Mnohanásobné bravo. Žena beze stínu zahájila v Linci šéfovskou éru Markuse Poschnera

Mnichovský rodák dosud působil v roli generálního hudebního ředitele v Brémách, platí za předního německého dirigenta (například první stálý hostující dirigent Mnichova, Drážďan). Přichází po patnácti letech šéfování Denise Russella Daviese (narozen 1944), v jehož dlouhé, velmi úspěšné éře byla otevřena moderní budova Musiktheateru a bylo založeno i mezinárodně koncipované Operní studio. Markus Poschner se jako nový operní šéf uvedl hudebním nastudováním monumentálního Straussova díla, které režijně ztvárnil generální intendant Zemského divadla Hermann Schneider, na scéně, v kostýmech a s výrazově zásadně podstatným video designem německého výtvarníka Falka Herolda, v dramaturgii vzdělaného Christopha Blitta a za nebývale nadšeného přijetí premiéry publikem Musiktheateru s kapacitou tisíc diváků.

Co pokládám za velmi zajímavé, je obsazení pětice hlavních rolí hosty, kteří se zřejmě novému šéfovi osvědčili v jeho dosavadní dirigentské kariéře. Zatím jsem býval více svědkem plného využití interních sólistů lineckého ansámblu, který ozdobil obvykle výrazný host, zejména v hlavní roli, vybraný zřetelně i typologicky (Falstaff, Salome), ne však hned celý kvintet sólistů. Zda je to nový trend, či jen shoda okolností v náročné inscenaci, vývoj sezony ukáže. Markus Poschner hájil na zajímavé tiskové rozpravě ideu ansámblového divadla: „Potřebujeme mít pevný, stálý ansámbl. Jsem jeho stoupencem, chci patnáct až šestnáct stabilních sólistů, nechci operní dům, který by stavěl jen na hostech. Chci mít v Linci divadelní rodinu.”

Hosty, aspirujícími na stálou spolupráci s Lincem, jsou nyní německý dramatický tenorista mocného fondu Heiko Börner (Císař), sopranistka Brigitte Geller (Císařovna), Američanka Katherine Lerner (Chůva), Korejec Adam Kim – baryton ze Stuttgartu (Barak) – a finská sopranistka Miina-Liisa Värelä v roli Barakovy ženy. Předesílám, že se jednalo vesměs o výkony svrchované, pěvecky i jevištně.

V německy hovořícím světě má operní tvorba Richarda Strausse mimořádnou pozici. Skladatel prošel doslova skvělou, až záviděníhodnou oficiální kariérou. Byl vědomým pozdním představitelem veliké éry německého romantismu, ač jen o deset let mladším než náš Leoš Janáček (1864 versus 1854). Úžasně vzdělán, četl s přehledem v latině i řečtině. S typickým osobitým hudebním ozvláštněním, zahleděným víc do minulého uměleckého světa, nicméně těžko si lze bez jeho operních děl představit budoucí vývoj evropské expresionistické opery. Se skladebnou technikou se pohybuje v mezích rozšířené tonality, s obrovskou zásobou alterací, chromatismů, ale i s názvuky bitonality, kvartové harmonie a nerozvedených, výrazově ostrých disonancí. Symbióza harmonie a instrumentace přináší Straussovi osobitě barvitý, až opojný zvuk orchestru, jehož obsazení představuje nutnost více než stovky hráčů (zde sto deset!). Naprosto svébytná je v jeho hudebním výrazu vysoká kultivovanost až delikátní rafinovanost ve jménu intenzity hudebního prožitku. Velký dramatik Richard Strauss si volil náměty osobité, až silně konfliktní. Rovněž Žena beze stínu, poprvé provedená roku 1919 ve Vídni, na libreto Hugo von Hofmannstahla, opus 65, je dějově poměrně složitou pohádkou pro dospělé s celou řadou symbolů.

Žena beze stínu předkládá utopii nové generace, jak charakterizuje dílo výstižně režisér opery Hermann Schneider. Hlavním tématem je schopnost ženy mít děti, která je symbolizována ztrátou stínu. Touha po dítěti však již není jen výrazem lásky a touhy, nýbrž je přáním k uskutečnění generačního paktu. Žena vrhající stín je plodná a naopak. Manželka Císaře již dvanáctý měsíc soužití s ním ale stín nevrhá (proto onen zvláštní název díla). Pokud se tak nestane údajně do tří dnů, bude se muset vrátit do říše duchů a sám Císař zkamení. Druhým párem příběhu je typicky lidový pár barvíře Baraka a jeho ženy, která děti mít nechce, ale nabízí mateřství neplodné Císařovně. Hofmannstahl používá obraz “stínu” jako symbolu lidského světa. Mladá Barvířka je ochotná vzdát se svého mateřství a nabízí je císařovně, má prodávat svůj stín, aby tím umožnila její vykoupení. Smí však požadovat Císařovna tak obrovskou oběť?

Rozvíjí se před námi stylizace náročné pohádky, v níž je hodně symboliky, rezonance sexuality v duchu slavných teorií doby Sigmunda Freuda, uznávaných ostatně dodnes. Císařovna se však rozhodne jinak, zamítne tuto oběť. Za to je odměněna vlastním, život poskytujícím, de facto životadárným stínem. Durata díla je přes čtyři hodiny. Proto byl začátek premiéry posunut na neobvyklou dobu – 18.30 hod. – rovněž s ohledem na účast dětského sboru, jenž nesmí v Rakousku pracovním nasazením přesáhnout třiadvacátou hodinu. Vnímání barevné inscenace nedávalo ale pocit čtyřhodinového trvání. Spíš jsem cítil opak a litoval, že tak intenzivní, doslova hudebně kulinářský zážitek ze Straussova díla končí… Což je ryze emotivně vzato vždy moc dobrá známka, potvrzující míru interpretační přesvědčivosti.