Maruška – poetické obrazy a vážné memento

ProART Company uvedla v Praze reprízu projektu Maruška, který má v názvu křehce dívčí jméno, ale v jádru tragický osud. Jemná, poetická taneční inscenace nabízí nevtíravě své sdělení. Smrt každého mladého člověka je něčím, co zasáhne. Neukončeností, příslibem, dojmem neurčité křivdy, kterou se snažíme potlačit, protože se jinak pilně cvičíme v odporu k sentimentu. Oběti nehod, válek, trestných činů i epidemií maskujeme čísly, abychom za nimi nemuseli vidět jednotlivého člověka a jeho jedinečný příběh. Když se nás ale dotkne, jen zřídka si s ním pak víme rady. Je to román, kterému chybí většina stránek a nikdo už je nemůže dopsat. Jen abnormální dávka cynismu zabrání člověku připustit si lítost nad zmařeným životem. Ale inscenace není lkaním nad jeho vyhaslou schránkou, ale citlivým vyprávěním o mladé duši. Dívky, o které mladší generace pravděpodobně nikdy neslyšela…
Martin Dvořák, ProART Company – Maruška (foto Mila Vašíčková)

Anotace k představení poví to, co by bylo v tuto chvíli jaksi zbytečné převypravovat do jiné varianty: „Taneční pocta Marii Kudeříkové – bojovnici válečného odboje, popravené gestapem. Kudeříková byla studentka aktivní za druhé světové války v komunistickém domácím odboji. Roku 1941 byla zatčena gestapem. V listopadu 1942 byla odsouzena k trestu smrti a v březnu 1943 popravena. Bylo jí 22 let. Osobnost Kudeříkové byla zneužita komunistickým režimem k jeho propagandě, ale po listopadovém převratu byla naopak zavržena jako představitelka komunismu. Její skutečný význam v boji proti nacismu zůstává dnes druhořadý. Její osud připomínáme proto, že jsme si vědomi relativity reprezentace politických systémů a jejich hrdinů a posléze zatracených. Skutečné činy zůstanou často podružné. V dnešní době je právě toto téma aktuální, kdy ničení a dehonestace pomníků a osobností minulosti je na denním pořádku. Málokdo si však uvědomuje, že jejich činy jsou zasazeny do určité doby a okolností.

V postavách dvou mladých dívek, tanečnice a herečky, ožívá osud jedné jediné. Dramatizace Mariiných dopisů se tradičně ujal režisér a choreograf Martin Dvořák. Ze střípků a obrazů, které propojuje v pravidelném rytmu rozprostřená vrstva tance, slova a hudby, vyvstává obraz mladého člověka, jeho citu a svěžího zápalu, lásky k životu, touhy po dobru v té prosté podobě, jíž se ostýcháme vysmát, i když jsme životem zcyničtěli.

Martin Dvořák, ProART Company – Maruška (foto Mila Vašíčková)

Klára Mullerová a Lucie Hrochová se v sále Prostoru39 jakoby vznášejí v nehmotném světě. Místo je zásadní – inscenace byla již odehrána v různých divadlech, vilách i industriálních budovách, což musí vždy radikálně měnit její vyznění, spíš jako kdyby šlo o site specific než inscenaci. Zde v komorním polouzavřeném prostoru, kde byla určujícím vizuálem jen čistá bílá plocha dvou stýkajících se a navíc zaoblených stěn a odlesky barevné záře reflektorů, vynikl duchovní rozměr prostý všech narážek na útrapy vězeňského života. Kromě úvodní a závěrečné pasáže, která hovoří o smrti další dívky, a jednoho kratičkého monologu, není v literárně dramatické složce téma vězení použito. (v ostatních dopisech možná ano – nečetla jsem je). Režisér se sice v úvodní anotaci a ve svém vlastním osobním prologu dotýká tématu hrdinství, ale v inscenaci není ústředním prvkem, v tom smyslu, že by bylo předmětem dění, jemuž by aktéři věnovali pozornost. Spíš obrazem, který se nad situací vznáší a je vnímám ne rozumovým pojmenováním, ale jen uvědoměním. Když divákovi dojde, že všechna vroucí slova a vyznání z lásky k životu, psala dívka, která věděla, že ji čeká smrt, a přece do slov nezaklela ani stesk, ani vztek, ani strach, ani lítost… Silná vůle k životu je patrně i silnou obranou před smrtí.

Obě performerky v prostých lněných zavinovacích šatech, v bílé a šedé, křižují prostor. Jedna s úsměvem pronáší vzpomínky, oslovuje své nejbližší a připomíná si své zásady, druhá, ještě křehčí a éteričtější zatím objímá a hladí prostor. Tady sedí tvarosloví moderního tance přirozeně a nenásilně, vyhází přímo z tančícího těla ve svobodném duncanovském duchu, jen trochu korigováno formou. V několika okamžicích se dívky dostávají i do interakce, jedna zastíní druhou nebo se obě dají do radostného tance při vzpomínce na rodné Slovácko, občas náznak kontaktní improvizace.

Poetiku díla ještě podtrhuje nezaměnitelná Gabriela Vermelho, která vede dialog s nahrávkou svého vlastního hlasu, který doprovází houslovou hrou a jímavým zpěvem. Inspiruje se v molové melodice moravských písní a křehkém slováckém nářečí, některé popěvky jsou přímo lidové písně. Ale není to žádný „rozjuchaný“ folklór, který by odváděl pozornost, všechno je ryzí, křehké a propojené, ženy a jejich energie.

Dvě tváře jedné ženy, dvě interpretky jedné postavy, trošičku to evokuje inscenační postup Amerikánky, ale tady především není ani stopy po agresivním hereckém projevu. Ale přesto, že v Marušce se na jevišti neděje nic krutého, děsivého, že herečka kromě několika osamocených vět nevkládá do dikce velké emoce a nevykřikuje žádná obvinění – a mohla by, v zájmu zavražděné třiadvacetileté dívky – vrcholí inscenace jako jedno velké, ale tiché zavzlykání. Právě oním kontrastem mezi čisťounkými pohybovými obrazy inscenace a myšlenkou na realitu, která je pro nás nepředstavitelná. Dojímá. A tím má možná větší účin než inscenace, která by ukázala hrůzu a divák se před ní pak snažil utéct a uzavřel se. Lítost a dojetí se zpracovávají snáz a snáz i v člověku zůstanou.

Domnívám se, že je podstatně více lidí, kteří si ve skutečnosti uvědomují, že na činy je třeba se dívat v souvislosti doby a okolností, nepřipouštějí si to však, protože takový přístup nedovoluje jednostranné odsouzení ani výsměch, a člověk má jednoznačnost tuze rád. Chce vědět, co je černé, a co bílé, a právě tak i mluvit. Tohle je špatně a hotovo, vystaráno. Hloupost. Naivita. Součást zločineckého systému. A není třeba přemýšlet, není třeba přehodnocovat svůj postoj. Černá je černá, tak jaképak s tím štráchy.

Martin Dvořák, ProART Company – Maruška (foto Jiří Lipka, Prostor 39)

V dopisech mladé odbojářky to žhne láskou k lidem, snahou o racionální přístup k životu, který ale často přebije citovost a mládí, a také touhou po spravedlnosti. Který mladý člověk ji v sobě nemá? Snad jen hluboce nemocná duše může netoužit po dobru a po lepším světě, než ji životní klikatina osudu přesvědčí o tom, aby své snahy odložila a věnovala se raději vlastnímu přežití. Ano, bylo by snadné z pozice člověka více dospělého, a navíc moudřejšího o osmdesát let dějin krutosti, pohrdavě odfrknout cosi o naivním a hloupém mládí, které sedlo na lep darebákům. Protože poslouchat dívčino horování pro myšlenku čistého komunismu a pro Stalina je opravdu nějak nekomfortní. Ale nic to nemění na opravdivosti a ryzosti toho sdělení. A není třeba kousek skutečně dobrého postřehu v tom, když v komunistické ideji vidí nástupce katolické ideologie náboženské? Já jsem například prošla obojím, i když v opačném pořadí, a uniknout z těch osidel dá pořádnou práci. V tom nadšení, když dospívající člověk objevil nástroj, který mu zdánlivě odkrývá a vysvětluje celý svět, je jen čisté uspokojení a radost, není za tím vědomý úmysl zjednodušovat si život, ale změnit jej. Až zpětnou analýzou lze zjistit, jak ošidný nástroj to byl a že místo osvobození svazoval. A pokud si představíme situaci levice před a během druhé světové války, to je situace diametrálně odlišná. Přímá zkušenost s chudobou, hladomor na Ukrajině, velká hospodářská krize. Nám se to rozumuje, nám se to shovívavě mhouří oko nad „hloupostí a naivitou“ lidí, kteří se dopustili zločinu víry v dobro… Někteří lidé nikdy nebyli konfrontování se svým mladým já. Nedostali takovou šanci. Třeba Jiří Wolker, i když jím snad nikdo otevřeně nepohrdá, jako kupodivu jinými, kteří se dožili změn a sebereflexí prošli.

Odsuzovat a posmívat se je snadné, pochopit už o hodně těžší. Dívka vzkazuje pozůstalým: „Nikomu neubližujte, nikomu, a naučte se odpouštět.

Bylo by škoda, kdyby mělo jít o poslední reprízu, protože projekt citlivě připomíná témata, nad kterými by se neměla zavřít voda.

Martin Dvořák, ProART Company – Maruška (foto Jiří Lipka, Prostor 39)

Maruška
Taneční obrazy pro herečku, tanečnici a hudebnici podle dopisů Marie Kudeříkové
Autor, režie, choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Gabriela Vermelho
Kostýmy: Jindra Rychlá
Spolupráce na textu: Lukáš Novák
Interpretace: Lucie Hrochová, Klára Mullerová, Gabriela Vermelho
Psáno z představení 23. 2. 2022, Prostor39

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments