„Někdo to zkrátka umí…“ Vzpomínka na dirigenta Karla Böhma
Karl Böhm se narodil 28. srpna 1894 ve Štýrském Hradci. Jeho otec advokát byl právním zástupcem tamního Městského divadla, rád zpíval a hudba měla podle jeho přání zůstat koníčkem i synovi. Karl Böhm se poslušně zapsal na práva, ale současně studoval soukromě u muzikologa Eusebia Mandyczewského. Na univerzitě navštěvoval častěji než právnické přednášky lekce hudebního historika Guida Adlera. Jako povolání si zvolil hudbu a otec nakonec svolil: „Když budu mít pocit, že dokážeš opravdu něco velkého, můžeš se mnou počítat. Ale kdyby to tak nevypadalo, převezmeš jednou moji kancelář,“ kladl si podmínku.
Vypukla ale první světová válka, Böhm musel studia přerušit, pro podezření z onemocnění tuberkulózou se naštěstí vyhnul narukování a roku 1917 nastoupil v rodném městě jako divadelní korepetitor. V roce právnické promoce 1919 byl jmenován druhým a následujícího roku prvním kapelníkem, aniž kdy prodělal nějaké dirigentské školení. Po dalších dvou letech měl vyhlídku na funkci šéfa opery, když ho Bruno Walter pozval Mnichova. Octl se sice o stupeň níže, ale rozšířil si zde repertoár. Jako vyznavač Richarda Wagnera a Richarda Strausse se od Waltera naučil znát Mozarta a ocenit rozpětí hudebních stylů. U Waltera také poznal umění jednat s orchestrálními hráči, operními zpěváky a režiséry.
Roku 1927 získal odpovědnou funkci generálního hudebního ředitele v Darmstadtu, o čtyři roky později nastoupil do téže funkce v Hamburku. Roku 1933 debutoval ve Vídni, Wagnerovým Tristanem. „Očekávání, spojovaná s vynikající uměleckou pověstí, která doktora Böhma předcházela, se beze zbytku naplnila. U dirigentského pultu se objevila osobnost velkého formátu, mladistvá pružnost a úžasná muzikálnost proměnily vrcholy partitury ve skutečný hudební zážitek. Příkladné je také, jak dokáže Karl Böhm silným a strhujícím vcítěním vést celý ansámbl,“ psala kritika, a jiná, že: „Karl Böhm nám dal skutečně procítit svět nenaplněné touhy. Je to dirigent, který umí dílo dotvářet a umí vést orchestr i zpěváky.“
Dozvídáme se však také zvláštní podrobnost, totiž že se vedou s Böhmem, „čekatelem trůnu“, jednání o nástupu do čela Státní opery. Tyto zprávy se ale vzápětí dementují. Tehdy se uvažovalo o spojení opery s akciovou společností RAVAG (Radio Verkehrs Aktien-Gesellschaft), o proměně Státní opery z repertoárového divadla ve stagionu (hrát se mělo jen třikrát až čtyřikrát v týdnu) a připravovaly se další kroky, které měly odpomoci důsledkům všeobecné hospodářské krize. Z vídeňských námluv s Karlem Böhmem tehdy sešlo, ale jen na čas.
Hra s ohněm
Roku 1934 přešel Böhm do Drážďan – jako nástupce Fritze Busche, který se znelíbil nacionálním socialistům. Poté, co židovští umělci byli postupně zbavováni míst a uvalován na ně zákaz činnosti, dostal Busch nabídku na přechod do Berlína. Odmítl s tím, že „nebude zabírat místo židovským kolegům“. Nacionální socialisté v odvetu bojkotovali Buschem řízená představení a koncerty. Busch se rozhodl pro emigraci do Londýna, kde se stal spoluzakladatelem operního festivalu v Glyndebourne.
