Méně je někdy více: Varhanní recitál Oliviera Latryho

Dne 3. března 2019 se v Praze konal recitál slavného francouzského varhaníka Oliviera Latryho. Toto plánované vystoupení zezačátku zkomplikovala rekonstrukce Smetanovy síně Obecního domu, kde měl Latry původně vystupovat, jeho recitál se však organizátorům cyklu FOK podařilo přemístit do Dvořákovy síně Rudolfina.

Olivier Latry je jedním z nejznámějších francouzských varhanních virtuosů se světovým renomé. Na jeho koncertě jsem proto očekával omračující výkon, hodný Latryho jména a reputace. Suverénní vstup a úklona nasvědčovaly tomu, že je interpretova momentální fyzická kondice vynikající.

Latry hrál celý program zpaměti, na což jsme sice u francouzských varhaníků zvyklí, přesto to považuji za obdivuhodné, protože si varhaník (na rozdíl třeba od klavíristů) ještě sám při hře registruje. Latry si tak musel pamatovat desítky míst, kdy je třeba posunout uloženou kombinaci rejstříků. Na Latryho hře je vidět mimořádná technická dispozice, volná hra z váhy těla a celková přirozená uvolněnost. Nicméně to je něco, co se považuje u varhaníka tak zvučného jména za samozřejmé. Až na Schumannovu Fugu č. 5, kde Latry zvolil v romantické skladbě neadekvátní registraci pouze s osmistopým a dvoustopým rejstříkem, měl registraci celého koncertu výborně připravenou, s maximálním využitím dynamických a barevných možností rudolfinského nástroje. Nejlépe vyzněly dvě skladby francouzských autorů Ch. M. Widora a E. Gigouta, které byly z Latryho interpretace nejpřesvědčivější. Tolik stran pozitivního hodnocení.

Jako nejproblematičtější se mi jevil přesun koncertu z Obecního domu do Rudolfina. V Obecním domě jsou jedny z nejkrásnějších romantických varhan, které převyšují varhany Rudolfina jak po stránce koncepční, tak zvukové. Rudolfinský nástroj byl postaven firmou Rieger-Kloss v roce 1974, tedy v období největšího úpadku českého varhanářství. I když jde o jedny z nejlepších varhan této firmy druhé poloviny 20. století, nemění to nic na faktu, že jde o nástroj zvukově podprůměrný. Už proto nemohla původní dramaturgie koncertu posluchače plně uspokojit, na varhanách Obecního domu by vyzněla jednoznačně mnohem lépe.

Latry, jakkoli hrál volně, poměrně dost bojoval s těžkou mechanickou trakturou. Mnohé tóny se ozvaly jen napůl. Místy nepřesný rytmus a špatnou koordinaci pedálu s manuálem, několik chyb nepočítaje, přikládám za vinu právě zdejší těžké traktuře.

Celá dramaturgie koncertu francouzského varhaníka Oliviera Latryho se nesla v duchu skladeb, transkripcí nebo inspirací J. S. Bachem. Koncert začal pomalou fugou na tóny B-A-C-H Roberta Schumanna č. 1 z op. 60. Pro upoutání posluchačovy pozornosti by možná bylo vhodnější začít něčím jiným.

Bachova chorálová předehra Schmücke dich, o liebe Seele, BWV 654, měla možná až příliš slabý doprovod. Agogika a některé ozdoby mi přišly pouze „odehrané“ bez hlubšího emočního prožití.

