolf Hitler. Alexandrine se od své rodiny distancovala. Roku 1875 debutovala na divadle v Badenu u Vídně jako herečka, roku 1884 koupila Divadlo na Vídeňce, které vedla do roku 1900. Jejím poradcem byl již zmíněný Franz von Jauner. Tento divadelník každým coulem je jednou z tragických postav operních dějin. Začínal jako herec, vedl vídeňské Karlovo divadlo, 1875 se stal provizorním a o tři roky později definitivním ředitelem Dvorní opery. K jeho zásluhám patří například vídeňská premiéra Bizetovy Carmen a prvé provedení kompletního Wagnerova Prstenu Nibelungova mimo Bayreuth. Byl živoucím důkazem toho, že se umělecká progresivita málokdy spojuje s kasovním ziskem. Kvůli finančnímu deficitu musel podat demisi („náplastí“ mělo být povýšení do rytířského stavu) a jeho nástupcem se stal roku 1881 (také již zmíněný) Wilhelm Jahn. Jauner převzal na podzim 1881 ředitelství tzv. „Divadla na okružní třídě“ (Ringtheatru). Jak už jsme uvedli, 8. prosince téhož roku (několik měsíců po požáru nedokončeného pražského Národního divadla) Ringtheater vyhořel. Na rozdíl od Prahy však stál vídeňský požár život několik stovek diváků a Jauner byl za toto neštěstí činěn zodpovědným. Byl sice nakonec omilostněn, samostané vedení divadla už mu však nesmělo být svěřeno. Jak už víme, byl členem přípravného výboru Mezinárodní výstavy 1892, krátce fungoval jako poradce ředitele Bernharda Polliniho v Hamburku, jemuž zřejmě dohodil českého basistu Viléma Heše –, a možná dokonce proto, aby jej připravil na vídeňské angažmá. Prodanou nevěstu, kterou už režíroval v Divadle na Vídeňce, nastudoval i v Hamburku, kde měla premiéru v lednu 1894. Dirigoval ji Gustav Mahler, Mařenku zpívala Berta Foersterová-Lautererová a Vilém Heš převzal po nástupu do tamního angažmá roli Kecala. Jauner byl nepostradatelným spolupracovníkem majitelky Divadla na Vídeňce Alexandriny von Schönerer už od roku 1884 (dokud se z neznámých příčin roku 1896 nerozkmotřili). V červnu 1885 také hostoval se souborem Divadla na Vídeňce v Praze. Staral se o dramaturgii, vyhledával posily ansámblu, režíroval a podílel se rovněž na výpravné stránce inscenací. Jeho trest byl mezitím promlčen a mohl znovu vést divadlo. Jeho druhé ředitelování Karlova divadla však provázely neustálé finanční i umělecké problémy. V únoru roku 1900 spáchal Franz Jauner sebevraždu.
Divadelník Franz von Jauner
Mnohé z Jaunerových činů a kontaktů se lze jen dohadovat, mnoho dokumentů se ztratilo. Zdá se však, že ve svých nejlepších letech měl vliv na divadelní dění nejen ve Vídni, ale také na některých scénách v Německu, přičemž dokázal vyjednávat se skladateli, nakladateli, intendanty i překladateli. On to byl, kdo se snažil Antonínovi Dvořákovi dodat německé libreto, jistě ovšem ne s úmyslem Dvořáka poněmčit, jak se ve starší literatuře tvrdilo. Byl to on, kdo přinesl Dvořákovy opery do Vídně, a i když k provedení Šelmy sedláka došlo až poté, co už jako ředitel nemohl působit, hovoří zachovaná korespondence jednoznačně o Jaunerově zájmu již k roku 1881, a nejen o Šelmu sedláka, ale také o Vandu a Tvrdé palice. Provedení Šelmy sedláka na třech německých scénách téměř současně – v Drážďanech, Hamburku a Vídni – koordinoval ostatně on.
Pokračování příští neděli
Ředitel Dvorní opery Wilhelm Jahn
Dvorní opera ve Vídni
Kritik Max Kalbeck
Cedule premiérového představení Prodané nevěsty v Divadle na Vídeňce 2. dubna 1893, Lili Lejo škrtnuta a ručně přepsána na “Frl. Diglas”
Alexandrine von Schönerer, majitelka Divadla na Vídeňce
Divadelník Franz von Jauner
