Musíš vědět a cítit. K sedmdesátinám Klemense Słowioczka

Dvoutisícová obec Stonava leží na Ostravsku, v oblasti na hranici mezi Českou republikou a Polskem. Obyvatelé této části Slezska jsou známi svou pílí, pracovitostí, přímostí v jednání, upřímností a mnohdy uměleckým nadáním. Všechny tyto vlastnosti beze zbytku splňuje zdejší rodák, nositel titulu Komorní pěvec Klemens Słowioczek, emeritní sólista berlínské Komické opery, který se ve Stonavě narodil 27. listopadu 1945.

Vztah k muzice mu připravilo už rodinné prostředí. Hrál na housle a rozhodl se studovat tento obor na ostravské Konzervatoři. Při přijímacích zkouškách, kde musel také absolvovat přezkoušení z intonace, jej člen zkušební komise, vynikající violoncellista doktor Ivan Měrka, vyzval, aby s ním šel ke komisi, jež zkoušela adepty zpěvu. Vyposlechli si ho a výsledek byl takový, že mladý adept houslové hry byl přijat na oba obory, housle i zpěv. Během doby dal student Słowioczek zcela jednoznačně přednost zpěvu. Jeho pedagogem byl Jiří Herold, vynikající sólista ostravské opery, opora jejího souboru ve Voglově, Vašatově, Gregorově i Košlerově éře, v níž se tento náš příběh odehrál. Jiří Herold, potomek slavné pražské umělecké rodiny Heroldů, byl sám nejen výtečný operní pěvec, ale také velmi zdatný herec a především velmi dobrý a citlivý člověk.

Klemens (tehdy se ale psal ještě Klement, polsko-německou variantu jména Klemens začal používat až v Německu) Słowioczek byl již v průběhu svých studií na konzervatoři angažován do sboru opery tehdejšího Státního divadla v Ostravě a byl občas obsazen i do nějakého drobnějšího sólového úkolu. Po konzervatoři následovalo studium na brněnské Janáčkově akademii múzických umění, kde se stal žákem profesorky Vlasty Linhartové.

Na Janáčkově akademii múzických umění tehdy prožívalo rozkvět operní studio, které vybudoval a řídil dnes bohužel poměrně často zapomínaný režisér profesor Miloš Wasserbauer. Wasserbauer byl nepochybně v lecčem kontroverzní osobnost (jak už tomu u skutečných osobností bývá), ale jeho inscenace v ostravské, bratislavské a zejména brněnské opeře ve čtyřicátých až šedesátých letech minulého století tvoří významnou etapu ve vývoji moderní české operní režie. A navíc byl výborným, byť leckdy dosti svérázným pedagogem. Mladí adepti zpěvu na brněnské Janáčkově akademii múzických umění měli od počátku možnost být zapojeni do jevištní praxe a nejinak tomu bylo i v případě Słowioczkova ročníku, když na jaře roku 1968 účinkovali ve večeru nazvaném Zpěvy o lásce, složeném z úryvků Smetanovy Prodané nevěsty, Hubičky a Tajemství.

Rok 1968 měl pro Klemense Słowioczka zásadní význam. Ve zjitřené politické atmosféře podzimu toho roku se ostravská opera pod vedením svého šéfa Jiřího Pinkase chystala na první zahraniční zájezd do Itálie. Pro zájezd bylo nutno přezkoušet Pinkasovu a Nekvasilovu inscenaci Mozartovy Figarovy svatby do italštiny a bylo nutno najít alternanta pro titulní roli.

Šéf Pinkas si vybral studenta třetího semestru Janáčkovy akademie múzických umění Słowioczka a ten se s vervou a pílí sobě vlastní chopil příležitosti a během pár týdnů roli dokonale zvládl. Během zájezdu, který se uskutečnil po Novém roce 1969, pak úspěšně vystoupil v roli Figara ve většině představení. Úspěch zájezdu byl tehdy po právu chápán jako něco mnohem významnějšího než jen jako ocenění uměleckého českého operního souboru.