Karl Böhm se ke svému nástupu v Drážďanech později vyjádřil: „Busche vypískali při představení Rigoletta. Bylo to samozřejmě vyprovokované, v zákulisí už stál připravený ve fraku dirigent Kurt Striegler, aby řízení opery převzal. Chci, aby se to vědělo, protože se později říkalo, že jsem Busche vypudil já. Hodně jsme se spolu pak setkávali ve Vídni a on dobře věděl, že tomu tak nebylo, já nastoupil až čtyři měsíce po jeho odchodu. Fritz Busch byl árijec, ale po této události Německo opustil.“
Epizoda z Vídně i okolnosti Böhmova nástupu v Drážďanech už nesly varovné signály a Böhmovi se později vytýkalo, že jim dost nenaslouchal. Roku 1934 byl ve Vídni spáchán atentát na kancléře Dollfusse a nastoupil takzvaný austrofašismus, před spolknutím Hitlerovou říší o čtyři roky později to však Rakousko neuchránilo.
Böhm zůstal v Drážďanech, kde se šéfem opery stal loajální Hermann Kutzschbach a Kurt Striegler, příslušník NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei), jeho zástupcem. V souvislosti s Böhmovým nastudováním Straussovy Mlčenlivé ženy došlo k další příznačné události. Skladatel před premiérou zjistil, že na plakátě schází jméno autora libreta Stefana Zweiga a trval na jeho doplnění. Strauss byl vedoucím říšské hudební komory a měl značnou autoritu, ale s nacistickými špičkami nic nepořídil. Mlčenlivá žena se hrála pouze čtyřikrát.
Kutzschbach roku 1938 zemřel a vedení opery přešlo do rukou Karla Böhma, který ještě Richardu Straussovi připravil premiéru Daphne, ale kruh se stahoval. Už roku 1937 dirigoval na Goebbelsův příkaz Berlínské filharmoniky na sjezdu říšské komory, v březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k Německu a Böhm téhož roku vystoupil poprvé na Salcburském festivalu, kde řídil Dona Giovanniho. Roku 1939 přikázal Joseph Goebbels Berlínským filharmonikům podílet se větší měrou na rozhlasovém vysílání. První koncert 11. září s díly Beethovena a Brahmse řídil Karl Böhm. V září roku 1941 na něj připadlo řízení povinného koncertu k Hitlerovým narozeninám a téhož roku absolvoval s Berlínskými filharmoniky turné po Balkánu, Francii a Španělsku.
Stále častěji dirigoval Karl Böhm ve Vídni a v letech 1943-1945 stanul v čele Státní opery – de facto pouze jednu sezonu, neboť po vyhlášení totální války byla divadla zavřena. V oné jediné sezoně nastudoval (chronologicky) Mistry pěvce norimberské, Daphne, Aidu, Fidelia, Così fan tutte, Ženu beze stínu, Ariadnu na Naxu, Capriccio, Macbetha a Carmen. Po uzavření divadla zbyly Karlu Böhmovi a orchestru Vídeňských filharmoniků, současně orchestru opery, jen koncerty a rozhlas.
Poznamenaný
Při bombovém útoku na Vídeň 12. března 1945 zbyla z honosné budovy Státní opery jen přední zeď.
Také Hitlerova říše už byla jen rozpadající se fasádou. V Böhmových oficiálních životopisech a slovníkových heslech stojí suché konstatování, že „po válce zesílily dirigentovy aktivity v zahraničí“; dělo se tak však víceméně nedobrovolně. Wilhelm Furtwängler, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss, Karl Böhm a Herbert von Karajan (z nich jediný člen NSDAP), v období nacismu na výsluní slávy, měli zákaz umělecké činnosti. V Rakousku, rozparcelovaném na okupační zóny, se projevovaly protichůdné tendence jednotlivých mocností. Američané hodlali okamžitě obnovit Salcburské slavnosti a svěřili Karlu Böhmovi dva koncerty, Rusové však Böhmovo vystoupení znemožnili. Ani u Vídeňských filharmoniků, kteří měli při obnovení činnosti s obsazením dirigentských míst problém, nebyl vítán, přestože v orchestru nadále působili lidé, kteří se s nacistickým režimem zkompromitovali v daleko větší míře. Vídeňští filharmonici se však k vyrovnání s vlastní minulostí odhodlali teprve ve zcela nedávné době.
