Kate Lindsey: Manžel toho o opeře moc neví, ale je pilným žákem

Sympatická mladá americká mezzosopranistka Kate Lindsey není ani u nás neznámá – není to tak dloho, co na sebe upozornila při přenosu Hoffmannových povídek z Metropolitní opery, kde ztvárnila kalhotkovou roli Niklase. Psali jsme o ní také na našem portále v souvislosti s úspěšnou světovou premiérou opery Amelia v americkém Seattlu (článek najdete zde), za tuto roli tam byla oceněna titulem Umělkyně roku. Kate Lindsey je ale doma hlavně v Met, kde má za sebou i přes své mládí už desítky představení. O tom všem, stejně jako i o jejím blížícím se pražském recitálu, byla řeč v našem rozhovoru.Jste mladá, kariéru máte stále před sebou. Vašich uznávaných kolegyň je přitom nepočítaně – jak silnou konkurenci ve svém oboru pociťujete? Kterých mezzosopranistek si nejvíc vážíte a proč?

Konkurence v mojí profesi je samozřejmě obrovská, ale já se snažím z tohoto pohledu se na to nedívat. Každý zpěvák je něčím osobitý, do naší branže přináší celou řadu podnětů a zkušeností. Raději soutěžím sama se sebou, než s kolegy. Protože sama vím, kolik odvahy, povinností a práce je vyžadováno od každého umělce, a tak všechny mé kolegy velmi obdivuji. Umělci jako Susan Graham, Joyce DiDonato, Magdalena Kožená nebo Elína Garanča mně poskytují svým uměním a nádhernými hlasy velkou inspiraci.

Není to tak dlouho, co jste zaujala v titulní roli soudobé opery Amelia v Seattlu. Jak dlouho jste se na tuto roli připravovala a jak se vám hudba Darona Aric Hagena zpívala?

Amelii jsem hudebně připravovala asi rok. Nastala ne tak obvyklá situace, kdy se mně hudební předlohu podařilo získat velmi brzy. Díky tomu jsem mohla dotvářet roli přímo s Daronem, přizpůsobit ji mému hlasu a mít ji usazenou. Podle mého názoru je to nádherná hudba. Její autor dal do partitury svoje srdce a duši. Cítila jsem to a slyšela v každém okamžiku téhle opery.

Nevadí vám zpívat soudobou hudbu? Řada zpěváků se jí vyhýbá – prý kvůli svým hlasivkám…

Soudobou hudbu mám opravdu velmi ráda. Ano, je pochopitelně velmi důležité myslet na rovnováhu a jednostrannosti se vyhnout, ale já opravdu cítím, že práce na soudobé hudbě mně pomáhá k rozvoji mých hudebních a hlasových dovedností. Nutí mě to přemýšlet jinak, než jsem zvyklá, i když začátek přípravy podobného nového partu v soudobé hudbě se u mě neobejde bez patřičné frustrace. Jakmile je však příprava u konce, mám výjimečný pocit pýchy a naplnění. Říkám tomu pět stupňů současné hudby: 1 – strach, 2 – frustrace, 3 – přijetí, 4 – ztotožnění, 5 – úspěch!

Není třeba právě role v soudobé opeře přece jen trochu nevděčným úkolem? Většinou si ji zazpíváte jen v jedné inscenaci…

Záleží, jak se na to podíváte. Pro mě to byla naopak osvobozující zkušenost. Mimo jiné vytváříte něco, co nikdy před tím nikdo neviděl ani neslyšel. Také je zde opravdový prostor pro umělecké experimentování – není se třeba ohlížet na tradici, protože onu roli ještě nikdo před vámi nezpíval. Uvědomila jsem si, že takové příležitosti mně v dalším uměleckém růstu moc napomáhají. A zároveň mi to pak dodává odvahu vyzkoušet si další nové věci v tradičním operním repertoáru.

Ještě k soudobé hudbě: Pokud vím, přímo pro vás napsal cyklus písní Mohammed Fairouz . Jak hodně je podobná příležitost pro vás vzrušující? Máte nějaký sen v tomto směru? Třeba novou operu napsanou na určitý námět a přímo pro vás?

Ano, s Mohamedem jsme dobří přátelé, považuji ho za velmi výrazného mladého skladatele. Mám dojem, že svět od něj v příštích letech uslyší nejednu jeho novátorsky promyšlenou novou hudbu. Mám radost, že se takto mohu podílet na onom tvůrčím procesu. Připadám si jako opravdový umělec – mohu přijít s nápadem, se skladatelem se o něj podělit, společně pak dát dohromady příběh a libreto. Takový koncept uměleckého zaměření je pro mě velmi přitažlivý, zejména co se nově chystaných projektů týče. Vždy mě přitahovalo objevovat příběhy, postavy, literaturu a poezii, která může být následně použita jako základ hudebního díla.I přes svoje mládí máte za sebou už desítky představení v newyorské Metropolitní opeře. Jsou vystoupení tam pro vás něčím odlišná, než v jiných operních domech? A co publikum v Met – je podle vás něčím osobité?

Tři roky, v letech 2004 až 2007, jsem byla členkou Lindemannova programu pro mladé umělce při Metropolitní opeře a díky tomu jsem v Met získala hodně zkušeností už ve velmi mladém věku. Byla to velká pocta moci vyrůstat v prostředí, kde úspěšně působí a pracují ti nejlepší zpěváci z celého světa. Cítím se v Met jako doma z mnoha důvodů, mimo jiné také proto, že tam znám spoustu zaměstnanců. Je to cítit i na jevišti, dostává se mně hodně osobní podpory. A navíc když pak zpívám jinde,připadám si uvolněnější právě díky mé praxi v Met. Navíc musím říci, že diváci v Met jsou k práci umělců velmi vnímaví.

Jste trémistka? Máte třeba zrovna v Met větší pocit zodpovědnosti, než jinde?

Jistě, trému jsem také už zažila. Ale asi bych to vlastně ani trémou nenazvala, protože jsem nikdy kvůli tomu pocitu nebyla nucena dělat svoji práci nedostatečně. Osobně se přitom domnívám, že je to normální a také přínosné být tak trochu nervózní. Ten adrenalinový náboj totiž může velmi dobře posloužit k vytvoření vzrušujícího a jedinečného představení. Každý jednotlivec se ale k tomu staví jinak. Mně třeba pomáhá jóga. Je proto velmi pravděpodobné, že mě před začátkem představení v šatně přistihnete, jak stojím na hlavě nebo na rukou. To mě velmi uklidňuje. Když vystupuji v Met, mám přitom větší pocit zodpovědnosti, protože tam hodně do rozvoje mojí kariéry investovali. Také ale mám na paměti, že to, co dělám, prostředky které použiji, musí vyznít jako čistě ryzí prvky, vycházející z mého nitra. Jedině tak je možné nabídnout obecenstvu plnohodnotný hudební zážitek.

V Met jste zpívala také Kuchtíka v Dvořákově Rusalce, a to s českým dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Jaké to bylo? Bylo pro vás těžké zpívat v češtině? Jak se vám Rusalka jako opera líbí?

S Jiřím Bělohlávkem se mně pracovalo velmi dobře. Byl neuvěřitelně laskavý a velmi jasně celému obsazení vysvětlil, co očekává. Moc jsem si zkoušky užila a myslím, že celkově šlo i o velmi podařené představení.  Navíc jsem měla možnost zpívat společně s Renée Fleming a také s Ježibabou Stephanie Blythe. Režisér si skutečně s našimi scénami se Stephanie vyhrál. Ačkoli čeština je velmi obtížný jazyk, česky se mně zpívalo velmi dobře. Všechny ty souhláskybyla radost zkoušet, ve zvláštních poznámkách k výslovnosti jsme přitom měli zdůrazněno, jak důležité je naučit se správnou výslovnost. Ano, existuje tolik báječné české hudby, že bych se k ní chtěla co možná nejdřív vrátit.

Brzy se budete chystat do Prahy, na svůj recitál. Už jste někdy v Praze byla? S jakým programem přijedete?

Prahu jsem navštívila pouze jednou, právě před deseti lety. Jako studentka na univerzitě jsem totiž strávila jeden semestr jazykového výcviku ve Vídni, a v září 2001 jsme si s kolegy udělali výlet do Prahy. Bylo to právě dva týdny po útoku na New York z 11.září. Pamatuji se, jak dojemně a starostlivě k nám tehdy Pražané přistupovali. Byl to velmi zvláštní výlet a tak se nemohu dočkat, až se do Prahy zase vrátím. Velmi se na vystoupení s vaším orchestrem těším, myslím, že jsme vytvořili lákavý program. V první části zazpívám Berliozův cyklus Les Nuits d’Eté, a po přestávce to budou různé Mozartovy a také Offenbachovy árie. Chci, aby to bylo zajímavé a zároveň niterné, abychom si skvělou hudbu užili a vzdali jí hold.Co vás v nejbližších měsících zajímavého čeká v opeře?

Mám velmi bohatou sezonu. Za sebou mám debut v opeře v San Francisku, teď zpívám v Met v Humperdinckově Hänsel und Gretel a pak přijde v únoru debut v londýnské Královské opeře. Po dalších projektech s několika orchestry na jaře budu letos také debutovat v Aix-en-Provence jako Cherubín.

Prozradíte nám také něco o sobě? Jaká jste? Něco o vaší rodině? Zájmech? O tom, kde trvale žijete?

Když jsem vyrůstala v Richmondu, v americkém státě Virginia, milovala jsem fotbal! Vlastně jsem většinu času hrála fotbal. Ačkoli jsem hudbu a zpěv měla ráda, život bez fotbalu jsem si nedokázala představit! Potom jsem ale jednoho dne začala klasický zpěv studovat a moje sny se začaly měnit. S operou jsem tedy nevyrůstala, přesto jsem se však najednou do svého nového objevu zamilovala. Nepocházím z hudební rodiny, ale moji rodiče měli pro můj nový zájem pochopení a podporovali mě, jsem ráda, že to nakonec dobře vyšlo.

Pokud jde o moje zájmy, tak jsem moc ráda v přírodě, miluju turistiku a taky jízdu na kole. Také mám ráda už zmíněnou jógu, protože představuje něco, co mohu snadno dělat a zůstat ve formě, když jsem na cestách. A když jsem doma, starám se o dům. Teď právě restauruji kusy staršího nábytku, snažím se totiž najít nové využití pro věci, které mě něčím zaujmou. Nerada čímkoli plýtvám, protože to není dobré pro životní prostředí. Raději proto i pro použité věci najdu nové využití.

V současné době žiju s manželem v Seattlu, v americkém státě Washington. Vzali jsme se letos v létě, setkali jsme se právě když jsem v Seattlu připravovala operu Amelia. Seznámila nás manželka mého bratra, okamžitě došlo k souznění duší. Měli jsme neskutečné štěstí, že jsme se potkali v pravý čas! Manžel toho sice o opeře moc neví, ale je velmi pilným žákem!

Díky za rozhovor!www.katelindsey.com

Ptal se Vít Dvořák