Mistrovské nahrávky: Bernsteinova Patetická

Šestá symfonie Petra Iljiče Čajkovského, kterou sám autor označil – údajně z podnětu svého bratra Modesta – podtitulem „Patetická“, patří k nejhranějším a nejnahrávanějším symfonickým dílům vůbec. Zcela právem. Jedná se bezesporu o mistrovský umělecký výtvor, který ohromuje silou hudební invence stejně jako ideálním skloubením obsahu a formy v jedinečně působivý celek. Jeho mimořádná obliba však netkví jen v kvalitě samotné kompozice, ale také v mimohudebních okolnostech spojených s jeho vznikem. „Patetická“ je považována za jakousi Čajkovského labutí píseň, neboť vznikla v roce skladatelovy smrti a její autor zemřel jen několik dní po premiéře, kterou sám dirigoval. Čajkovskij ji dedikoval svému synovci Vladimiru Davydovovi, který byl poslední láskou jeho života. Podle výkladů některých badatelů je hlavním ideovým obsahem symfonie právě nenaplněná láska k „Bobovi“, jak Čajkovskij synovce nazýval. Skladatelův životopisec Alexander Poznansky považuje dílo za zpodobnění „muk neopětované lásky, konfliktu mezi platonickou vášní a touhou těla“. K tomu je nutno ještě přičíst ne zcela vyjasněné okolnosti skladatelovy smrti: zdravotní opatření zavedená v souvislosti s epidemií cholery v Petrohradu prý skladatel záměrně ignoroval… Silně autobiografický tón je ostatně patrný z každého taktu symfonie.Množství nahrávek „Patetické“ je nepřeberné. První pravděpodobně vznikla již roku 1923 tehdejší akustickou metodou záznamu a pořídil ji Willem Mengelberg s newyorskými filharmoniky. Mezi další zaznamenáníhodné snímky patří kreace Jevgenije Mravinského, který symfonii nahrál celkem čtyřikrát nebo nahrávka Václava Talicha s Českou filharmonií z roku 1953, která i s ohledem na možnosti tehdejší nahrávací techniky dodnes překvapuje svoji působivou zvukovostí. Z poslední doby stojí za zmínku například vynikající snímek Valerije Gergijeva se „svým“ orchestrem Mariinského divadla v Petrohradu.

Mezi nahrávkami, které nebývají zmiňovány příliš často, je fascinující snímek Leonarda Bernsteina s New York Philharmonic z února 1964 pro label Sony Classical. Bernstein o mnoho let později nahrál symfonii ještě jednou se stejným orchestrem, ale tentokrát pro vydavatelství Deutsche Grammophon. Tato novější nahrávka z roku 1986 je však příliš poznamenána aspektem, se kterým se lze setkat u mnoha dirigentových pozdních kreací, totiž sklonem k extrémně pomalým tempům (nahrávka má neuvěřitelných 58 minut, přičemž většina provedení se obvykle pohybuje mezi 44 a 48 minutami). V tomto silně osobitém pojetí se zcela ztrácí vnitřní napětí a tah, které jsou naopak tolik příznačné pro Bernsteinův starší snímek.Hned první takty úvodní věty dávají tušit, že se jedná o zcela mimořádné provedení: tragická předzvěst závěrečné věty v introdukci je podána s mrazivou závažností a hloubkou. Snad v žádné jiné nahrávce nemůže být působivěji podáno vedlejší elegické téma první věty. Bernstein dokonale vystihuje jeho dvojí tvář – touhu i rezignaci. Provedení má velký dramatický náboj a jeho emocionální vrchol je zároveň i jedním z uměleckých vrcholů této nahrávky. Jen zcela výjimečně lze slyšet druhou větu „Patetické“ symfonie s takovou elegancí a přesvědčivě zvládnutým neobvyklým pětičtvrťovým metrem jako u Bernsteina. Tento neobvyklý „kulhavý“ valčík je ve třetí větě vystřídán pochodovým rytmem. Zatímco řada dirigentů se nechává strhnout instrumentační a rytmickou efektností této hudby, takže výsledným efektem je vítězný, téměř slavnostně laděný pochod, Bernstein záměrně zdůrazňuje jeho jinou stránku: jedná se o pochod urputný, o poslední vzepětí sil. O to otřesnějším dojmem pak působí nástup tragického finále, které je vystavěno s velkým citem pro vnitřní tah a účinnost jednotlivých gradačních vln. Závěrečné dohasínání hudebního toku, plné atmosféry rezignace, je korunou této vynikající nahrávky. Newyorští filharmonikové hrají pod Bernsteinovou taktovkou přesně a s velkou zvukovou kulturou i ve fortissimových pasážích první a třetí věty. Celkovému zvukovému obrazu nahrávky není co vytknout – je naprosto transparentní, vyvážený a i nejtišší pianissima jsou dobře slyšitelná. Celkově se jedná o nahrávku, která je pro příznivce Čajkovského nebo Bernsteina (případně obou) „povinnou“ položkou.

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Symfonie č.6 (New York Philharmonic, L.Bernstein-1986)

[yasr_visitor_votes postid="30255" size="small"]

Mohlo by vás zajímat