Klemens Słowioczek zdárně pokračoval ve svých studiích na Janáčkově akademii múzických umění a své jevištní zkušenosti si prohluboval účinkováním v řadě operních inscenací. Zpíval a hrál v Pauerově Žvanivém slimejšovi, v další operní novince, kterou byli Ženichové Jana F. Fischera, a ve Veselohře na mostě Bohuslava Martinů. Jeho stěžejními úkoly, na nichž mohl prokázat jak kvality svého výborně znějícího, výrazného a průrazného basbarytonu, tak vzrůstající herecké kvality, byly velmi rozličné: don Basilio v Rossiniho Lazebníku sevillském, Albert v Massenetově Wertherovi a Osmin v Mozartově opeře Únos ze serailu.

Po absolutoriu na Janáčkově akademii múzických umění by už nic nemuselo bránit trvalému angažmá v divadle, ale ozvali se „vojenští páni“, a tak Klemens Słowioczek strávil rok jako sólista tehdejšího Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Nevím už, která byla jeho první role po příchodu do angažmá, sám si vzpomínám na jeho Pana otce v inscenaci Kovařovicovy opery Na starém bělidle a na jednoho ze dvou spiklenců ve Verdiho Maškarním plese. Přišly ale úkoly mnohem větší a závažnější, jako byl Haly v Rossiniho Italce v Alžíru, Biterolf ve Wagnerově Tannhäuserovi, Bonifác v Tajemství, Král ve Verdiho Aidě anebo pěvecky i herecky zcela suverénní Alfio v Janečkově a Nekvasilově výtečné inscenaci Mascagniho Sedláka kavalíra. Jeho dalšími postavami byly Matouš ve Smetanově Hubičce či role Andreje v dobově poplatné, ale hudebně v mnohém velmi zajímavé opeře Sergeje Prokofjeva Příběh opravdového člověka.

Nejvýznamnější ve Słowioczkově ostravském období byla nepochybně čtveřice rolí, v nichž mohl propojit všechny přednosti svého pěveckého i hereckého projevu. Zde se perfektně skloubily jeho talentové předpoklady s trvalým úsilím o důkladnou a důslednou profesionalitu všech složek jevištního projevu okořeněné jeho přirozeným smyslem pro bezprostřední humor na scéně. Byly to dvě role dvořákovské – Purkrabí Filip v Jakobínu a Marbuel v opeře Čert a Káča – a pak dvě role mozartovské, vedle již zmíněného Figara také Papageno v Kouzelné flétně.

Dalším mezníkem ve Słowioczkově uměleckém životě, v němž opět sehrál významnou roli Mozartův Figaro, byl rok 1982. Zúčastnil se tehdy úspěšně mezinárodní pěvecké soutěže v Praze a při té příležitosti také předzpívání v Národním divadle. Během něj za ním přišel všestranný dlouholetý spiritus agens našeho hudebního, zejména operního života, doktor Pavel Eckstein, a sdělil mu, že by si s ním přál mluvit na akci přítomný ředitel berlínské Komické opery Walter Felsenstein.

Světoznámého tvůrce, který tehdy byl nejzářivější inscenátorskou hvězdou evropské operní scény, mladý ostravský basbarytonista svým přednesem Figarovy árie zaujal a W. Felsenstein mu okamžitě nabídl spolupráci. 21. dubna 1974 vystoupil K. Słowioczek poprvé na prknech Komické opery v roli Denisova v premiéře Prokofjevovy Vojny a mír a krátce poté následoval Figaro v proslulé Felsensteinově inscenaci Mozartovy opery. V roce 1985 se Klemens Słowioczek stal kmenovým sólistou Komische Oper Berlin. Walter Felsenstein viděl po právu v K. Słowioczkovi možného nástupce geniálního představitele Revírníka v Lišce Bystroušce, mlékaře Tovjeho v slavném muzikálu Šumař na střeše a řady dalších špičkových basbarytonových rolí, Rudolfa Asmuse (je zajímavé, že Rudolf Asmus, stejně jako Klemens Słowioczek, začínal svou pěveckou kariéru v Ostravě).

