Jak je možná neznáte: Franz Joseph Haydn

Sondy do soukromých životů slavných hudebníků a skladatelů (9): Franz Joseph Haydn (31. března 1732, Rohrau – 31. května 1809, Wien)

„Papá Haydn“, bezdětný „otec symfonie“ a tělo bez hlavy
Haydn měl celkem dvanáct sourozenců, ale šest z nich zemřelo již v dětském věku. Celá rodina byla velmi muzikální: otec Mathias Haydn hrál harfu a bratr Michael se také stal skladatelem. Po Wolfgangu Amadeu Mozartovi převzal v roce 1781 místo jako „Hofmusicus“ u salcburského arcibiskupa. Říká se, že když byli oba v Katedrální škole svatého Štěpána ve Vídni, Haydnův mladší bratr Michael se choval mnohem lépe než veselý a stále vtipkující Joseph. Ve skutečnosti to byl Michael, kterému rodina dávala více nadějí do budoucnosti.

Již jako malý chlapec byl Haydn znám pro svůj krásný hlas. Byl to hvězdný soprán v kostelním sboru. Když Haydn povyrostl a jeho hlas se měl změnit, jeho sbormistr přišel s návrhem. Kdyby souhlasil s malou operací, mohl by si udržet svůj krásný sopránový hlas navždy. Mladý Haydn souhlasil a již se chystal podstoupit operaci. Když jeho otec tuto skutečnost zjistil, celou věc zastavil.

Haydn byl mezi svými současníky znám pro jako přívětivá a optimistická osobnost. Měl velký smysl pro humor, který je díky jeho lásce k žertům často slyšet v jeho hudbě. Byl obzvláštně ceněn mezi dvorními hudebníky orchestru knížete Esterházyho, kde pečoval o srdečnou pracovní atmosféru a účinně zastupoval zájmy hudebníků vůči zaměstnavateli. Haydnova smlouva byla zcela jasná. Nejen, že uváděla jeho povinnosti, ale i pro něho popisovala kodex chování. Říkalo se v ní, že by se měl chovat a oblékat, „jak se sluší na důstojníka na knížecím dvoře“, měl by sloužit jako příklad svým podřízeným hudebníkům a „vyhýbat se nepřiměřenému jídlu a pití i vztahu k nim, aby k němu neztratili úctu“.

Haydn byl zbožný katolík, který měl často v ruce svůj růženec, když komponoval, a tento zvyk, který považoval za užitečný, mu pomáhal. Haydn obvykle označoval všechny své partitury věnováním Bohu, používajíc výrazu „in nomine Domini“. Když ukončil kompozici nějaké skladby, napsal na konci rukopisu „Laus Deo“ (Chvála Bohu) nebo podobnou frází.

Že měl malou postavu, se ví, ale je málo známé, že kvůli prodělaným neštovicím byla jeho tvář plná jizev. Proto byl docela překvapen, když jej ženy během jeho návštěvy Londýna obletovaly. Portrétisté, kteří Haydna malovali, se různými způsoby snažili vyjádřit jeho atraktivní osobnost spíše než jeho ošklivou tvář. Proto žádný ze dvou dochovaných portrétů si není podobný. Haydn trpěl po celý život nosními polypy, což znamenalo, že měl spíše baňatý a na pohled znetvořený nos. Když byl v Anglii, souhlasil s tím, že si nechá polypy proslulým anglickým chirurgem odstranit. V té době však neexistovala anestetika, a když se asistent chirurga pokusil připoutat Haydna na židli, aby doktor mohl pracovat, Haydn udělal takový rozruch, že se operace nekonala. Pro rozptýlení chodil na hony a rybařil.

Nešťastné manželství
Joseph Haydn byl velmi úspěšný ve své hudební profesi a obchodních aspektech s tím souvisejících. Přesto byl jeho osobní život neuspořádaný. Dámský svět, který se mohl z nadaného skladatele zbláznit, jej sice lákal, ale rozhodnout se bylo pro Kapellmeistera obtížné.

V době platnosti smlouvy s hrabětem Morzinem na zámku Dolní Lukavice u Plzně se Haydn poprvé zamiloval do jedné dcery dvorního parukáře Kellera, kterou si chtěl vzít, ale ta jej odmítla a místo toho vstoupila do kláštera. Nicméně jakmile si zajistil pozici Kapellmeistera, v roce 1760 se nečekaně oženil s její sestrou Marií Annou Aloysií Apollonií Keller. Z manželství nevzešly žádné děti, a protože zákony té doby neumožnovaly rozvod, pár strávil spolu mnoho nešťastných let. Ale nikdo skutečně neví, proč manželství zůstalo bezdětné.

