Najít prostý lidský přístup k Chopinovi

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (125)

O interpretaci Chopinových skladeb spolu Ivan Medek a Ivan Moravec hovořili jistě nesčetněkrát. Naštěstí také v blízkosti mikrofonů Československého rozhlasu. To když v roce 1967 vznikal jeden z pořadů volného cyklu Umění 20. století. Pro Ivana Moravce byl Fryderyk Chopin jedním z erbovních autorů. Byl to pro něj skladatel, o němž přemýšlel a kterého interpretoval celoživotně. S vážností, oddaně, s pokorou.

„Myslím, že v hudbě existuje cosi jako pravdivý cit. A to je u Chopina znát v každé notě,“ odpovídal Ivan Moravec před několika lety v rozhovoru s publicistou Pavlem Ryjáčkem na otázku, na co musí klavírista dát pozor, když Chopinovy skladby hraje. „A je to často problém: jakmile nemáte dar pravdivosti a předstíráte, tak Chopinovi neposloužíte. (…) Jeho fantazie, jeho imaginace byla tak mimořádná, že můžete prostě hrát jednu skladbu za druhou a každá bude mít svůj zvláštní svět. Je v nich neskutečné bohatství stylů. A přitom nejjednodušší harmonie, nejjednodušší postupy.“

A co s tím, že i Chopin má své odpůrce? „To velmi často slyším – a mám snad trochu odpověď, proč řada výborných hudebníků nemiluje Chopina: je to vina interpretů. Nenacházejí v něm dostatek struktury, dostatek energie. A řekl bych – ani dostatek síly. Dělají z něj jenom cukrové žužlání. Chopin má v sobě beethovenovskou pevnost. A eleganci starobylých hráčů – tu pochopili starobylí hráči jako Hofman či Rachmaninov. Mnozí o Chopinovi říkají, že všude je u něj znát smutek jeho života, ale já tomu nevěřím. Kdykoli si to pomyslíte, najednou se vždycky objeví místo, kde byste řekli: teď má naději! Míst plných naděje je u něj spousta. Jde jenom o to, aby je klavírista nerozředil do cukrových šťáv.“

Moravcův pohled na hudbu Fryderyka Chopina bude samozřejmě možné sledovat i v rozhlasovém dialogu s Ivanem Medkem. Právě jeho úvaha celý pořad otevírá…
***

Ivan Medek: Víš, když čtu inzeráty o koncertech našich nebo světových pianistů, kteří u nás hrají, skoro v každém z nich se objevuje zmínka o tom, že je škoda, že v programu není buď vůbec žádná, nebo třeba jenom málo soudobé hudby. Samozřejmě, že to může být problém, který pálí hudební kritiky, a koneckonců je to i otázka jejich odpovědnosti vůči soudobé tvorbě.

Ale přesto si myslím, že přinést v pravém slova smyslu svou kůži na trh – jak se to říká v muzikantské hantýrce – je daleko odvážnější, zařadíme-li na program koncertů díla obecně známá. Taková díla, kde může posluchač, třeba i řadový, změřit to, co slyší, s tím, co slyšel třeba už v mládí, anebo prostě s tím, co důvěrně zná.

To znamená, že k nejzávažnějším a nejkomplikovanějším interpretačním úkolům ve dvacátém století pořád patří hudba klasiků nebo romantiků. A to nejenom proto, že je obecně známá, ale také především pro obrovské bohatství, které v sobě má, a pro nutnost vyrovnávat se s touto problematikou po svém znovu. Jinak v roce 1920, jinak v roce 1940 a jinak třeba v roce 1967.

Po válce jsme u nás zažili několik klavírních soutěží a mnoho lidí od nás jezdilo na mezinárodní klavírní soutěže po celém světě. A vzhledem k tématu dnešního pořadu také do Varšavy na mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže, kde slyšeli řadu vynikajících anebo přinejmenším zajímavých světových výkonů a měli možnost srovnávat.

Tato možnost srovnávat roste rok od roku také zásluhou gramofonových desek, kterých tady máme dnes před sebou naštěstí dost, abychom se o něco podobného mohli pokusit před mikrofonem. A navíc tato možnost srovnávat přináší i zkušenost tím, jak se mění interpretační vkus, jak se mění přístup ke klasikům a zejména třeba k Chopinovu dílu i v poměrně krátkém období posledních řekněme dvaceti let.

Fryderyk Chopin (zdroj en.wikipedia.org)

Stačí si vzít jenom třeba záznamy z varšavské soutěže, abychom si o tom udělali dost jasnou představu. A vezmeme-li si k ruce gramofonové desky, třeba ještě se staršími zápisy, vidíme, že propasti mezi přístupem starší a dnešní generace jsou skutečně dost značné. Je samozřejmé, že se nám nemůže podařit, a také to není naším úkolem v dnešním večeru, srovnávat výkony tak, abychom dospěli k nějakému definitivnímu závěru. A řekli si: tak toto je ideální interpretace, tak by se Chopin měl hrát, takhle by se už hrát neměl anebo dokonce nesmí.

Jde nám o to najít prostý lidský přístup k různým druhům interpretace Chopina. Najít v nich to, co je podle našeho soudu dobré, a to, o čem si myslíme, že by tam nemělo být. Anebo to, co je zas naopak objektivně, anebo vzhledem k tomu, že jsme oba dva lidé, subjektivně špatného. Ale prostě to, co se sluchem dá rozpoznat.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na