Walter Felsenstein sice krátce poté v říjnu 1985 umírá, ovšem jeho nástupce, režisér Joachim Herz, si Słowioczkova talentu, píle a schopnosti precizně interpretovat inscenační záměr vážil neméně než otec zakladatel Komické opery, a K. Słowioczek o obou dodnes hovoří s mimořádnou úctou a láskou. Oba pro něho byli, každý jinak, přímo vzory operního režiséra, umělce posedlého tvorbou, dokonalého perfekcionalisty, který vždy ctil ducha autorova díla. V rozhovoru, který K. Słowioczek poskytl v listopadu 2002 redaktorovi Ivo Zollnerovi pro Online Merker, vzpomíná zpěvák na to, jak Joachim Herz při zkoušce na Brechtův a Weilův Vzestup a pád města Mahagonny perfektně nazkoušel velmi komplikované finále, na němž participovala víc než stovka účinkujících, během tří hodin. Mohlo tomu tak být proto, že režiséři byli dokonale a do detailů připraveni včetně pečlivě rozpracovaného klavírního výtahu ve formě režijní knihy, což u leckterých dnešních režisérů postrádá. Klemens Słowioczek vstoupil do Herzovy inscenace Verdiho Síly osudu v postavě Chirurga a v Bergově Lulu v roli Krotitele zvířat. Tuto roli si poté zopakoval v novém Herzově nastudování Bergovy opery.

V inscenaci Vzestupu a pádu města Mahagonny ztvárnil roli Trojjediného Mojžíše (Trinity Moses). Dirigentem tohoto představení, jakož i řady dalších inscenací, v nichž K. Słowioczek účinkoval, byl dlouholetý spolupracovník Komické opery, významný německý operní a operetně-muzikálový skladatel Robert Hanell. Od narození tohoto rodáka z Křimova na Chomutovsku uplynulo letos v březnu devadesát let, zemřel v roce 2009.

Další jeho úspěšná role, která vznikla ve spolupráci s Herzem, byla v opeře významného soudobého německého skladatele, propagátora elektronické hudby, který mimo jiné studoval i v Praze, Georga Katzera. Jeho opera Das Land Bum-Bum byla do jisté míry jinotajem na politické poměry v Německé demokratické republice. Klemens Słowioczek v ní byl představitelem hlavní postavy, která se jmenovala Král Doppel A moll II. Jeho partnerem v roli Královského špeha byl Rudolf Asmus. Do Herzova období spadají rovněž role Měsíčního krále Kosmose v Offenbachově Cestě na měsíc, kterou režíroval Jerome Savary, a Bonifáce ve Smetanově Tajemství, které inscenoval Rudolf Asmus. Na otázku ve výše zmíněném interview, proč Rudolf Asmus už víckrát nerežíroval, odpověděl Klemens Słowioczek lapidárně: „Protože byl jako režisér příliš hodný.“ V roce 1979 byl Klemensu Słowioczkovi udělen titul Komorní pěvec.

V roce 1981 opouští ředitelský post Joachim Herz a na jeho místo nastupuje další Felsensteinův žák, Harry Kupfer. Ačkoli Kupferovy režisérské i ředitelské metody se hodně lišily od Herzových, na postavení Klemense Słowioczka se nic nemění. Nadále jde z role do role, přičemž, jak to bylo v této berlínské opeře zcela obvyklé, stěžejní úkoly často střídají role středního i menšího typu.

Přebírá roli Popolaniho v jedné z nejpopulárnějších Felsenteinových inscenací, jež se po léta udržuje na repertoáru Komické opery, v Offenbachově Rytíři Modrovousovi, a slaví s ním velké úspěchy na domácí i scéně i na četných zájezdech Komické opery do zahraničí.

Z dlouhé řady jeho postav v inscenacích Harryho Kupfera jmenujme nejdůležitější. Byli to například Kothner ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Schaunard v Pucciniho La bohèmě, Marullo ve Verdiho Rigolettovi, Pimen v Musorgského Borisi Godunovovi, Gosea v opeře Judith Siegfrieda Matthuse či titulní role v operním zpracování juanovského příběhu od ruského skladatele devatenáctého století Dargomyžského Kamenný host, v němž ztvárnil titulní roli.

Svůj mozartovský repertoár si rozšířil především o Leporella v Donu Giovannim. V této postavě, jež patřila k jeho nejúspěšnějším, vystoupil také v osmdesátých letech v pražském Národním divadle. V Praze v té době také hostoval v roli Pizarra v Beethovenově Fideliovi. V Kouzelné flétně vyměnil někdejšího Papagena za Ozbrojence a posléze i titulní roli ve Figarově svatbě za zahradníka Antonia.

V novince skladatele Goldschmieda Der gewaltige Hahnrei vytvořil postavu Pasáka volů. Díky svým komediálním schopnostem se výrazně prosadil v Kupferových operetních inscenacích v postavách ředitele věznice Franka ve Straussově Netopýrovi a v roli Velitele četníků v Offenbachových Banditech. Słowioczkovou poslední rolí v Kupferově inscenaci byl, tuším, Guslar v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Pověst o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii.

Velké role ztvárnil rovněž v dalších inscenacích, ať to byl Alfio v Mascagniho Sedláku kavalírovi, k němuž se po létech po ostravském úspěchu vrátil, Kašpar v Čarostřelci (v pozdější inscenaci byl představitelem Kuna), Orsini ve Wagnerově Rienzim, Kreon ve Stravinského díle Oidipus rex, Vodník v Dvořákově Rusalce, anebo doktor Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském. V představení takzvané savoyské opery anglických autorů Gilberta a Sullivana Iolanthe, které režíroval David Poutney, vytvořil postavu vojína Willise. Po příchodu Andrease Homokiho do Komické opery účinkoval v řadě jeho inscenací (pod taktovkou Michaila Jurowského). Byly to například role Farfarella ve velmi úspěšném představení Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům, dona Estebana v Zemlinského opeře Der Zwerg (Trpaslík), Bogdanoviče v Lehárově Veselé vdově anebo Míchy v Prodané nevěstě, kterého vyměnil za dřívějšího Kecala.

Z postav posledního období působení Klemense Słowioczka v Komische Oper jmenujme například Mr. Budda v Deckerově inscenaci Brittenova Alberta Herringa či Starého dělníka v Neuenfelsově inscenaci Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu, dále pak Rychtáře v Janáčkově Její pastorkyni a knížete Leopolda v Kálmánově Čardášové princezně.
S Komickou operou absolvoval řadu reprezentativních zahraničních zájezdů a v řadě rolí hostoval i na mnoha významných operních scénách, mimo jiné například v Amsterdamu či ve vídeňské Volksoper.

Když v roce 2005 oznámil svůj odchod z divadla, vzbudilo to velké překvapení. „Mysleli si, že jsem se zbláznil,“ uvedl v únoru 2010 v rozhovoru pro regionální list, nazvaném Na klekátku operní pěvec. Vrátil se do rodného kraje. V rodné Stonavě se stal spolu s vloni zesnulým Leonem Juřicou organizátorem soutěže v komorním a ansámblovém zpěvu Stonavská Barborka, vyučuje na Fakultě umění Ostravské univerzity.

Svých bohatých zkušeností, které získal během svého působení v Komické opeře, využívá ve prospěch ostravského divadla v souboru operety. Svými výkony v roli Zaremby v Nedbalově Polské krvi či senátora ve Straussově Noci v Benátkách navazuje v moderní podobě na minulé velké ostravské tradice v interpretaci klasické operetní tvorby.

Na závěr článku přejeme Klemensu Słowioczkovi do dalších let hodně zdraví, energie, elánu a úspěchů. Bude nejlépe, když ještě jednou dáme slovo jemu samotnému. V rozhovoru pro Online Merker prohlásil: „Mohl jsem si ze svého koníčka vytvořit své povolání. To je tak nádherné, něčeho víc snad můžete v životě stěží dosáhnout.“

Neodpustil si drobnou jízlivost, když na otázku, co z profesora Waltera Felsensteina zbylo v Komické opeře, odpověděl: „Pamětní deska na budově a busta ve vestibulu.“ Bohužel, tento poznatek neplatí jen v Německu a netýká se jen Felsensteina. Ale na závěr rozhovoru dává znovu Felsensteinovi slovo, když cituje jeho radu mladým pěvcům: „Musíš vědět a musíš cítit, a potom víš, co zpíváš“ – a dodává k tomu – „V tom je celý Felsenstein!“