„Papá Haydn“, jak byl láskyplně nazýván, byl tak pouze „otcem symfonie“. Říkalo se jen, že to bylo kvůli jejímu otci, který byl přísně nábožensky založený, stejně jako Anna Maria. Haydn velmi trpěl náladami své nemuzikální manželky, která neměla pochopení pro jeho hudbu, a to bylo hlavní příčinou skladatelova soužení. Proto nebylo překvapující, že se často vzdálil z domu a běžel ke svým kamarádům. Stejně smýšlející přátelé tak udržovali Haydna neustále mladistvého. Pravdivé přátelství, jak se říká, může existovat pouze mezi muži. Haydn byl ovšem podle svých slov „méně citlivý vůči kouzlu jiných žen“. Bizarní fakta o jeho soukromém životě přesto líčí jisté náznaky nevěry, a dokonce i neoficiální potomstvo.

První nenaplněná láska, podváděná manželka, další tajné lásky, spřízněné duše mnohých žen, klavíristky i diletantky, zpěvačky a dámy ze salónů, princezny a podporovatelky, ženy různého původu a profesí hrály v životě Josepha Haydna významnou roli a jejich řada sahá až k císařovně Marii Terezii. Ještě víc zničující než manželství bez lásky bylo Haydnovo třicetileté funkční období ve vzdáleném paláci Esterházy v Maďarsku. Osamělý a odříznutý od ostatní evropské společnosti, snažil se Haydn navštěvovat Vídeň tak často, jak mu jeho povinnosti umožnily.

Jeho milenkou v době působení u Esterházyho byla zpěvačka Luigia Polzelli, která během této doby porodila pět dětí a nikdo nemůže říct, zda byly tyto děti jejího manžela, nebo Haydna. Takže pokud vezmete v úvahu Haydnovu víru, musíte konstatovat, že se s některými náboženskými kodexy vyrovnával spíše volně. Haydn měl během svého londýnského pobytu intenzivní vztah s Rebekou Schroeter, která žila v Londýně. Na výstavě v roce 2016 byly vystaveny dopisy, které Rebeka Haydnovi psala a které byly uloženy v jeho deníku. Není pochyb o tom, že se Haydn do Rebeky zamiloval. Složil v té době jednu ze svých nejkrásnějších sonát pro klavír, Hob. XVI/49.

Haydnovi slavní přátelé: Mozart a Beethoven
Wolfgang Amadeus Mozart měl velkou úctu ke svému učiteli a často jej zval na své koncerty. Haydn mu toto opětoval a byl podobně zamilován do mladého zázraku. Dokonce až tak, že na Haydnově pohřbu zaznělo Mozartovo Requiem. Tito dva muži měli velmi odlišné osobnosti a jejich hudební schopnosti se vyvíjely různými rychlostmi. Mozart zemřel ve věku třiceti šesti let. Ve svých třiceti šesti letech Haydn dosud nenapsal skladby, za které je nyní nejvíce oslavován. Mozart byl zmítán svými náladami, zatímco Haydn byl naprosto vyrovnaným člověkem. Salcburský skladatel miloval sólové vystupování jako klavírní a houslový virtuóz, zatímco Haydn neměl touhu být sólistou, preferoval místo toho dirigování. Mozart neměl smysl pro pořádek a žádný vztah k penězům a zemřel bez prostředků. Haydn, na druhé straně, vyžadoval ve svém životě řád a čistotu; měl dobrý příjem, a když zemřel, zůstal po něm značný majetek.  Byl milovníkem umění a zanechal ve své sbírce četné mědirytiny včetně sto čtyřiceti kusů z doby jeho londýnského pobytu. Haydn a Mozart hráli společně smyčcové kvartety, kde Haydn hrál na housle a jeho žák na violu.

Haydnův vztah s Ludwigem van Beethovenem byl složitější. Když v roce 1792 přijel Beethoven do Vídně, aby studoval pod vedením Haydna, neporozuměli si. Haydn zjistil, že Beethoven je příliš tvrdohlavý a jde si vlastní cestou. Beethoven byl opravdu svéhlavý a měl tendenci být nedůvěřivý a podezíravý. Z politického hlediska byli tito dva muži rovněž odlišní. Beethoven byl obdivovatelem Napoleona a francouzské revoluce. To šokovalo Haydna, který byl upřímným stoupencem královského majestátu a který viděl Napoleona jako veřejného nepřítele číslo jedna! Nicméně oba skladatelé spolu dobře vycházeli.

Bezhlavý Haydn
31. května 1809 při útoku francouzské armády na Vídeň Joseph Haydn zemřel. 15. června 1809 proběhlo Requiem za velké účasti vídeňského lidu. Pohřeb se konal na hřbitově Hundsturmer Friedhof. Bývalý hřbitov je dnes ve dvanácté vídeňské čtvrti a park je pojmenován po Josephu Haydnovi. Hlava zesnulého byla však odebrána z těla čtyři dny po pohřbu k „vědeckým účelům” dvěma vídeňskými studenty frenologie (Joseph Carl Rosenbaum a Johann Nepomuk Peter), kteří byli stoupenci teorie Franze Josepha Galla. Chtěli na skladatelově lebce demonstrovat teorii takzvané „Gallovy lebky“. Podle této teorie existuje spojení mezi tvarem lebky, charakterem a inteligencí. Oba studenti podplatili hrobníka, v noci otevřeli hrob a ukradli skladatelovu hlavu. Později tento čin ospravedlňovali tím, že říkali, že nemohli vidět tak velkolepého ducha ležet v zemi, kde jej požírají larvy a červi.

Příběh je ještě komplikovanější. Když bylo zjištěno, že chybí lebka, Esterházy poslal policii do Rosenbaumova domu, aby lebku získala, ale paní Rosenbaum ji ukryla ve slaměné matraci postele a položila se na ni. Když se policie vrátila s prázdnýma rukama, hrabě nabídl Rosenbaumovi úplatek. Rosenbaum okamžitě přinesl lebku muže, který byl pohřben společně s Haydnovým tělem. Ale lebka, která mu byla dána, nebyla Haydnova.

To znamenalo, že 4. prosince 1820 byla na Haydnovy pozůstatky umístěna lebka cizího muže. Lebka byla potom vystavena od roku 1895 v Gesellschaft der Musikfreunde. V roce 1932 Paul Esterházy sponzoroval mauzoleum, které však zůstalo prázdné. Tento bizarní příběh byl konečně vyřešen v roce 1954. Při obřadu v Musikvereinu byla lebka umístěna do urny zdobené zlatým vavřínovým věncem obklopeným červenými a bílými pivoňkami. Pak byla vezena dlouhým procesím (sto vozů) kolem Haydnova rodného domu v Rohrau do Bergkirche v Eisenstadtu, kam se lebka nakonec vrátila ke svému tělu.

Nejúchvatnější skladbou, kterou Joseph Haydn kdy napsal, je Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži. Kromě bouřlivého Terremoto (zemětřesení) na konci sedmé věty je v tomto velkopátečním díle jednou z nejpodivuhodnějších věcí ona nejkrásnějších kantiléna, jakou Haydn ke smrti ukřižováním napsal. Není zde zmínka o mučení, ale je tu oddanost, o které nikdo ani na okamžik nepochybuje.

Citáty a rčení:
„Nikdy jsem nepsal rychle, ale skládal jsem s velkou péčí a úsilím.“
„Byl jsem odříznut od světa. Nebylo nikoho, kdo by mě mátl nebo mi ukazoval cestu. Byl jsem nucen být originální.“
„Poslouchal jsem více, než jsem studoval… a proto jsem postupně rozvíjel své znalosti a schopnosti.“
„Bůh Všemohoucí (kterému nesmírně děkuji za milosrdenství) mi dal obzvláště v hudbě tolik pohody, že jsem si již v mém šestém roce mohl troufnout zpívat mše na kůru.“

Haydn miloval víno natolik, že trval na tom, že víno bude součástí jeho platu.

Když se jeden vídeňský klavírista o pasáži v Haydnově sonátě vyjádřil „já bych to takhle nepsal“, Mozart odpověděl: „Ani já ne. A víte proč? Protože nikdo z nás by neměl tak skvělý nápad.“

Brahms, který si nemohl dovolit vlastní byt ve Vídni, spal v apartmánu Musikvereinu, kde byla vystavena Haydnova lebka. Často si lebku v noci vzal a měl ji pro inspiraci na svém stole, když komponoval.