Podobně i následující skladba, Lisztem upravené Preludium a fuga, BWV 542, nebyla vždy v mantinelech očekávané romantické interpretace, kterou skladba vyžadovala. Některá místa, například mezi takty 31 a 34, byla zcela bez výrazu. Domnívám se, že důvodem bylo zvolení verze určené pro klavír. Přišlo mi poněkud komické hrát „transkripci transkripce“, respektive implementovat znovu do varhan to, co bylo transkribováno z varhan pro klavír. Ještě více se to projevilo v úpravě Lisztovy Fantasie (Preludia) a fugy na B-A-C-H. Originální verze, kterou komponoval Liszt už pro romanticky disponované varhany, zní optimálně tak, jak byla stylizačně Lisztem koncipována. Stejně tak na klavír zní optimálně v klavírní verzi. Mnoho míst tak bylo buď hudebně hluchých (například už zmiňované místo v Bachově Preludiu) nebo působily jako groteskní karikatura. Někdy je lepší se řídit pravidlem „méně je více“.

Obě Bachovy fugy (BWV 542 i BWV 582) byly agogicky zcela rovné. Pominu-li chyby, měl jsem pocit, jako když slyším sice technicky zdatného varhaníka, ale cvičit, ne hrát koncertní výkon. Přídavek, Guilmantova transkripce Bachovy Sinfonie z kantáty BWV 29, byla snad ještě rovnější.

Latryho interpretace je bezpochyby na nadprůměrné úrovni. Přesto jsem očekával více: oslňující výkon, kde bych měl maximálně nějaké dílčí interpretační výhrady bez licence na dogma, protože v určitých mantinelech má každý interpret právo na subjektivní hodnocení. Bylo tomu přesně naopak. Celý koncert jsem prožil bez pocitu napětí, kterým by titulární varhaník z Notre Dame posluchače dokázal strhnout. Je všeobecně známé, že mezi francouzskými interprety je jeho hraní rovnější, přesto je jeho jméno v Evropě jedním z nejvýznamnějších, z Francie možná nejznámější vůbec. Po nedělním výkonu si proto kladu otázku, zda interpret neměl svůj den, nebo jde jen o nafouklou bublinu. V porovnání s jinými francouzskými interpretačními výkony, které jsem měl možnost slyšet, ať už to byl T. Escaich, Y. Castagnet, D. Roth nebo z mladší generace T. Ospital, mě Latryho hra okouzlila nejméně.

Mnoho varhaníků, se kterými jsem po koncertě mluvil, Latry „opil rohlíkem“. Jsem však přesvědčen, že kdyby si poslechli nahrávku Bachovy Passacaglie a fugy v podání Latryho a dalších pěti známých (i českých) interpretů, byli by s touto konfrontací velmi překvapeni.

Některé nedostatky, jako kvalita programu vytištěného na list A4 za 15 Kč nebo v něm uvedenou chybu v úmrtí skladatele (Jean Guillou zemřel 26. 1. 2019), považuji za marginální.

Celý koncert byl vlastně tak trochu „na efekt“. Větší hodnotu než „transkripce transkripce“ a hra z paměti má pro mě výkon varhaníka, který sice nemá takové „jméno“ (o honoráři nemluvě), ale při jeho koncertu se mi nechce spát a odnáším si hlubší duchovní zážitek. Zvlášť když jde o varhanní koncert.

 

Hodnocení autora: 70 %

 

Dvořákova síň Rudolfina, 3. 3. 2019, 14:00 hodin
Varhany – Olivier Latry

Robert Schumann (1810 – 1856)
Fuga č. 1 op. 60 na téma B-A-C-H

Johann Sebastian Bach (1685 – 1750)
Chorál „Schmücke dich, o Liebe Seele“ BWV 654

Johann Sebastian Bach / Franz Liszt (1810 – 1886)
Fantasie a fuga g moll BWV 542

Johann Sebastian Bach / Charles Marie Widor (1844 – 1937)
Marche du Veillieur de Nuit (z Bachova mementa)

Franz Liszt / Jean Guillou (*1930 – 2019)
Preludium a fuga na téma B-A-C-H

Johann Sebastian Bach / Eugéne Gigout (1844 – 1925)
Air celebre de la Pentecote

Robert Schumann
Fuga č. 4 a 5 op. 60 na téma B-A-C-H

Johann Sebastian Bach
Passacaglia a fuga c moll BWV 582