Martinů a glosy Jakuba Hrůši (3)

  1. 1
  2. 2

Milí přátelé, je hluboká noc a já jsem se právě vrátil z tento měsíc již druhého provedení Martinů skladby Toccata e due canzoni. První se konalo minulý týden v Kolíně nad Rýnem s místním skvělým rozhlasovým symfonickým orchestrem WDR, to dnešní s neméně milým National Arts Centre Orchestra v kanadské Ottawě. Po koncertě a pozdní večeři již všecko spí, ale mně připadá fascinující zaobírat se v duchu touto svěží možností srovnání, a tak sedám a píšu (stále ještě přetrvávající jet lag mi čile pomáhá). Jak odlišné světy to jsou v přístupu k hudebnímu materiálu, ve stylu zkoušení, chápání neznámého díla…Poté, co jsem uveřejnil minulé úvahy na téma Martinů symfonií, dostalo se mi jedné velice podnětné reakce na můj odhad popularity jednotlivých Martinů skladeb v této hudební formě. Jak jsem zjistil díky stimulu pana Thieleho a na základě zkoumání Institutu Bohuslava Martinů, První symfonie zdaleka nestojí ve stínu pozdějších, jak jsem psal (byla od roku 1986, od kterého je možné dobře dohledat data, až dosud provedena 77×; pro zajímavost další symfonie od Druhé nahoru pak v těchto počtech: 38×, 25×, 93×, 60×, 188×); naopak ale daný výzkum podpořil mou intuici, že je ubohá Symfonie č. 3 popelkou a stojí za propagaci! (Panu Thielemu i všem ostatním se omlouvám za nechtěnou mystifikaci!) Nebudu se tudíž již více pouštět do tezí vyžadujících muzikologické poučení a konstatuji pouze, že Toccata e due canzoni zřejmě nebude patřit k tak dobře známým Martinů dílům jako jeho symfonie. Je to však skladba, která jim časově stojí nablízku (čtyřicátá léta) a jež byla komponována se zkušeností v nich nabytou. Jednou z námitek, které slýchávám na adresu Martinů, bývá, že byl tak pilný a napsal tolik děl, že je třeba pečlivě vybírat. Ano, uznávám – ostatně totéž platí téměř (!) o každém pilném skladateli. Podle mého osobního mínění tedy patří Toccata e due canzoni mezi ty skladby, které za pozornost každopádně stojí, a má osobní dirigentská zkušenost to potvrzuje.

Nechci se dopouštět nepřesného zobecňování, a tak bych chtěl učinit jen letmou glosu týkající se těchto dvou konkrétních provedení, která jsem právě zažil, a to předně ve vztahu k Toccatě samé, tj. k první větě celé skladby. Je to, jak napovídá už název, klokotavé perpetuum mobile, založené na mechanicky živém (nikoli však strojovém) rytmu; příznačně pro Martinů do něj ovšem probleskují roviny zpěvné, výtrysky typicky synkopických radostných kantabilních exklamací. Právě na těchto dvou fenoménech bylo možné se zvědavostí pozorovat poměrný rozdíl v přístupu orchestrů v Německu a Kanadě. Zatímco v prvé zemi se poměrně dlouho textura věty dávala dohromady, diskutovalo se o jejích problémech a výzvách a experimentovalo se s posazením orchestru, aby vše probíhalo bez újmy, v zemi druhé se souhra (čímž neříkám, že taky vše ostatní) dostavila prakticky hned. Ptal jsem se v duchu, je-li to skutečně obecný fenomén, že se severoamerické orchestry často snadněji zhostí úkolů založených na pravidelnosti a neúhybnosti rytmu, než je tomu u ansámblů evropských. Chci tu zdůraznit, že lnu ke kolínskému orchestru profesní sympatií a opravdu nehrozí, že bych měl sebemenší pochybnosti o jeho a už vůbec celkově o německé orchestrální kultuře. Naopak. Svoji úlohu jednoznačně hraje také akustická situace v obou relevantních sálech – zatímco jinak úžasná koncertní síň (Philharmonie) v Kolíně není na pódiu z nejpřehlednějších a drobná rytmika tam přímo v místě rozeznívání tónů lehce zmatní, v Ottawě hrají v relativně suchém sále, kde je vztah každé drobné noty vůči drobné notě druhé okamžitý a jasný. Dalším momentem je velikost a charakter orchestru – zatímco WDR je velký symfonický orchestr (a Martinů skladbu jsme také hráli v o něco větším obsazení, právě i kvůli velikosti sálu), National Arts Centre Orchestra je soubor komornější, tedy spíše takový, pro jaký byla Toccata e due canzoni psána (byl to konkrétně Basler Kammerorchester pod vedením Paula Sachera). Také se mé pozorování takto polarizovaně netýká obou canzon (tedy kvazi písní), nehledě už vůbec na zbytek repertoáru na daných dvou programech (v Kolíně to byla mj. symfonie Dvořákova, v Ottawě Beethovenova). Ale onen rozdíl v přístupu k čistě rytmickému úkolu byl pozoruhodný.

Svým způsobem zase jednou moje srdce zaplesalo, že není identity mezi orchestry a kontinenty. Obohatil jsem se tam i onde. Zatímco v Německu jsme několik dní poctivě pracovali, zlepšovali a upevňovali orchestrální kulturu (za kterou by se, jak vypadala již na počátku týdne, ledasjaký orchestr nemusel stydět ani na koncertě), hodně se diskutovalo, bezmála každý aktivnější hudebník se dotazoval na to či ono, zajímal se o party svých kolegů, chtěl se dobrat smyslu toho, co a jak se hraje, vyzkoušet třeba vícekrát místa, jež se nedařila snadno, v rychlém procesu v Ottawě se – opakuji, že co se právě Toccaty týká! – tolik věcí „neřešilo“, skladba se prostě uchvátila a zahrála (výzvy pak byly jiného druhu). Vlastně ani sám fakt, že na pultech leží dosud neznámé dílo z první poloviny 20. století od nehraného skladatele, nevzbudil v Kanadě pražádný údiv – je to takříkajíc hudebníkův „job“ hrát to, co před ním leží, a seznámit se s věcí tak, aby bylo možné se jí dobře zhostit. V Německu orchestrální hráči tak nějak „stavovsky“ toužili po poznání vnitřního smyslu daného repertoáru. Alespoň tak se mi to jevilo. Odhaduji, že to bude i proto, že zkušenost orchestrů, jako je WDR, s nejnovější hudbou byla tvarována především skladatelskými generacemi po Martinů, ve kterých mají tyto orchestry výtečnou orientaci.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat