Melodrama, tragédie a komedie aneb Triptych z Bratislavy

Režie Romana Poláka nepřináší k výkladu tohoto Pucciniho inscenačně trochu záludného díla nic nového a režie se nese v tradičním až v tradicionalistickém duchu. Nepříliš odůvodněně na mě působilo přehození prvých dvou částí oproti ustálenému pořadí – ve slovenské inscenaci se totiž hraje v pořadí Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi.

Pucciniho Triptych spojuje tři nezávislé příběhy lišící se jak žánrem, tak dobou i prostředím (a to i sociálním) děje. Sestra Angelika je (sentimentální) melodrama v závěru ovlivněné dobovým symbolismem a také výtvarnou podobou prerafaelismu, Plášť pak tragické drama žárlivosti a manželské krize ovlivněné francouzským naturalismem a poslední část Triptychu komedie s konverzační a gagovou složkou, využívající až groteskních zkratkovitých charakterů. Triptych je dílem záměrných autorských kontrastů a protikladů jako teatrum citů, různých druhů lásky, nenávisti, chtivosti i života a smrti (kterou také režisér zdůrazňuje v programovém textu).

Výraznější stylizační postupy se v bratislavské inscenaci objevují především až v poslední aktovce Gianni Schicchi, kde se část hereckého projevu zdařile orientuje na gagy americké němé grotesky (například osvěžující nápad s příbuznou, která neustále omdlévá). Tento postup se osvědčil již v jiných zahraničních inscenacích tohoto operního titulu, ale Polákova režie je v této části večera nejinvenčnější. Vizuálně působí inscenace (scéna Pavel Borák) prostě, až chudě. Snaha o minimalistické řešení v Sestře Angelice a použití bílých panelů ve všech třech aktovkách přináší jen dojem obrazové monotónnosti. Světelný design, který se zřejmě nepodařilo v Praze zcela technicky ovládnout, nechává obrovské bílé plochy bez projekcí a nejasná hra stínů v Sestře Angelice působí spíše zmatečně než atmosférotvorně. Navíc v libretu popisovaný mystický světelný efekt dopadu na fontánu v klášterní zahradě se v inscenaci mění spíše na efekt pootevřené pultové mrazničky ve sklepě. Plošina člunu v Plášti s oprýskanou kajutou působí zbytečně popisně. Naopak tlačení nábytku na scénu v Giannim Schicchim je zábavné a s tím i vynikne neverbální důraz na hodnoty „hmotného“ světa.

Režisér nepropadl současné módě propojovat kratší opery do větších celků a kromě základní panelové scénografie příběhy naštěstí nic nespojuje. Motiv bylin na scéně, společný ve všech aktovkách, které přinášejí uzdravení (život) a také mohou přinést smrt, není bez přečtení rozhovoru s režisérem v programové brožuře dostatečně čitelný. Na pražského diváka pak může působit až úsměvně jako „zapomenuté“ vybavení scény z Julietty Bohuslava Martinů v současné pražské inscenaci (a která je reprízována právě den po Triptychu 29. září). Naštěstí se ale inscenace rychle zlepšuje a komediální výklad Gianni Schicchiho skutečně diváky pobaví (což je slyšet na bezprostředních reakcích publika).

V prvé aktovce poněkud vázne herecká diferenciace jeptišek a jejich úkolů a ve druhé zarazí nudné opakovaní hereckých akcí (například hrátky s lodním lanem). K vlažnějšímu vyznění Pláště pak přispěje i rozsvícení (nechtěné?) scény v okamžiku Luigiho uškrcení, čímž se zcela smaže moment následného překvapení a pregnantnost závěru. Konvenčně, ale vkusně působí i návrhy kostýmů (Peter Čanecký). V klášterním prostředí dominuje bělost hábitů, narušená jen černou při návštěvě Kněžny a modrým rouchem Panny nebeské v závěrečné apoteóze, která celkově připomíná inscenaci živého betlému. Kostýmy obou dalších částí vycházejí z civilních oděvů první třetiny dvacátého století a barevná skladba kostýmů v Plášti je promyšlená a opravdu lahodí divákovu oku.

Mnohé zachraňují pěvecké výkony. Mária Porubčinová dává Angelice dramatičtější výraz, což se ukazuje jako šťastné při jejím současném hlasovém vývoji. Zbavuje klášterní sestru vysoce urozeného původu sentimentality a vytváří působivý typ archetypální Mater Dolorosy (režijně a výtvarně vtipně obrácený závěr opery, kdy Angeličin synek drží její hlavu na klíně jako při námětu snímání z kříže) herecky střídmě a vysoce působivě vokálními prostředky. Více než důstojnou partnerkou je jí Jitka Sapara-Fischerová jako zároveň ocelově tvrdá i pragmatická Kněžna. Ledový výraz se výborně snoubí s propracovanou hereckou akcí na relativně malém prostoru tohoto partu. Ostatních ženských rolí se zhostily představitelky profesionálně v různé intenzitě a kvalitě výkonu, přičemž by pomohlo zřejmě výraznější choreografické vedení postav. Nejživěji působil výstup dvou žebravých sester.

Obsazení Pláště dominuje sopranistka Adriana Kohútková. Zralé ženství, herecká a pěvecká zkušenost a vokální jistota s krásnými výškami (i když střední poloha nebyla zcela dokonale znělá) vytvářejí velmi komplexní postavu, která strhne diváka emocionalitou i působivým zabarvením hlasu. Výkon Sergeje Tolstova v roli jejího manžela Micheleho poznamenaly během pražského večera určité tvrdosti ve spodním rejstříku, který se ne zcela souvisle propojuje se střední polohou. Luigi Miroslava Dvorského nepůsobí jako mladý milovník (což dává inscenacím další smysl vztahu stárnoucí ženy k mladšímu muži) a jeho hrdina je již spíše vyděděnec než snílek, se kterým živočišná Giorgetta může plánovat budoucnost. Oba mužské výkony se vyznačovaly značnou vokální snahou, ale přesvědčivosti představitelky jejich společné touhy zdaleka nedosáhly. Naopak nadchla Monika Fabiánová v malé roli Frugoly, celistvě pojaté studii trochu pomatené, trochu ztřeštěné, ale především milující ženy.

Hvězdou Gianniho Schicchiho je bezesporu slovenský basista (!) Gustáv Beláček. Oblečen jako slovensko-italský mafián, který si ví vždy rady, si roli zcela užívá v sérii neodolatelných gagů. Znělý hlas výborně charakterizuje muže, kterého nic nevyvede z míry. Roli Rinuccia dává v až úporné snaze o důslednou italienitu tenorista Robert Smiščík místy nekontrolovanou intenzitu a ne zcela dotažené některé nejvyšší tóny. Dramatičtěji je pojata i Lauretta v podání Evy Hornyákové, vokálně již ne lyrická naivka, ale zamilovaná mladá žena s barvitým hlasovým materiálem. Z osmi příbuzných bažících po dědictví zaujme zejména Zita Jitky Sapary-Fischerové, ale i další postavy jsou především herecky i pohybově dobře vypracovány.

Hudební nastudování a dirigentský výkon Rastislava Štúra se obejde bez násilných, účelově veristických efektů. Na druhé straně snad trochu chybí výraznější kontrasty a sofistikovanější práce se zvukovou intenzitou. V hudebně spolehlivém nastudování (jen v první scéně Sestry Angeliky výrazněji rušila nesouhra sólového nástroje) nenacházíme skutečné emocionální vrcholy typické pro pucciniovské partitury, ani rafinovanější práci s tempy. Přes určité výhrady k režijnímu pojetí jde o příjemnou repertoárovou inscenaci, která se nevyznačuje progresivností v žádném ohledu, ale svoje diváky si vždy najde.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Festival Opera 2017
Giacomo Puccini:
Triptych: Sestra Angelika, Plášť, Gianni Schicchi
(Il trittico)
Hudobní nastudování a dirigent: Rastislav Štúr
Režie: Roman Polák
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Peter Čanecký
Sbormistři: Pavel Procházka, Magdaléna Rovňáková
Orchestr a sbor Slovenského národního divadla
Bratislavský chlapecký sbor
(koprodukce SND Bratislava / Národní divadlo moravskoslezské Ostrava)
Premiéry 17. a 19. února 2017 historická budova SND Bratislava
(psáno z reprízy 28. 9. 2017 Národní divadlo Praha)

Sestra Angelika – Mária Porubčinová
Kňažná – Jitka Sapara-Fischerová
Matka predstavená – Paulína Hríbová
Sestra dozorkyňa – Katarína Flórová
Sestra Genovieffa – Adriana Banásová
Sestra služobná, Novicka – Monika Kyšková
Sestra služobná – Mária Kovács
Učiteľka noviciek – Andrea Hulecová
Sestra Osmina, Novicka – Daria Ďurišová
Sestra Dolcina – Zuzana Marczelová
Sestra ošetrovateľka – Eva Šeniglová
Dve žobravé sestry – Miriam Maťašová, Eva Rampáčková

Il tabarro
Michele – Sergej Tolstov
Luigi – Miroslav Dvorský
Giorgetta – Adriana Kohútková
Frugola – Monika Fabianová
Talpa – Roman Krško
Tinca – Ján Babjak
Predavač piesní – Ivan Ožvát
Dievča/Hlas – Miriam Maťašová
Chlapec/Hlas – Jiří Zouhar

Gianno Schicchi
Gianni Schicchi – Gustáv Beláček
Lauretta – Eva Hornyáková
Rinuccio – Robert Smiščík
Zita – Jitka Sapara-Fischerová
Betto – Juraj Peter
Simone – Martin Malachovský
Gherardo – Ján Babjak
Nella – Adriana Banásová
Gherardino – Andrej Mojžiš
Marco – Roman Krško
Ciesca – Alena Kropáčková
Majster Spinelloccio – Tomáš Šelc
Amantio di Nicolao – Mikuláš Doboš
Pinellino – Daniel Hlásny
Guccio – Martin Smolnický

www.festival-opera.cz