Miloš Štědroň: Jsem lektoman, musím si jednou za rok osvěžit Ilias a Odysseu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Vaše spolupráce s Milanem Uhdem vydala spoustu úspěšných titulů, v čem nacházíš inspirační přitažlivost jeho veršovaných libret? Na čem pracujete?
Jako student jsem obdivoval všechno, co napsal, podobně jako v případě Milana Kundery. Netušil jsem, že se stane napořád mým libretistou, připadalo by mně to jako krásná chiméra. Nakonec se to stalo, byla z toho Balada pro banditu, jeho autorství jsem zjistil až v roce 1980 na zájezdu Provázku do Ženevy, při setkání s režisérem Zdeňkem Pospíšilem. Pohádka máje, Nana, Červený a černý, Divá Bára, Viki kráčí za štěstím, Leoš aneb Tvá nejvěrnější, Moc-art, Mariina volba a také moje jediná opereta Romance o lásce podle Puškinovy Kapitánské dcerky, to vše je od Milana. Teď je to jako v titulu Walshovy knížky Času je málo a voda stoupá… Lámu ho, aby mi napsal libreto s pracovním názvem Nejsem, kdo jsem, což by mělo být jakési volné pokračování knihy J. Thomase Looneye, dokazující, že za signaturou Shakespeare je Edward de Vere. Pracovně jsem si odvodil název z incipitu jeho básně I am not as seen to be.

Zažil jsi originálního Jana Skácela, záštitu Hosta do domu. Jako skladatel máš k jeho plnokrevným veršům důvěrnější vztah, než my obdivní čtenáři. Máš vzpomínku, kterou si obzvláště hýčkáš?
Obdivoval jsem ho především na besedách jako student pro jeho lakoničnost, jakousi plachou skromnost, ale jeho poezie mi byla do čtyřicítky spíše něčím, co je třeba uznale kvitovat, ale nebral jsem ji do ruky denně. Byl jsem v zajetí expresionismu, dadaismu a surrealismu. Potom přišlo jakési skácelovské osvícení. Pochopil jsem, že je to v české poezii něco, co obsahuje samotnou dřeň poezie. Holan, Nezval, ale i Mikulášek, ti všichni jsou ve srovnání se Skácelem rétoričtí, barokní, někdy až – Slova, Slova, Slova. Ale Skácel? Dá se snad lépe vyjádřit náš existenční pocit, než jak to udělal Jan Skácel v básni o našich mrtvých, když o nich v závěru básně prohlásí: „zdraví mě jako svého / hrbáčka času přítomného…“?!

Na Provázku jsem psal hudbu ke sbírce Na dávném prosu. Hledal jsem paralelu pro Skácelovo haiku a dospěl jsem k tomu, že nejlepší bude rudolfinská villanella, má cosi z manýristické skepse i radosti a ve své době byla zřejmě pop music svého času. V roce 1988 jsem dokončil asi půlhodinové skácelovské oratorium na báseň Smrt Dobrovského, je pro velký orchestr a smíšený sbor. Letos dostal zpěvák a skladatel Jiří Miroslav Procházka výborný nápad a ve Skácelův úmrtní den 7. listopadu provedl v divadle Husa na provázku skácelovské novinky, já jsem nabídl úplně novou verzi mého dávného oratoria. Smrt Dobrovského jsem přepracoval pro komorní orchestr, sólisty a madrigalový sbor. Ta původní, nikdy neuvedená verze mně připravila jiné překvapení: před lety byl v Praze prestižní slavistický kongres, vystoupil na něm i americký slavista Edward L. Keenan, jeho příspěvek otiskly Lidové noviny a všechny nás nadzvedl. Tvrdí totiž, že Dobrovský je autorem valné části staroruského eposu Slovo o pluku Igorově. Napsal o tom knihu – Josef Dobrovsky and the origin of the Igor’s Tale. Já jsem si ji opatřil, je provokativní a skoro jsem se vyděsil, když jsem v ní na straně 200 našel poznámku o svém oratoriu. Ta skladba leží na mé knihovně…

O tom, jaký jsi precizní znalec Janáčkova díla, svědčí především tvá kniha Leoš Janáček a hudba 20. století. Jaké impulsy pro vlastní kompoziční postupy ti intimní vhled do Janáčkovy dílny dal?
Můj vztah k Janáčkovi vyjadřuje nejen ta kniha, ale také tak šedesátka studií o něm a kritické edice pro Supraphon a Editio Bärenreiter Praha a mnohé další. Z Janáčka mne nejvíc fascinuje kromě jeho „modernismu“, který byl tak silný, že autor o něm ani nepotřeboval vědět, hlavně jeho metoda operní práce. Mám čím dál tím větší pocit, jakoby vokál fungoval samostatně a orchestr by s ním komunikoval, vzdaloval se od něj, tvářil se samostatně nebo i opozičně. Prostě Janáčkova montáž, jak ji pozorujeme už více než čtyřicet let

Miloš Štědroň – Reduta Brno 2017 (foto Vít Kobza)

S Janáčkem jako inspirátorem jednáš důvěrně a svobodně, zapojil ses i do festivalového projektu Janáček goes to jazz. S Milanem Uhdem jste napsali muzikál Leoš aneb Tvá nejvěrnější, Janáčkova privatissima jste dali všanc. Defilé jeho lásek samozřejmě diváky baví, odborníci neprotestovali?
Co dalšího v oblasti „jazzového Janáčka“? Zatím nic, jen hodně transkripcí – neměl bych je jako kritický editor dělat, ale neodolám. A muzikál Leoš aneb Tvá nejvěrnější tak moc muzikál nebyl, je tam spousta hudby, ale není to v pravém slova smyslu divadlo, kde se hraje, zpívá a tančí – s tím tancem je to tam slabší. Mnozí protestovali, ale – Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem…

K stovkám titulů jsi napsal scénickou hudbu, snad ke všem Shakespearovým hrám, obsáhlá je plejáda světových autorů všech dob i českých básníků, Němcová, Nezval, Vančura, Drda, Mrštíkové, Renč, zkrátka máš velký literární záběr, co podstatné čerpáš z literatury do života, máš písmáka favorita, který ti život povznáší?
Jsem lektoman, musím si jednou za rok osvěžit Ilias, Odysseu, do Vulgaty i jiných biblických textů často sahám, můj milovaný je Puškin, Gribojedov, Dante, Heine v originále, Büchner, Dostojevskij, Mácha kompletně i jeho Versuche des Ignaz Macha, srbská literatura, Njegoš: Gorski vijenac, antickou literaturu mám celou a sahám do ní často. Samozřejmě česká literatura od Husa přes Komenského k obrozencům a Čapkům, Hrabalovi, Haškovi, toho obzvlášť miluji, ke Kunderovi. A mnoho jiných lásek, za všechny Aeneo Silvio Piccolomini a jeho Historie česká, vydal dvojjazyčně Koniasch Latin Press, úžasná četba, pohled někoho, kdo nás sice moc nemiloval a snažil se zjistit, proč jsme takoví, jací jsme, ale musel připustit, že pro něj nenávistná husitská monstra jsou největší vojevůdci dějin. Ke všem Shakespearovým hrám jsem hudbu nepsal, zato k některým vícekrát a také i k jiným alžbětincům.

Do historie hudby jsi zasáhl například první českou monografií o Claudiu Monteverdim. Mám ráda fakt, že tento renesanční velikán navštívil Prahu. Co si vybírá tvá tvůrčí sonda z jeho života a díla?
Claudio Monteverdi je můj další veliký manýristický guru. Parafrázoval jsem ho nejmíň třicetkrát a napsal i monteverdiovské cykly a spolu s Arnoštem Parchem realizoval, čili instrumentoval částečně Orfea a úplně Poppeu a další. Jediné, co mne na božském Claudiovi mrzí, je jeho slepá láska k Habsburkům, zejména k Ferdinandovi II., bělohorskému problematickému vítězi.

Moravan nemůže nepodlehnout folkloru – máš píseň nejoblíbenější?
Z folkloru by toho bylo moc, třeba Janáčkova oblíbená Na horách, na dolách, romská píseň Aušvicate Růženy Danielové, rómské ženy z Hrubé Vrbky, která ztratila v Osvětimi manžela a všechny děti – přímo antická tragédie, kterou v monografii připomněli Dušan Holý a Ctibor Nečas. A hlavně horňácké a slovenské písně…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat