Natalie Dessay (si) hraje Und

Natalie Dessay mezi slovy hudbou a ledem
(v jedné recenzi a dvou rozhovorech) (1)

V řecké mytologii je mnoho podivuhodných bytostí, například obr Antaios. Svou sílu čerpal ze země. Dokud se jí dotýkal, byl neporazitelný. Divadelní obdobou bájného Antaia je francouzská herečka a zpěvačka Natalie Dessay. Dokud bude existovat nějaké jeviště, jehož se bude moci dotýkat, bude existovat i ona. Připouštím, tato věta obsahuje nadsázku. Ale jen malou. Posuďte sami: Natalie Dessay vystudovala herectví a pak i operní zpěv. Víc než dvacet let zářila na světových operních scénách. V roce 2013 operu opustila především proto, aby si našla mnoho nových jevišť a mnoho nových projektů – klasická píseň i šanson, muzikál, činohra i melodram. Tak co, nemám pravdu? Natalie Dessay je jako Antaios. Antaios workoholik, momentálně v období slova a hudby.

Opera Plus se této nové etapě v její kariéře už věnovala. Sledovali jsme ji na koncert šansonů s Michelem Legrandem (recenzi najdete zde) i do divadla Châtelet na muzikál Stephena Sondheima Vášeň (recenzi najdete zde). Do rubriky „Natalie Dessay postoperní“ dnes přidáme další položku.

Dovolte, abych vás pozvala na reprízu monodramatu Howarda Barkera Und do pařížského Théâtre des Abbesses, jedné ze scén Théâtre de la Ville. Monodrama… Proč o něm psát do magazínu o hudbě? Protože na Und nelze jen tak jednoduše nalepit popisek „činohra“. Toto pozoruhodné představení se svým provedením řadí na pomezí slova a hudby. Je to „opera slova“, což je výraz, který jsem si vypůjčila z programu divadla. Collete Godard jím dokonale vystihla způsob, jakým inscenátoři zacházejí se slovy i s hudbou. Vše, co je na jevišti řečeno, má výrazně hudební kvality a scénická hudba a zvuky nejsou doplňkem inscenace, nýbrž její integrální součástí.

Květen 2015, Centre Dramatique Régional de Tours. Premiéra Und je ve znamení premiér. Natalie Dessay debutuje jako činoherní herečka, hra se ve Francii uvádí poprvé. Následuje turné. Dvě série představení v Paříži, pak Valence, Orléans. Na rok 2017 je už avizováno uvedení například v Lyonu.

Zatím je ale květen 2016 a plakáty zvou do příjemného divadla na Montmartru, kde Centre Dramatique Régional de Tours s Und hostuje. Pojďte také. Kdo si dopředu něco nastuduje, neprohloupí. Howard Barker: současný anglický dramatik, který své práce označuje termínem „divadlo katastrofy“ a prozkoumává v nich násilí, sexualitu, touhu po moci a lidskou motivaci. Základní informace o Und: monolog jedné ženy, která čeká na nějakého muže. Něco ji ohrožuje. Muž nepřijde. Citát ze hry: „Je třeba dívat se do propasti. Odvrátíme-li zrak, o něco přijdeme.“

Divíte se? Těšíte se? Těžko říct. Určitě však máte spoustu otázek. Kdo je ta žena? Co se stalo? Ani po sedmdesáti minutách – tak dlouho totiž představení trvá – se nic z toho nedozvíte. Budete však hluboce zasaženi. Čím vlastně? Shrnu to jedním slovem: vším.

Opery mívají předehru. Und v pojetí režiséra Jacquesa Vinceyho má začátek před začátkem. Když vstoupíte do sálu, Natalie Dessay v roli Und (jméno postavy i název hry jsou totožné) je už na jevišti. Stojí nehybně a mlčky na malém podstavci, jež je překryt jejím kostýmem, vedle kulatého stolečku s vysokou štíhlou nožkou. Má jasně červenou róbu a podivnou rezavou paruku. Kostým, paruka i rekvizity ji zřetelně vydělují z prostoru a činí z ní cosi jako vzácný exponát. V rohu v popředí sedí autor hudby a zvuků Alexandre Meyer. Kolem sebe má vše, na co bude během představení hrát. Nad jevištěm visí led. Půl tuny ledu v dlouhých plochých plátech. Na igelit, jímž je pokryto celé jeviště, z nich kape voda. Je „naladěno“. V partituře „opery slova“ jsou dvě předznamenání: tajemství a hrozba.

„En retard,“ pomalu pronese Natalie Dessay a začne… Děj? Nic takového. Začne zvláštní sled výjevů, jež jsou syntézou slov, gest, zvuků, hudby a světla. Na jevišti vyrůstají dva úchvatné časoprostory. První je svět Und, časoprostor zrozený z jejích slov a gest. Říká o sobě, že je Židovka. Naznačuje, že je aristokratka. Dává pokyny nepřítomnému služebnictvu. Mluví o někom, kdo má přijít. Zmiňuje se o jakýchsi událostech.

Takto napsáno to vypadá jako běžné jevištní repliky, nic však není skutečnosti vzdálenějšího. Jde o trsy slov, polověty nebo naopak dlouhé kusy textu podobné básni v próze, jež jsou nespojité a nic neobjasňují. Divák je v situaci archeologa, který z celé neznámé civilizace našel jediný aktefakt a je odkázán pouze na to, co on sám mu o sobě řekne. A jsou to divná slova plná zvláštní a nejasné krásy. Vzpurná kadeř vlasů, kavárna se stolkem ze zeleného kovu, Ruysdalův obraz, barokní citlivost, ranní slunce svítící přes záclony, básně v jedné kapse, filozofie v druhé… Jsou to divná slova plná zvláštních a znepokojivých náznaků. Vyhlazení rodin za trojské války, okna zakrytá novinami, Hohenzollernové, podrážka boty, čepele článků z wolframové oceli… Und je v oněch slovech jakoby zapouzdřena, což je podtrženo i tím, že se po celé představení s výjimkou jediného okamžiku ze svého podstavce nehne a že její výrazná róba i neobvykle tvarovaná paruka vyvolávají dojem extravagantnosti, umělosti a uzavřenosti.

Druhý časoprostor, jehož součástí je i led visící nad jevištěm, se vyjevuje především zvuky a hudbou. Staccato dopadajících kapek. Opakované zvonění zvonku – nezapomeňte: Und někoho čeká – komisní, neurvalé i jemné. Tříštění skla. Úpění. Tóny elektrické kytary. Mužský pláč. Hudební motiv jako stvořený pro krásné nedělní odpoledne. Hluboké vzlyky Und. Něco, co zní jako pohyb zemských desek. Zvuky jsou nesmírně různorodé a překvapivé. Aniž by ilustrovaly slova Und, zvuky se do nich zanořují a ona na ně reaguje, aniž by navázala sebemenší kontakt s tím, kdo je vydává, s hudebníkem na kraji jeviště.

Do zvuků a hudby se prolínají předměty, které se shora snášejí na malých podnosech (zrcadlo, konvice s čajem, dopis, květina…), a kouř, jež se vyvalí na scénu. To vše se nezadržitelně a drtivě vlamuje do světa Und. Výsledný komplex všech vjemů je nejednoznačný, mnohavrstevnatý a vzpírá se jakékoli konkrétní interpretaci. Evokace holokaustu? Může být. Ale zdaleka ne pouze toto.

Ať je to cokoliv, blíží se to a z Und to odloupává slupku po slupce. Zbavena vší pompéznosti, bez šatů, bez paruky, jen ve spodničce, zmáchaná proudem vody, jež na ni shora nečekaně padne, vyděšena čímsi, co je na jednom z podnosů, Und vypadá čím dál úzkostněji a zranitelněji. Stále však stojí na svém podstavci a pronáší svá slova, jako by byla naživu už jen díky nim. Podrážka boty, ranní slunce, čepele článků z wolframové oceli, Ruysdal… Je to fascinující. Je to strašné. Je to dojemné. Dotýká se nás to intenzívně, bolestně a velmi povědomě. Každého z nás přece ohryzává smrt.

Led nad jevištěm teď taje rychleji a rychleji, až začne padat v celých kusech. Je jasné, že k tomu musí dojít, v sále je teplo, přesto je tento efekt ohromující. Prásk. Výbuch kapek. Na podnosu se snese kupička hlíny. Prásk! Prásk! Und sebou pokaždé trhne. Poslední slova hry: „Oh/Vybroušenost našich způsobů/Ó/Jsem mrtvá, když jsem uviděla/Když jsem uviděla mrtvou/Nechte ho vstoupit/Viděla jsem/Mrtvou.“ Údery tříště všude kolem ní. Und se nadechne a začne zpívat Ravelův Kadiš. Stojí a zpívá. V zlomku sekundy se zřítí všechen zbylý led. Tma. Pár vteřin by se ticho dalo krájet. Pak se rozbouří potlesk. Nad loužemi ledové vody se rozsvítilo.

Natalie Dessay často litovala toho, jak velice ji ve výběru rolí limitoval typ jejího hlasu, lehký soprán. Co jí neposkytla opera, to nyní dostala od činohry. A dostala to v pravý čas.

Tato umělkyně s talentem hereckým i pěveckým se již v roce 2010 chystala na roli ve hře Thomase Bernharda Ignorant a šílenec, kterou měl režírovat Alfredo Arias. Projekt se však neuskutečnil. Tehdy ji opera ve svých rukou svírala asi ještě příliš pevně. O šest let později je Natalie Dessay „na svobodě“ a je to na ní znát.

Sledujete-li představení, hned je zřejmé, že do základů role Und vložila svou touhu po slovech a touhu po hraní. To není málo, ale nad těmito základy je třeba vystavět mnoho nejrůznějších „pater“. Natalii Dessay se to podařilo a co je na jejím výkonu nejobdivuhodnější, je jeho úměrnost a komplexnost.

Natalie Dessay – poskakující panenka z Hoffmannových povídek, agilní Zerbinetta, razantní Královna noci, neposedná Marie, dcera pluku – a Und, postava, která jen stojí na jednom místě a mluví? Ano. Und, figura na první pohled téměř vágní, a Natalie Dessay se svým opulentním hereckým projevem? Ano! Pro roli Und ze svého bohatého a velmi fyzického herectví neubrala. Modifikovala ho. Neprohání se jevištěm jak neklidná kometa. Natalie Dessay teď stojí uprostřed scény jako hvězda ve středu planetární soustavy a vybuchují z ní erupce slov, gest a hereckých akcí. A září.

Und se při četbě Barkerova textu může jevit jako z reality se vymykající fantóm. Natalie Dessay z ní stvořila reálnou postavu tím, že ji složila z konkrétních prvků. Musí s nimi ovšem nakládat tak, jak hra vyžaduje, neboť situace se střídají obrovskou rychlostí. Natalie Dessay je proto taky tak hraje – jako rychlý, až zběsilý sled hereckých miniatur. To je důvod, proč její počínání připodobňuji k erupcím a nemyslím tím erupce náhodné či přemrštěné, nýbrž záměrné, precizně vypracované a přesně zacílené.

Jednotlivé scény Und na sebe sice navazují, ale pouze v tom smyslu, že spolu „sousedí“, a to ještě kontrastně. Jejich smyslem není splétat příběh. Následující řádky berte proto jako výběr z momentek, jako výjevy osvětlené záblesky stroboskopu.

„Má zpoždění /Trochu/Jen trochu/Ale má zpoždění.“ Natalie Dessay to říká tak, jako by slova byla lakmusovými papírky. Má Und obavy z někoho, kdo má přijít, nebo chce, aby přišel? Smíchem zahání nejistotu. Chvilka koketerie před zrcadlem. Tónem plným panovačnosti a úspornými gesty demonstruje aristokratickou povýšenost. Překypuje jízlivostí, když komentuje studený čaj. Z netrpělivost přechází do úzkosti. Promlouvá odhodlaně jako dítě, které se bojí samo v lese. Bere z podnosu dopis a čte: „Oh píši tráva, on píše Židovka.“ Jako by ji někdo uhodil. Hněvivou neomalenost vygraduje do rozmáchnutí a křiku adresovaného služebnictvu, jež nepřichází a které možná ani neexistuje. V reakci na úpěnlivé zvuky kohosi dojemně konejší. Když ji zradí její pláč, choulí se do zoufalého uzlíčku. Odhodlaně se zvedá zpátky na svůj podstavec. Zarputile bojuje o svou důstojnost. Mokrá a polonahá třímá v ruce květinu a s vážnou úporností ji napřahuje vůči nicotě. Celé její bytí na jevišti provází jakási horečnatost, takže po celou dobu působí jako někdo, kdo přepadává přes hranu šílenství. Nebo za tou hranou už je, a to od počátku hry?

A slova? Jaké je jejich provedení v podání Natalie Dessay? (Záměrně používám tohoto termínu hodícího se spíše pro hudbu.)

Některé části Barkerova textu jsou psány kapitálkami. Je na nich důraz? Proč na nich? Proč je každé slovo na novém řádku? Proč následuje dlouhá pasáž bez interpunkce? Nejde ani tak o význam, jde o hudebnost textu. Natalie Dessay ta slova pronáší tak, jako by je ze sebe vyškubávala. O pár replik dál šveholí lehkým tónem, jakým se hovoří o banalitách. Pak se po vlně vět až monotónních zhoupne k chumlu výkřiků nebo k suše pronesenému sdělení. Allegro sarkasmu vystřídá addagiem přezíravosti. V souladu se složitě propracovaným textem hry neustále mění rytmus, melodii a zabarvení hlasu a celek vytváří zdání toku hudby. Nemusí zpívat, přesto její zpěv slyšíme.

Zvrat a kontrast. Směšnost dýchá na krk tragédii a naopak. Natalie Dessay stojí na scéně ve smršti slov a zvuků a hraje a mluví a hraje si s nimi. Barkerovo monodrama k tomu totiž přímo vybízí.

Und je puzzle. Puzzle obžerné, lstivé a nádherné. Natalie Dessay ho skládá, skládá a když poskládá všechny kostky, co vidíme? Výsledný složený obrázek? Kdepak. Pořád to jsou dílky skládačky! A to není chybný výsledek, to je výsledek správný. Jejím cílem není tajemství Und rozluštit, nýbrž zpodobnit ho. Divák tak dostává ohromnou šťavnatou porci intelektuálního potěšení i citového pohnutí. Vedle napětí, údivu a dojetí se mu nabízí bezpočet možných výkladů. Včetně jednoho, pro interpretku hry zcela osobního: prostřednictvím Und komentuje sebe samu, svůj vlastní sestup „z výšin“ opery na mnohem „obyčejnější“ pódia.

Na jednom z těch pódií, v Théâtre des Abbesses, právě skončilo představení a za potlesku diváků – ruku v ruce s Alexandrem Meyerem – přichází Natalie Dessay a šťastně se klaní. První činoherní role a hned majstrštyk. Chapeau bas, madame Dessay!

Role Und přišla jako nabídka od režiséra Jacquese Vinceyho, ředitele Centre Dramatique Régional de Tours, který se obklopil výbornými spolupracovníky. Byli jimi dramaturg a překladatel Vanasay Khamphommala, hudebník Alexandre Meyer, scénograf Mathieu Lorry-Dupuy, kostýmní výtvarnice Virginie Gervaise a autorka světelného designu Marie-Christine Soma.

Teď nebude následovat samostatný odstavec hodnotící jejich práci. Své „klobouk dolů“ i na jejich adresu jsem už napsala. Představení nepopisuji podrobně jen proto, abyste byli také co nejvíc „u toho“. Věřím, že je tak nejzřejmější, jak a čím se na úspěchu inscenace Und podíleli všichni jmenovaní. Chcete-li získat ještě lepší představu, fotografie kostýmu Und najdete zde a fascinující sérii dvou set dvaceti sedmi záběrů, které ze zkoušek a generálek pořídila fotografka Centre Dramatique Régional de Tours Marie Pétry, zde .

Když jsem letěla do Paříže, měla jsem s sebou pracovní překlad textu Und. Nebylo to zbytečné, ale nebylo to nutné. Nemusíte umět francouzsky ani „et“, abyste představení Und s Natalií Dessay a Alexandrem Meyerem a v režii Jacquese Vinceyho rozuměli. Je to paradox: ač založena na slovech, tato inscenace znalost slov textu hry nevyžaduje. Stačí otevřít se všemu, co přináší:

Obléhat to je přát
Přáním
Podobným
Běsnění
(pauza)

Nejdokonalejší výraz sensuality pochází podle všeho z toho, že kultura zahrnující instinkt maskování přísností dobrými mravy konvence a podobně nikdy nedokáže zcela zušlechtit určitou vášeň pro barbarství.

(rozbíjení skla)
Zavěste znovu zvonek
Dávám přednost zvonku
Z dáli

A už jen krátký dovětek: v paralele mezi Antaiem a Natalií Dessay není vůbec žádná nadsázka. Ona se jeviště opravdu dotýká, a to špičkami prstů. Dělává to při děkovačkách. Přejme jí i nám, aby to dělala co nejčastěji. Natalie Dessay je Antaios, který stále překvapuje.

Hodnocení autorky recenze: 100%

Howard Barker:
Und
Překlad do francouzštiny: Vanasay Khamphommala
Režie: Jacques Vincey
Scéna: Mathieu Lorry-Dupuy
Světla: Marie-Christine Soma
Hudba a zvuky: Alexandre Meyer
Kostýmy: Virginie Gervaise
Premiéra 26. května 2015 Centre Dramatique Régional de Tours
(psáno z reprízy květen 2016 Théâtre des Abbesses Paříž)

Účinkují – Natalie Dessay, Alexandre Meyer

www.cdrtours.fr

Ukázky z textu hry Und z francouzštiny přeložila Miloslava Sakařová