Po dvou letech zákazu se Karl Böhm opět postavil za dirigentský pult při představení Fidelia na náhradní scéně Divadla na Vídeňce a 7. června 1947 řídil premiéru nového nastudování Bludného Holanďana. Roku 1948 následovaly opery Don Giovanni, Figarova svatba (inscenace se udržela na repertoáru do roku 1981 a Böhm ji řídil stojednakrát), Otello, Salome, Tristan a Isolda a Turandot. Roku 1948 debutoval v milánské Scale. Následovala „léta putování“, jak toto období dirigent sám nazval. S výjimkou Severní Ameriky procestoval téměř celý svět. V letech 1950 – 1953 působil v Teatro Colón v Buenos Aires. Zde nastudoval Její pastorkyňu, tamní premiéru Elektry a jihoamerickou premiéru Mahlerovy Písně o zemi. „A také jsem splnil slib, který jsem kdysi dal sám sobě i Albanu Bergovi, že kde budu mít možnost, uvedu jeho Vojcka,“ svěřil Karl Böhm ve své autobiografii.
Zpátky ve Vídni
Roku 1954 se Karl Böhm vrátil do Vídně. Byl pozván ke spolkovému kancléři, který se ho za přítomnosti ministra vyučování zeptal, zda by převzal vedení Státní opery, jejíž dobudování a nové otevření stálo za dveřmi. Böhm odpověděl: „V posledních sedmi letech jsem si plánovitě budoval mezinárodní kariéru, abych nebyl profesně a existenčně závislý jen na své vlasti. Navázané kontakty rozhodně nechci přerušit. To znamená, že žádám tři volné měsíce v roce, při sezoně trvající deset měsíců to bude znamenat, že sedm měsíců budu plně k dispozici.“ K Böhmovu překvapení získal od nadřízených úředníků souhlas. 5. listopadu 1955 byla slavnostně otevřena rekonstruovaná budova Státní opery Beethovenovým Fideliem, v obnoveném provozu následovaly opery Don Giovanni, Rosenkavalier a Aida, kterou dirigoval Rafael Kubelík.
Avšak už po jedné sezoně, když se Karl Böhm vrátil z několikatýdenního zájezdu do Chicaga a opět se ve Vídni objevil za dirigentským pultem opery, ho publikum přivítalo pískotem; na zorganizovaném protestu se podíleli i někteří sólisté. Tříměsíční absence se vykládala jako opovrhování Vídní a neúcta k její kultuře.
Böhm požádal o rozvázání smlouvy a naštěstí přišla nabídka Roberta Binga z Metropolitní opery. Také v New Yorku uvedl Böhm Vojcka a v dalších letech se sem vracel. Rudolf Bing ve své knize 500 večerů v opeře píše, jak mu jeden novinář roku 1971 vyčetl, že dirigentům jako Böhmovi poskytuje málo příležitostí, ale „právě v sezoně 1970/1971 dirigoval Böhm v Metropolitní sedmadvacet představení, a to je hodně (a je to přitom nákladné, nejen proto, že Böhm dostává vysoké honoráře, ale také žádá hodně zkoušek s orchestrem, sólisty i sborem).“
Roku 1961 přišla nabídka od Wielanda Wagnera z Bayreuthu na nastudování nové inscenace Tristana (s „párem snů“ Birgit Nilsson a Wolfgangem Windgassenem, které si Böhm vyžádal).
V dalším roce následovali Mistři pěvci a roku 1965 Prsten Nibelungův. Po smrti Wielanda Wagnera se situace změnila, s jeho bratrem Wolfgangem Böhm dobře nevycházel. Wolfgang Wagner svěřil Böhmovi roku 1968 ještě nové nastudování Mistrů pěvců, ale pak došlo v souvislosti s přípravou nového Tristana ke sporu. Böhm se odvolával na slib zesnulého Wielanda Wagnera, že na dirigování Tristana mu zůstane exkluzivní právo. Wolfgang Wagner však mohl („právnicky vzdělanému doktoru Böhmovi“, jak ironicky poznamenal ve své autobiografii) předložit písemný dokument, v němž se tento slib vztahoval pouze na inscenaci Wielanda Wagnera a „nevztahuje se na svobodu rozhodování mého bratra Wolfganga“. Ke smíru došlo teprve roku 1976 u příležitosti oslav stého výročí otevření Festspielhausu.
Vrcholná šedesátá
Šedesátá léta znamenala vrchol Böhmovy kariéry, uznávána byla především jeho interpretace Mozarta (roku 1974 realizoval kompletní nahrávku jeho symfonií), Richarda Strausse a Wagnera, Beethovena a Brucknera. V roce 1967 hostoval Karl Böhm poprvé (a naposled) na Pražském jaru, a to 16. května s programem Mozartovy Symfonie C dur KV 338, Straussovou symfonickou básní Smrt a vykoupení a Beethovenovou „Pastorální“, následujícího dne 17. května pak uvedl Mozartovu Haffnerovu symfonii a Brucknerovu Šestou.
Získal čestné členství a titul čestného dirigenta Vídeňských filharmoniků, Čestný prsten města Vídně a doživotní titul generálního hudebního ředitele rakouské metropole, čestné členství Německé opery v Berlíně, řadu cen za nahrávky, mimo jiné Grammy Award za nahrávku Vojcka z roku 1965 (Dietrich Fischer-Dieskau, Evelyn Lear a Fritz Wunderlich), a 1976 za Prokofjevova Péťu a vlka, oceněného jako „nejlepší nahrávka pro děti“.
Stíny se vracejí
Karl Böhm zemřel 14. srpna 1981 v Salcburku – během zkoušek na Straussovu Elektru.
V tomto městě vystoupil celkem třistatřicetosmkrát, byl jmenován čestným občanem, je zde po něm pojmenována cesta a jeho jméno nese bývalá zimní jízdárna, proměněná v koncertní sál (Karl-Böhm-Saal). Neobešlo se to bez problémů. Na výhrady vůči této posmrtné poctě a žádosti o přejmenování odpovědělo festivalové kuratorium v prosinci loňského roku rozhodnutím, že v sále bude umístěna deska, zmiňující dirigentovu roli během nacionálního socialismu. „Karl Böhm byl velký umělec, ale politicky se fatálně mýlil,“ znělo odůvodnění.
Občanský postoj, talent a dílo tvoří v hodnocení osobnosti jednotu – a zároveň ji rozpolcují. Už před deseti lety, u příležitosti padesátého výročí znovuotevření Vídeňské státní opery, připomněl její tehdejší ředitel Ioan Holender „hladký přechod“ od období nacionálního socialismu k novému začátku opery a spojovací článek – osobnost Karla Böhma.
Vyvolal tím nelibost u řady Böhmových obdivovatelů (kostlivci ve skříni se nemají vytahovat, zejména ne při slavnostních příležitostech), a zejména protesty dirigentova syna, herce Karlheinze Böhma (1928-2014). Jeden z komentářů v tisku tehdy zmínil nebezpečí vtahování umění do politiky a politiky do umění a neřešitelný problém, jak jejich vzájemnou kontaminaci hodnotit. Karl Böhm rozhodně nebyl antisemita (rozhodující tři osobnosti jeho hudebních začátků byli Židé), ani „hlásná trouba hnědokošilatých předáků. Ale posluhoval, on, který tolik rozuměl světu múz, se dal k dispozici barbarskému režimu a svět, vlastní národ i sebe sama obelhával kultivovanou fasádou. Jestli z přesvědčení nebo z oportunismu, to na historické zkušenosti nic nemění.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
