Němčina na Smetanovu hudbu dokonale pasuje! Richard Samek v premiéře Prodané nevěsty v Essenu

S Richardem Samkem o shodě hudby a textu, o půvabech starosvětského jazyka operních libret, o úskalích německé artikulace, o vyváženosti lyriky a komična na jevišti i v životě. Náš přední tenorista coby Jeník/Hans v essenské produkci Prodané nevěsty.

Aalto-Musiktheater v Essenu zažije právě dnes večer premiéru nového nastudování opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. A česká reprezentace tu má hned několik želízek v ohni. Už pátou sezonu tu jako generální hudební ředitel působí Tomáš Netopil, jenž zároveň šéfuje Essenské filharmonii a operu hudebně nastudoval. Pod režijní koncepcí jsou podepsáni Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, tvořící tandem SKUTR. A mezi sólisty pak čteme i jméno tenoristy Richarda Samka, který si tak po Drážďanech, Hannoveru a Magdeburgu připsal do uměleckého diáře další německé město. O chystané inscenaci jsme si s Richardem Samkem povídali dva dny před její premiérou.

 

Je lehké přijmout úkol nastudovat Prodanou nevěstu v německé verzi? Pro nás je toto dílo českou národní operou, jde to vůbec pocitově dohromady?

Tyhle otázky si člověk samozřejmě položí, ale ve skutečnosti je to úplně stejné. Zpíváte přece o stejných věcech jako v českém jazyce! My konkrétně používáme verzi překladu, která je mezi německými mutacemi asi nejrozšířenější, a sice překlad Kurta Honolky.

Kurt Honolka přeložil nejen libreto k Prodané nevěstě, ale ze Smetanových oper také Dvě vdovy a Dalibora. Jeho překlady jsou však několik desetiletí staré, jak působí na rodilé mluvčí mezi vašimi ansámblovými kolegy? Je to současná němčina, nebo jim zní do jisté míry archaicky?

Je to samozřejmě pravda, některé pasáže zněly pro německy mluvící kolegy dosti „vousatě“, některé jim vůbec nedávaly smysl. A dokonce jsme na začátku zkoušek chtěli libreto upravit a přizpůsobit současné řeči. Spolu s dramaturgyní jsme předělali to, předělali jsme ono… Jeden krok podněcoval druhý a záhy se ukázalo, že je obtížné najít hranici, kdy přestat, a ve finále bychom už měli úplně jiné libreto. Došlo to až do fáze, kdy si každý zpěvák předělával svoje texty. Tak jsme to stopli a vrátili se k původnímu, byť archaickému tvaru. Kolegové nakonec uznali, že přes tu „starobu“ – a nebo možná právě díky ní – je to vlastně velmi poetický text. Je to v podstatě dost podobné naší staré češtině; dneska taky nikomu neřeknete „Což ještě nepochopuješ?“, ale přitom to má svoje kouzlo.

Je tedy přístup vašich německých kolegů k tomuto jazyku stejný jako náš vztah k českému libretu Prodané nevěsty? Běžně tak nikdo nemluví, ale všichni rozumíme a nedovedeme si představit, že by to mohlo být jinak…

Tady to samozřejmě není neseno v takové tradici jako u nás. Zdejší publikum Prodanou nevěstu nazpaměť asi nezná. Ale nepochybně pro něj bude zážitek slyšet trochu jinou němčinu, která si navíc se Smetanovou hudbou pozoruhodně sedne. Tady je ovšem zcela normální uvádět Prodanou nevěstu v němčině. Ještě jsem tu nepotkal tenora, který by v Německu zpíval Jeníka česky. Většina mých kolegů ho na repertoáru má, ale ve své mateřštině. Čili to tu rozhodně není žádný dramaturgický experiment. Z českého hlediska je to – pravda – něco extra, ale zde by bylo exotické spíše uvádět Prodanku v českém znění…

Je těžké dostat německou mutaci textu do krve? Pokud jde zrovna o postavu Jeníka, myslím, že s některými replikami a pasážemi této postavy tenoristé chodí spát, vstávají s nimi a jsou s nimi dokonale sžiti. Ať už to jsou sólové výstupy či dueta s Kecalem nebo s Mařenkou. A teď najednou vyvstane potřeba ty samé melodie spojit s úplně jiným textem…

To naštěstí funguje docela jinak. Aspoň za sebe musím říct, že když mám nastudované libreto česky, je uloženo v úplně jiném „šuplíku“. Když se učím tu samou operu v jiném jazyce, ukládá se mi v paměti na jiné místo a není to propojené. Čili vůbec se mi nestává, že by mi v německé inscenaci naskakoval český text. V tom problém není a naopak se to učí daleko rychleji. Potíž je v tom, že já mám v němčině nastudovanou ještě jednu verzi Prodané nevěsty z inscenace v drážďanské Staatsoperette, kde jsme měli verzi s mluvenými dialogy bez recitativů. A tahle dvě německá libreta se mi pletou. V momentě, kdy jsme začali roli připravovat herecky, zkoušel jsem scény s Mařenkou a přestal jsem myslet na nový text, automaticky se mi dral na jazyk ten druhý text. Navíc se tyto dvě produkce časově překrývaly, protože jsme Prodanku v Drážďanech hráli ještě letos v létě, a to už jsem se musel chystat na essenskou inscenaci.

Pomyslel jste při přípravě této inscenace na to, že Smetana od narození hovořil německy a k češtině se přimkl až v dobách, kdy pobýval ve Švédsku a teprve tehdy si začal s přáteli dopisovat česky? Když se podíváme na to, jak Smetanova hudba a melodické linky ladí či neladí s německou verzí, můžeme si myslet, že měl vztah k němčině – třeba podvědomě – zakódovaný?

Myslím, že docela určitě! Když jsem začal studovat tento překlad pana Honolky, získal jsem velmi brzy dojem, že je to takto původně napsáno… Ale to jen v žertu, samozřejmě víme dobře, že původní verze byla v češtině. Ale ony ty německé repliky na Smetanovu hudbu tak pasují, že jsem si tu dokonce z několika kolegů vystřelil a řekl jim, že toto je originál. A oni tomu bez váhání uvěřili. A mně dalo práci následně jim to vyvrátit. Zkrátka němčina se k hudebnímu materiálu této opery, k jejím frázím a větám perfektně hodí. A není to nic krkolomného nebo uměle našroubovaného. Tento překlad je dokonce hudebně naprosto shodný s každou šestnáctinkou, není tam oproti české verzi přidána jediná nota navíc. Jak je to možné? Běžně se přece stává, třeba u francouzských oper, že se při překladu do jiného jazyka musí fráze přebudovat přidáním not.

Němčina jako zpěvní jazyk ovšem není mezi českými umělci zrovna oblíbená. Jaký vztah k ní máte vy? Nedávno jste byl velmi oceňován v plzeňské inscenaci Čarostřelce režiséra Dominika Neunera nejen za hudební interpretaci, ale obzvláště za zvládnutí německy mluvených dialogů…

Zní to možná prozaicky, ale interpretujete-li na jevišti cizí jazyk, je nesmírně důležité umět napodobovat. Dokážete-li dobře slyšet a imitovat to, co vám říká jazykový kouč, máte vyhráno. Samozřejmě, musíte denně trénovat a denně jste také upozorňován na to, že některé slovo nezní tak, jak by mělo. Váš akcent nikdy nezmizí, ale některé fráze dokážete po pravidelném tréninku říci tak, že nikdo nepozná, že nejste Němec. Ale Němci to mají stejné, snažil jsem se kolegy třeba naučit říct „buřt s hořčicí“. A nikdy to nedali tak dobře jako já… Vím ale o sobě, že když zpívám v němčině, je mi dobře rozumět. Němci mi prý rozumí každé slovo. Můžu mít cizí akcent, ale pro posluchače je stejně důležité, aby bylo zpěvákovi rozumět.

Prodaná nevěsta má přídomek „komická opera“. Přiznám se vám, že čím víc ji znám a čím vícekrát jsem ji slyšel a viděl na jevišti, promlouvá ke mně o to víc její lyričnost, jemnost a citovost, spíše než komika. Mohlo by se stát, že němčina jako velmi pregnantní a úderný jazyk – byť jste sám řekl, že váš překlad s hudbou dokonale souzní – tyto kvality Smetanovy hudby poněkud oslabí?

Němčina samozřejmě svádí k tomu, že je ve frázích míň a míň legata. A pokud se soustředíte na vyslovování každého „f“, „t“ nebo „p“ – na čemž se samozřejmě dost bazíruje –, musíte si dát velký pozor na frázování. Z původně pěkné fráze pak vznikne snůška patnácti slov a třiceti výrazných hlásek. Tím nechci říct, že by němčina nebyla zpěvná! Jen se tomu nesmíte poddat a musíte na onu pregnantnost ve výslovnosti myslet až ve druhém plánu. Na prvním místě je vždycky Smetanova krásná melodická linie.

Myslím, že Prodaná nevěsta je velmi dobře vyvážená. Je jak poetická a lyrická – a na citech tu opravdu velmi záleží –, tak i vtipná. Tak jako v životě. Ve vztazích tu není nikdy jen lyrika, jen láskyplnost, jen smutek. Vždycky, i v té nejsmutnější situaci najdeme vtipný podtext. A přesně tak namíchali vztahy v naší inscenaci oba páni režiséři z tandemu SKUTR. Divák se bude bavit jevištní situací, pokud zrovna Kecal předvede něco se svými rekvizitami – on tu vůbec vystupuje jako zvláštní komická figurka. A Jeník jako chlapík zamilovaný do Mařenky si ale z ní dokáže udělat i legraci. A ona z něj. Postavy této opery jsou chytří lidé se smyslem pro humor a režiséři toho maximálně využili. A v tom je podle mne ryzí „českost“ této opery. Jsme národ srdečný, ale zároveň jsme velcí vtipálci.

Jaké je národnostní složení ansámblu, který essenskou Prodanku připravuje, jaké je procentuální složení z hlediska počtu rodilých Němců?

Matka Mařenky je Němka, její otec je Němec, Kecal je vlámsky hovořící Belgičan, samotná Mařenka je Kanaďanka, můj otec je taky Kanaďan, Esmeralda je Američanka, Vašek je Rus, Háta je Němka. Takže vpravdě mezinárodní tým. Ale všechno to jsou umělci, kteří jsou zde v Essenu ve stálém angažmá.

Mluvil jste o nutnosti soustředění na výslovnost, frázování a hudební linie zároveň, aby pěvec v zájmu dokonalé výslovnosti nepohřbil smetanovskou lyriku. Jak k tomuto úskalí přistupoval autor hudebního nastudování, essenský „generalmusikdirektor“ Tomáš Netopil?

Tady to naštěstí funguje tak, že jsou všichni dokonale připraveni. Aspekty, týkajícími se textu, se zabývají jazykoví poradci. A dirigent má na sto procent na starosti hudbu. Možnost něco výrazněji měnit v textu určitě má, ale nemá to zapotřebí, neboť ví, že jazykoví specialisté se o to už postarali.

Byla do nějaké míry práce pana dirigenta s takto mnohonárodnostním ansámblem o kompromisu?

Kompromisů nebylo vůbec potřeba. Jak už jsem řekl, hudba je pořád stejná, ať už se zpívá jakýmkoli jazykem. A pan dirigent je profesionál až na půdu. Přišel s jasnou představou – tempovou, frázovou, dynamickou, vyladěním ansámblových scén. A nikdo neprotestoval. Tomáš Netopil tu pracuje už řadu let a navíc právě v tomto divadle mám pocit, že umělce jejich práce náramně baví. A odezva je okamžitá. Když se tu na něčem domluví, okamžitě to zafunguje. A čím to je? Tomáš Netopil to zkrátka umí s lidmi a perfektně ovládá své řemeslo. Byl jsem tu i na jeho koncertě se zdejší filharmonií, které šéfuje. To byla nádhera. Orchestr hrál jako jedno tělo a jedna duše. A hráči se během koncertu usmívali. A hned jste viděl a slyšel, že si to užívají.

Auditorium v Aalto-Musiktheater je svrchovaně originální prostor. Sedadla pro diváky plavou v prostoru v jakýchsi vlnách, hlediště je navíc asymetrické. Jak je sál vstřícný k interpretům z akustického hlediska?

Musím bez přehánění říct, že jsem nikdy nezpíval v tak dobře akusticky vyřešeném prostoru. A i mezi zdejšími se říká, že Aalto-Musiktheater je akusticky jedno z nejlepších divadel, jaké můžete navštívit. I pokud stojíte v zadní části jeviště a zpíváte zády k divákům, slyší vás podobně, jako kdybyste stál uprostřed a čelem k nim. Nemusíte myslet na to, jestli v tom asymetrickém prostoru zpívat doleva či doprava. Ale na druhou stranu samozřejmě smetanovský orchestr nedá nikomu nic zadarmo. To je známá pravda a i zde si na to musíte dát pozor. Ale zdejší akustika dělá hlas ještě lepší, než ve skutečnosti je, a zpívat tady je radost.

Víme, že Smetanova Prodaná nevěsta byla původně označována jako opereta. Uplatnil jste v této inscenaci své zkušenosti z drážďanské Staatsoperette, kde jste velmi využíván právě v německojazyčných operetách?

To má samozřejmě značný vliv a přínos a může vám to jedině prospět. Nicméně já mezi operou a operetou nerozlišuji. Jsou specifické žánry, které vyžadují extra technické a výrazové finesy, jako třeba francouzská opereta, jenže v té já se necítím doma a nezpívám ji. Ale k operetě v němčině mám stejný přístup jako k jakékoli jiné opeře. Smetana možná prvotně myslel na lehčí žánr, singspiel nebo něco podobného. Ale ve výsledku? Má zkušenost je, že Prodaná nevěsta si v ničem nezadá třeba s party v Lehárových operetách jako Země úsměvů nebo Giuditta. A to jsou de facto opery v pucciniovském duchu…

Jeníka máte v nastudování už dlouho, zpíval jste ho před lety v Plzni, když jste byl v Divadle J. K. Tyla v angažmá, nastudoval jste Ladislava ve Dvou vdovách, s Jiřím Bělohlávkem jste koncertně zpíval Dalibora. Srovnáváte tenorové party ve Smetanových operách? Říká se například o mozartovských tenorových rolích, že mají mnohé rysy společné. Mají je i u Smetany?

Ano. Smetana psal party pro tenor docela podobně. Ladislav Podhájský je samozřejmě nejvyšší a z hlediska přítomnosti na jevišti je to velká úloha. A přestože je lyrická, už se do ní díky orchestru projektují i dramatičtější atributy. A melodické linky u Jeníka a Dalibora jsou si také dost podobné. Dalibor je nicméně jiný obor, na toho potřebujete opravdu vybroušený a správně zpracovaný hlas. Navíc já jsem ho nezpíval na jevišti, ta produkce, kterou jste vzpomínal, byla koncertní. A když už srovnáváme, myslím, že nejlyričtější tenor u Smetany je Vítek v Tajemství. Toho můžou zpívat i „mladší ročníky“. Mám-li se vrátit k Jeníkovi, který mě zaměstnává teď, jeho part není tak rozsáhlý jako Ladislav, ale když přijde na jeviště, musí tam vydržet v kuse třeba dvacet minut. Duet, recitativ, duet, árie, a to v těsném sledu. Takže velký zápřah. A ke všemu ještě v závěru opery, kdy už je hlas vyzpívaný hodně vysoko, přijdou hluboké tóny, a i ty se musí adekvátně ozvat. Takže tahle role vyžaduje i určitou zkušenost v rozvržení sil a hospodaření s nimi.

Děkuji za rozhovor a při premiéře Prodané nevěsty v Essenu zlomte vaz! 

 

VIZITKA:
Richard Samek (1978) – rodák z Třebíče vystudoval zpěv na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Stal se laureátem řady prestižních pěveckých soutěží. Ve svých dvaceti osmi letech debutoval v brněnském Národním divadle v Boitově Mefistofelovi a brzy si tu na své konto připsal další role v operách i v operetách, kromě jiného Prince ve Dvořákově Rusalce a Bárinkaye ve Straussově Cikánském baronovi. Pražskému publiku se vedle Prince v Rusalce představil jako Rudolf v Bohémě, Ladislav ve Dvou vdovách či v mozartovských úlohách Belmonta a Tamina. Pět sezon byl v angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde i nadále intenzivně hostuje, v poslední době jako Max ve Weberově Čarostřelci a opět i Princ v Rusalce. Od roku 2014 hostuje rovněž v Theater Magdeburg jako Don Manuel v německé premiéře Fibichovy Nevěsty messinské. Prince a Rudolfa zpíval také ve Staatsoper v Hannoveru. Od roku 2010 je v angažmá ve Staatsoperette Dresden, kde se uplatňuje výraznou měrou jak v operetních, tak v operních inscenacích. Mezi těmito žánry nečiní rozdíl a pochvaluje si, že když se v Drážďanech hraje opereta, jsou plakáty po celém městě. K operetě jej láká síla prožitku, kterou je třeba předat divákovi. Být nenucený, přirozený a vtipný, a přitom si zachovat hlas v plné síle.

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
(Die verkaufte Braut)
Hudební nastudování, dirigent: Tomáš Netopil
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Světla: Manfred Kirst
Sbormistr: Jens Bingert
Dramaturgie: Svenja Gottsmann
Essener Philharmoniker
Opernchor des Aalto-Theaters
Premiéra 14. října 2017 Aalto-Musiktheater Essen

Krušina – Peter Paul
Ludmila – Bettina Ranch
Mařenka – Jessica Muirhead
Tobiáš Mícha – Karel Martin Ludvik
Háta – Marie-Helen Joël
Vašek – Dmitry Ivanchey
Jeník – Richard Samek
Kecal – Tijl Faveyts
Principál komediantů – Rainer Maria Röhr
Esmeralda – Christina Clark
Indián – Norbert Kumpf

www.aalto-musiktheater.de