Michelangeliho Ravel. Obraz namalovaný na skle

O impresionismu s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (120)

Především nad klavírními nahrávkami impresionistických skladeb se v roce 1967 – před rozhlasovým mikrofonem – potkali Ivan Medek a klavírista Ivan Moravec. Srovnávání interpretací týchž skladeb nemělo účel jen v sobě samém. Smyslem programu, který se vysílal v cyklu Umění 20. století, bylo hledat odpověď na některé zásadní otázky. Jak je možné impresionisty hrát, jak je možné k nim – tehdy necelých osm desítek let po vzniku hudebního impresionismu – přistupovat a především „jak je možno hledat prostřednictvím těchto cest, tohoto postupu podstatu pravdy a pravdivosti v hudebním kumštu“?

A tak se srovnávaly Debussyho Odrazy ve vodě v podání Rudolfa Firkušného, Roberta Casadesuse a Artura Benedetti Michelangeliho, Ravelova skladba Alborada del gracioso s Walterem Giesekingem a Dinu Lipattim. V pořadu ale zaznělo i Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni a Ravelův Daphnis et Chloé. Právě nad jeho nahrávkou uvažoval Ivan Moravec o zážitku jiné prostorovosti, který impresionisté přinášejí, a také o jiném pocit času. „S tím je to u impresionistů podivné. A jenom málo interpretů pochopilo, že v uchopení rytmického pulzu je hlavní vtip správného reprodukování impresionistů. Je to veliký paradox, který se například týká skladby Sněhové vločky tančí z Debussyho Dětského koutku. Tam je pomalé pulzování vloček, jak padají. A pianistovi nezbývá než hrát to naprosto přesně, protože jedno ťápnutí vločky hraje levá ruka, jedno hraje pravá ruka. Čili ruce musí jít absolutně do sebe; nějaká rytmická zvůle tady nepřipadá v úvahu. Čili vločky toho sněhu padají naprosto pravidelně a jejich padání se jaksi odvíjí v čase, ale přitom vlastně vytváří iluzi bezčasovou. To je právě jeden z těch paradoxů, o kterém jsem se chtěl zmínit, a sice že prostředky z prostorovosti času se může navodit atmosféra nebo pocit bezčasovosti. A tuto bezčasovost vnímám při poslechu impresionistů a snažím se ji sám ve své práci neopomíjet.“
***

Ivan Medek: Myslím, že kdybychom si měli oba dva vybrat jednu impresionistickou klavírní skladbu, na které bychom chtěli ukázat to, o čem jsme až doposud hovořili, že by to byl pravděpodobně Ravelův cyklus Kašpar noci, psaný na básně francouzského básníka Aloysiuse Bertranda. Jeho tři části Ondine nebo Rusalka, druhá část Šibenice a třetí část Scarbo jsou nahromaděním technických obtíží a zároveň vyvrcholením klavírní poezie impresionismu.

Můžeme se pokusit srovnávat dva snímky, které máme před sebou. Je to deska vybraná z kompletu Ravelova díla, jak ho natočil francouzský klavírista Robert Casadesus, Ravelův přítel a klavírista, považovaný Ravelem samotným za kompetentního pro interpretaci jeho skladeb. Druhým snímkem je zvukový záznam z veřejného koncertu na Pražském jaru z roku 1960, kde hrál Ravelovu hudbu italský klavírista Arturo Benedetti Michelangeli. Je to vlastně srovnání nevýhodné pro Michelangeliho, protože Casadesus nahrával na desky s možností libovolných oprav střihů; navíc záznam z koncertu není technicky nejlepší. Uděláme to snad tak, že si pustíme každou část dvakrát za sebou a pak o nich budeme hovořit.

Ivan Moravec: Pustit se do definování takovýchto dvou provedení v takovéto skladbě je skoro nad mé síly. Ovšem nezbývá než do toho sousta kousnout a něco k tomu říct. Já jsem moc rád, že jsem si to mohl z rozhlasového zařízení znovu poslechnout. A toto srovnání je tak trochu voda na můj mlýn. Protože cítím, že Michelangeli pochopil nebo myslí na ten základní vtip pocitu času podobně, jak jsme o tom mluvili před malou chvílí.

Čím je Michelangeliho provedení charakteristické? To je vlastně skutečnost, že on vůbec nehýbe s tempem. Rusalka se mu odvíjí skoro metronomicky. A podaří se mu vytvořit pomocí úplně strojového tempa zase ten pocit bezčasovosti. Zajímavé je, že Michelangeli si ani nedává moc záležet na tom, aby nějak romanticky prociťoval melodii Ondine, která je jedna z vůbec nejkrásnějších melodií klavírní literatury. Skoro jako by ten kus hrál studeně. Studeně z hlediska prociťování, modulování, zesilování, zeslabování melodie i z hlediska pružnosti rytmu.

Pružnost rytmu tu zcela opustil, hraje to v tempu strojovém. Ovšem tu strojovost si tady člověk neuvědomuje jako moment nepříjemný, což je samozřejmě jiné, než kdybychom měli ve strojovém vydání reprodukci nějakého Chopinova díla. Pak bychom asi nebyli moc spokojeni. Tady si člověk tu strojovost vlastně neuvědomuje. To znamená, že vědomé opuštění jakéhokoliv rubata je tady jedním z hlavních vtipů, kterým Michelangeli vytváří dojem z této skladby. A ta určitá studenost v traktování melodie je také záměrem. Člověk má vlastně pocit, jako by viděl nebo slyšel ten obraz namalovaný na skle. Nevím, jestli tyto mé subjektivní úvahy posluchačům něco řeknou. Ale v každém případě jsou produktem hledání a jsou ověřeny určitým shodným definováním řadou našich přátel.

Teď se vrátím k úvahám, které pro mě budou podstatně snazší, které jaksi abstrahují od hudby. Je to jeden ze zázraků, který nám Arturo Benedetti Michelangeli poskytuje, a sice že hraje na koncertě dokonaleji než Robert Casadesus na desce. To znamená: nemá žádnou možnost střihu a jistě i on je při koncertě nervózní. Protože udržet tuto skladbu, kde vlastně doprovod, který vytváří tu určitou mlhu, do níž je zasazena melodie v levé ruce na začátku Ondine, je velice komplikované pletivo plných kvintakordů střídaných v určitém rytmickém pořadí s ojedinělými tóny. Například pravá ruka zahajuje Ondine akordem cis, eis, gis, to znamená Cis dur akord, další tón je a, pak je zase plný kvintakord Cis dur a tak dále. Doprovod je napsán vlastně v rumbovém rytmu. A teď: pianista k tomu přistoupí a má rumbovým rytmem vytvořit iluzi dokonalé mlhovitosti. No, Michelangeliho rezultát je neuvěřitelný. Když uvážíme, že to hrál na našem Petrofu, který – dejme tomu – nemá tak jemnou akci, jako měly staré Bechsteiny, pak jde skutečně o tvůrčí čin prvého řádu.

Pokud jde o Casadesuse, je to jistě krásné provedení. Místy je vřelejší, místy jde víc do síly než Michelangeli. Ovšem v celkovém účinu a uchopení díla je myslím přece jenom daleko za výkonem Michelangeliho.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy