Mysterium času v Americe. Proč?

Ivan Medek hovoří s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (151)

V minulém pokračování rozhovoru s Ivanem Medkem popisoval dirigent Karel Ančerl svoji zkušenost s uváděním Sukovy smuteční symfonie Asrael – tedy hudby velmi silné, a přitom mezinárodně vlastně málo známé a nedoceněné – s orchestrem Berlínských filharmoniků.

Poté, co hudebníci prošli technickými úskalími mimořádně náročné skladby, „mohl jsem přejít na hudební substanci díla. Musím zcela otevřeně říct, že orchestr byl dílem nadšen. A hráli ho strašně rádi.“

I reakce berlínských posluchačů byla velmi dobrá. „Po skončení Asraela prostě lidi ani nedutali a dlouho netleskali, než se z toho zážitku vzpamatovali. Ovšem kritika byla z devadesáti devíti procent negativní. Vytýkala Asraelovi brucknerovské délky, což mě nesmírně rozčílilo. Protože jestli povolují Brucknerovi šedesáti i sedmdesátiminutové symfonie, které nejsou vždycky nabity tolika nápady a tak intenzivně prožitou hudbou, jako je tomu právě u Asraela, tak tam prostě tuto délku snášejí, kdežto Sukovi ji vytýkali. To mě nesmírně urazilo a velmi jsem se na ně zlobil. Vytýkali ovšem taky jakousi nečasovost. Ta výtka nečasovosti není spravedlivá. Přišli jsme prostě s propagací Suka a Nováka trochu pozdě.“
***

IVAN MEDEK:
Ale je tady ještě druhá otázka, kdybychom zůstali u našich autorů. Česká filharmonie, ale nejenom ona, také vy sám a ostatní naši kumštýři hrají venku soudobou českou hudbu. Myslím, že nebudu prozrazovat nic tajného, když se přiznám k tomu, že rozhodovat o tom, jakou soudobou českou hudbu hrát venku, je pro každý soubor, pro každou instituci vždycky problém, který se nedá vyřešit jenom tím, že se řekne: prostě tu nejlepší. Protože na otázku, která je ta nejlepší, je tisíc různých názorů, ať oficiálních, ať neoficiálních. Jaké máte v tomto směru zkušenosti?

KAREL ANČERL:
Myslím, že je dobře, když v každém programu, který venku hrajeme, ať už s Českou filharmonií, nebo jezdíme-li sami jako hosté, máme nejméně jednu novou českou skladbu. Výběr je nesmírně obtížný. Zkušenosti prozatím nemáme dobré. Ale z toho bych si nakonec nic nedělal. Protože normální koncertní obecenstvo soudobou hudbu většinou odmítá, ať je česká, německá, nebo francouzská. To už je jedno. Soudobá hudba prostě ještě nenašla cestu k srdcím a porozumění všech koncertních návštěvníků.

Je ovšem obecenstvo, které je speciálně zaměřeno na soudobou hudbu, a to je na celém světě. Jsou určité kruhy obecenstva, kde se naopak vyžaduje výhradně soudobá hudba. Čím modernější a pro normálního posluchače nesrozumitelnější, tím lepší.

Naším úkolem ovšem je skutečně propagovat a probojovávat hodnoty, které považujeme za nejlepší. V posledních letech jsme v zahraničí provedli Slavického Moravské taneční fantazie, Klusákovy Variace na Mahlerovo téma, Burghauserovy Reliéfy, Jarochovu skladbu Stařec a moře a Sommerovu Antigonu. Když mluvím o Sommerově Antigoně, tu jsem dělal taky s Berlínskou filharmonií na koncertě s Asraelem jako první číslo. A tady je nutno říct, že reakce obecenstva byla lepší, živější než v jiných městech, kde prostě nebylo ještě tak vyspělé obecenstvo. Ale jsem přesvědčen, že je ještě celá plejáda soudobých českých autorů, kteří stojí za to, aby byli v zahraničí hráni, a kteří by měli zaznít na našich koncertech. Proto i teď počítáme na naše další zájezdy například s další moderní českou skladbou, a sice s Kabeláčovým Mysteriem času.

IVAN MEDEK:
To je určeno pro zájezd do Ameriky, Kanady a Anglie. A je zajímavé, že americký manažer, který s námi tuto otázku o české tvorbě projednával, Kurt Weinhold, prezident velké korporace Columbia Artists Management, si kladl přímo jako požadavek, aby na koncertech České filharmonie v Americe byla jedna soudobá česká hudba. Je zajímavé, že tento požadavek nekladou kritikové nebo vzdělaná veřejnost, ale klade ho obchodník – manažer, a myslím, že je to velmi sympatický rys…

KAREL ANČERL:
Já jsem se ovšem dověděl, proč tento požadavek klade. Podívejte se, v Americe mají ve  velkých městech vynikající orchestry. Ať už je to přirozeně New York, Boston, Philadelphia, Cleveland. Tyto orchestry pochopitelně – jako každý orchestr na světě – hrají stále světový repertoár. To znamená „vozit dříví do lesa“ by nemělo smysl. Abychom hráli v těchto městech, kde účinkují tyto vynikající orchestry, Brahmse, Beethovena, to by bylo neúnosné. Jak hudebníci, tak obecenstvo toho skutečně už mají někdy dost. Proto je nutno sestavovat takové programy, kde zazní skladby v té které zemi neznámé. I proto, aby na naše koncerty přišla kritika, protože tam kritika nechodí na každý koncert, a nám záleží na tom, aby se prostě ten ohlas dostal i domů. Čili my potřebujeme tyto kritiky.

Pro Ameriku například bude zrovna tak neznámá jako Kabeláčovo Mysterium času – budete se divit – Dvořákova D dur symfonie čili 6. symfonie. To je symfonie, která v Americe téměř nikdy není hrána. Proto jsme ji také zvolili a dali na program, poněvadž chceme prezentovat českou hudbu v celé její šíři. A z našich mistrovských děl chceme vyvézt ta, která právě u široké veřejnosti a v celém světě nejsou tak známa jako například z Dvořáka Novosvětská, G dur nebo d moll symfonie, ze Smetany přirozeně Vltava a České luhy nebo předehra k Prodané nevěstě.

IVAN MEDEK:
To znamená, že musíme vlastně pořád investovat a nebát se trochu riskovat. Abych se přiznal, budu s velkým napětím očekávat zprávy, které přivezete o úspěchu Kabeláče. Já si této skladby neobyčejně vážím. Je to celistvý hudební proud, zajímavý zejména svojí obrovitou stavebností. Myslím, že bude dobře, když si ji teď, vlastně ještě před odjezdem na zájezd do Ameriky, poslechneme ve vaší nahrávce s Českou filharmonií vcelku.

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy