Motýlí lehkost a tygří akcenty

  1. 1
  2. 2

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (129)

Je škoda, že se na recitálech domácích i zahraničních klavíristů neobjevuje víc soudobé tvorby. Touto parafrází hlasu dobové kritiky otevřel Ivan Medek rozhlasový pořad z roku 1967, v němž společně s Ivanem Moravcem porovnávali nahrávky různých interpretací hudby Fryderyka Chopina. A hledali tajemství její interpretace.

V předminulém a minulém pokračování si oba pánové vzali na paškál sérii Chopinových Mazurek v podání Vladimira Horowitze či Artura Benedetti Michelangeliho. Ale neposlouchali pouze slavná jména. Zazněla také interpretace Američanky Anne Schein, v Československu tehdy zcela neznámé. „A je skutečně zvláštní,“ upozornil v té souvislosti Ivan Moravec, „kolik odvahy by se žádalo například od kritika, aby uměl říct, že mladá neznámá pianistka je na úrovni světoznámých mistrů. Já myslím, že není troufalost to říct o jejím výkonu v této mazurce – skutečně, ona je na úrovni předtím hraných skladeb. A domnívám se, že možná na světě širém je mnoho, nebo několik pianistů, o kterých nevíme, a jde jenom o to, abychom se o nich brzy dozvěděli.“ To jistě neplatí jen pro tehdejší kritiku.
***

Ivan Medek: Myslím, že teď bychom mohli udělat věc, která se samozřejmě nemůže nikomu stát na koncertním pódiu, protože na něm nemůže vystoupit najednou třeba pět veleslavných pianistů. Navíc ještě takových, kteří jsou třeba mrtví. Kdežto my si to dovolit můžeme. A můžeme si dovolit i takovou trošku surovost. Vybereme si dvě poslední stránky notového zápisu  jedné z nejslavnějších Chopinových skladeb – Balady g moll – a použijeme takového mikroskopického ucha. Té strašně choulostivé a možná svým způsobem i nepřesné součásti lidského organismu. A pokusíme se srovnat to pověstně slavné a těžké místo v několika nahrávkách.

Víš co? Začneme třeba Arthurem Rubinsteinem. Gramofonovou deskou natočenou se všemi možnostmi střihu a v perfektní intepretaci – po zvukové stránce.

Ivan Moravec: Myslím, že takto, jak my ji posloucháme, se hudba poslouchat nemá. Ale leží tady před námi stoh desek a rádi bychom něco z této Balady předvedli posluchačům ve srovnáních. Ovšem kdybychom měli hrát pět Balad g moll, vyčerpali bychom celý náš program. Zaměříme se tedy na dvě poslední stránky, které skýtají vlastně transcendentální obtíže, a podíváme se, jak se k těmto posledním stránkám zachovali různí mistři. Tedy začneme…

Ivan Medek: …Rubinsteinem.

Ivan Moravec: K Rubinsteinovi bych jenom poznamenal, že si v levé ruce vypomáhá tím, že mění Chopinův text. Asi v desátém taktu Prestissima se mají objevit hlasy, které mají zpívat přes ten obrovský kalup. Najednou se objeví v levé ruce pouze „c“ a v pravé ruce „as“. A to „as“ má znít jako hlas. Pianista prostě musí udělat totéž volumen dvěma tóny a vyrovnat jejich zvukovou intenzitu s intenzitou, kterou měl předtím, když měl k dispozici celý klavír.

Rubinstein to řeší způsobem, že místo „c“, po němž má následovat kvinta „as-es“, vezme najednou akord „c-as-es“. Tedy proti Chopinovu zápisu. Neříkám to proto, že bych ho chtěl usvědčovat z hříchů, ale proto, že každý pianista vlastně hledá způsob, jak si tyto nesmírně obtížné stránky usnadnit. Nechci tím říct, že by to Rubinstein neuměl zahrát tak, jak to stojí a leží, jak je to napsáno od Chopina. Ale je prostě vidět, že s tím měl jisté obtíže, takže sáhl k určité úpravě.

Ivan Medek: Uvidíme, jak stejný závěr zahraje Alfred Cortot, který měl ovšem tu nevýhodu, že nahrával před mnoha lety, to znamená ještě na vosky. A neměl vůbec žádnou možnost střihu.

Ivan Moravec: Mám pocit, že Cortot nebyl úplně svobodný. Že si prostě uvědomoval, jak je to těžké. Na druhé straně se nezapře Cortot – romantik. Tam, kde se ozve možnost použití citu, tam Cortot nikdy tuto možnost nevynechá. Na druhé straně to doznívání má krásný výraz. Jenom v akordické části, na kterou se zaměřujeme, je cítit, že nemá absolutní pianistickou jistotu.

Ivan Medek: Možná bychom našli tu absolutní jistotu pianistickou, o které hovoříš, u některého klavíristy třeba i starší nebo méně známé generace. Máme tady desku s klavíristou, který u nás je vlastně znám skutečně jenom odborníkům, a to Julian von Károlyi.

Ivan Medek: Jenom připomínka. Je to standardní deska natáčená před mnoha lety do vosku,  také bez možnosti střihů. Čili možnost srovnání s Cortotem je tady na stejné úrovni.

Ivan Moravec: Myslím, že závěr hraný Károlyim je závratný. To se dá popsat jediným příměrem – že to má motýlí lehkost. Samozřejmě jí dosáhne také tím, že netlačí a hraje ten závěr prakticky piano. Ovšem účin je obrovský. Cortot se snaží někde tlačit a nevychází mu to. Kdežto tady je celý závěr hraný se závratnou lehkostí a samozřejmostí. Člověk si vůbec neuvědomuje, že ten člověk hraje jednu z nejobtížnějších stránek klavírní literatury.

Ivan Medek: Víš co? Podíváme se teď na jednoho superslavného pianistu tím hrozným mikroskopickým uchem. A poslechneme si totéž s Vladimirem Horowitzem.

Ivan Medek: Přestože to je deska, člověk má pocit pódiového hraní. Možná je v tom až trošku nepříjemné, že Horowitz dává snad trochu okázale najevo, že mu to nedělá obtíže, pokud mu to skutečně obtíže nedělá.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář