Nemilosrdná Giselle a černé labutě na festivalu ImPulsTanz ve Vídni

Vídeňský festival ImPulsTanz se řadí mezi největší taneční festivaly na světě. Založen byl v roce 1984 a trvá celý jeden měsíc. Kromě představení nabízí i desítky tanečních workshopů pro profesionály a laiky. Být na ImPulsu znamená být in. Silným festivalovým fenoménem je také klubová scéna a noční život, který festival ze svého rozpočtu podporuje a rozvíjí. Velkou oblibu festivalu mezi Vídeňáky lehce pošramocuje fakt, že během divadelní sezony toho Vídeň mnoho tanečního nenabízí a také moc nepodporuje. Vídeň je totiž konceptuální a to, co je možné vidět na jevištích mimo Staatsoper a Volksoper, se často ani tanci nepodobá.

Dramaturgie festivalu je pochopitelně velmi trendy. Předznamenává směry, které se posléze šíří celou Evropou. Z pohledu laika ji však můžeme označit za poněkud “ujetou” a netradiční. Představení nabízejí pestrou škálu lidských abnormálností, postižení, již nešokující nahoty a queer kultury.

Festival se letos konal mezi 13. červencem a 13. srpnem a já jsem si na něm vybral čtyři představení, která mi čas a chuť dovolily zhlédnout. Nakonec je i nemožné je absolvovat všechna, protože by vám to nedovolila peněženka. Vstupné se pohybovalo od sedmi do osmašedesáti euro.

Letošním profilovým umělcem byl Belgičan Jan Fabre. Tento dnes již klasik divadelní obscénnosti zde uvedl v premiéře svou sólo-performance I Am a Mistake. Já však zhlédl až představení jeho kreativní dílny s titulem I Am Blood. Ukázalo se ale, že šlo o marketingový tah a samotnou dílnu vedli „jen“ jeho dva zaškolení performeři: Ivana Jozic a Cédric Charron. S podtitulem “středověká pohádka” se na diváky valil latinsko-anglický text samotného autora z roku 2001, „doplněný“ o fyzické obrazy třináctičlenné skupiny účinkujících. Z fyzických a divadelních cvičení se zadáními – starý muž, tygr, hmyz, rýžový papír a oheň – vznikla formální struktura tohoto večera.

Fabremu nešlo o imitaci a psychologickou exploraci, ale spíše o fyzický potenciál proměňujícího se těla. Energii staví na dechu, artikulaci na trupu, končetinách a hlavě. Výsledná “středověká pohádka” připomínala malou zoologickou zahradu polonahých těl, toužících po svatebních šatech, řezajících se fiktivními noži a potřísňujících se krví. Večer dostál svému názvu I Am Blood (Já jsem krev). Celou dobu jsem si však kladl otázku, kolik z účinkujících se s tématem dokázalo opravdu ztotožnit a pro kolik z nich jde spíše o hodnotný zářez do jejich životopisu. Pro mě to nebyl ztracený čas, ale spíše zjištění, že dnes se dá marketingově zmanipulovat úplně všechno. Tedy i workshop Jana Fabreho bez Jana Fabreho. Jeho představení mě však šokovala naposledy před patnácti lety, dnes již víc hledám smysl a táži se proč?

Velkým lákadlem i vysokou laťkou kvality je skoro každoroční účinkování projektů Wima Vandekeybuse a jeho souboru Ultima Vez. Ten zde letos představil svou novinku pod komplikovaným názvem Mockumentary of a Contemporary Saviour. Jedná se o téměř dvouhodinovou pohybově-divadelní fresku, balancující na hraně science fiction a fiktivního dokumentu. Vykupitel je zde, zachránce lidstva přichází. Ničivá síla zametá se životem na Zemi, ale několik přeživších je stále tu. Jako nesmrtelní následují jedno dítě, až se dostanou na bezpečné místo. To se však ukáže býti pastí, narůstají konflikty a vynořuje se poslední otázka: „Mají být tito lidé vůbec zachráněni?”

Představení je intelektuálně náročné, zahlcené textem a úžasnými hereckými a tanečními výkony. Propojuje čistě školené tanečníky s herci různého věku a pohlaví, jeden z nich je dokonce slepý, ale během představení jsem na to nepřišel (!). Opět si uvědomuji, jak je důležitá všestrannost a otevřenost žánrům. Představení nechybí vtip, hloubka, dynamika tanečních čísel je tradičně vandekeybusovská – expresivní, fyzická, šokující, ale citlivá a dechberoucí. Jevišti dominuje kruhová konstrukce – oko – jež se pomalu snáší na účinkující, kteří věcně komunikují s publikem a vtahují ho intenzivně do děje. Během minut, kdy ztrácím pozornost díky převaze mluveného textu, si naopak uvědomím, jak geniálně Vandekeybus staví strukturu představení, jak individuálně využívá interprety a kombinuje je tak, aby bezvadně fungovali mezi sebou. Za vším pochopitelně stojí spousta času a také peněz, ale jsou prostě jedinci, kterým byly dopřány. Bravo, Wime. Křičím v sobě, i když pár diváků téma nevydrží a odchází. Ne všichni jsou prostě ready na příchod Spasitele.

Poslední dvě mnou navštívená představení patřila jediné choreografce – Dadě Masilo z Jižní Afriky. Nutno podotknout, že dramaturgie festivalu se v posledních letech a letos obzvlášť cíleně věnuje zařazování africké „černé“ kultury do svého programu. Je totiž v Rakousku politicky vhodné věnovat se tematice nadnárodnostní ve spojitosti s aktuální uprchlickou situací. Dada Masilo je ambiciózní africká choreografka a tanečnice, jež získala evropské taneční „supervzdělání“ v bruselském P.A.R.T.S. Po návratu domů obdržela prestižní africkou taneční cenu a rozjela choreografickou kariéru s poněkud jednostranným zaměřením. Poafričťuje totiž doposud čistě evropskou tematiku a její odkaz. Začala Romeem a Julií a přes Carmen a Labutí jezero nyní dozrála k Giselle. Jako marketingový trik to funguje dokonale. Protože Labutí jezero se na ImPulsTanz dokonce vrací. A Vídeň není jedinou evropskou zastávkou mezi top festivalovými destinacemi. Všichni totiž chtějí vidět černochy v balerínách a s peřím na hlavě.

Jako konceptu není třeba africkému Swan Lake nic vytknout. Zcela patřičně a logicky hovořící tanečnice Evropanům popisuje, jaký kulturní šok zažije Afričan při prvním zhlédnutí baletu, respektive Labutího jezera. Z vlastní zkušenosti vím, že kulturní vnímání naší přeintelektualizované a přepsychologizované taneční kultury je u Afričanů omezené. Tanec v Africe má jiný význam a kořeny než tanec v Evropě jednadvacátého století. A tyhle rozdíly se snaží Dada Masilo uchopit a přiblížit ve svém díle. Jenomže ta nová dimenze, o které sama mluví, se bortí jak domek z karet. Je sice komické pozorovat černocha v baleríně v rytmu kolovrátkově nahrané Čajkovského hudby, vrtícího zadkem s peřím, jak dupe a vříská, jenže evropský originál v sobě skrývá těch dimenzí mnohem více, než se podařilo africké choreografce obsáhnout.

Labutí jezero není jen banální pohádka o princi, zamilovaném do labutě, který si poplete černou s bílou a slíbí lásku oběma. Masilo až přespříliš využívá neoklasického baletního slovníku a baletních klišé a ve snaze připodobnit – porovnat neshazuje pouze samotný originál, ale i vlastní tanečníky. Protože ani jeden z nich není školený na to, aby balet mohl napodobit, maximálně ho parodovat. Místy tak představení připomíná mužský balet Les Ballets Trockadero. Masilo chce oženit Prince s černou Odilií, ale Princ se „bohužel“ zamiluje do bílého labuťáka a problém je na světě. (Ani tato zápletka už není nijak originální, nepoužili ji Mats Ek, Matthew Bourne a další?).

Tanečníci mají nespoutanou energii, při tanci dokonce mluví, křičí. Čajkovskij tu zní místy cirkusově jako Pugni. Masilo choreografuje buď sóla či duety, sborové scény téměř vždy jen unisono. Pohybový slovník originálně zakomponovává africký folklór nejen k Čajkovského hudbě, ale bohužel nemístně kombinuje i s tóny Camille Saint-Saënse, Arvo Pärta a dalších. Tady pravděpodobně měla zasáhnout ruka „neafrického“ hudebního dramaturga. Evropská kultura totiž má jistá pravidla, a pokud je stavíme na hlavu, tak bychom měli vědět proč. A toho „protože“ se v hodinovém večeru nedočkáme. Jiná dimenze se nedostavuje, končíme sice v černých kostýmech až na zem v jakémsi podsvětí duchů, kde všichni nakonec padají na zem a umírají s tóny hudby Pärta, ale proč se tak děje v příběhu s jasnou a čitelnou dějovou linkou…?

Afričan může mít sice smíšené pocity údivu a překvapení při pohledu na evropské Labutí jezero. Může v něm vidět i humorné momenty, ale pokud Evropou erudovaný africký umělec okleští toto dílo na revuální sled hyperaktivních tanečních scén v jediné allegrové dynamice, něco mi uniká z jeho hledání nové dimenze. A idealisticko-pseudopolitické větičky v programu o kolonizaci africké kultury tou evropskou a konečném zúčtování tady pak zní jako alibistický prezidentský bonmot.

Pokud Labutí jezero od Dady Masilo vzniklo v roce 2010, ušla její letošní novinka Giselle značný kus cesty. Vyzrála. Tvůrkyně přizvala ke spolupráci originálního skladatele Philipa Millera, který z Giselle použil jen zvukové leitmotivy a vytvořil novou elektronicky znějící současnou kompozici, která ne vždy diváka hladí, ale dramaturgicky přináší neotřele nové momenty a tolik hledané nové dimenze. Příběh Giselle zůstává podobný originálu – Albert zatají Giselle svůj původ a sounáležitost s Bathildou a ona z lásky umírá…

Masilo tvrdí, že šílenost Giselle v originálu vytváří jen rozcuchané vlasy. Co však psychologicky vzato definuje šílenost Giselle v její verzi, zůstává nejasné. Její slovník zůstává před i po beze změny. Choreografická struktura představení je krásně čitelná, pohybový rukopis pracuje převážně s pažemi, torzem, hlavou, rychlými přesuny do prostoru, ale bez vysokých nohou či hlubokých plié. Vše je rychlé a kompaktní, opět hyperaktivní. Odromantizované. Proč ne. Je dnešní svět romantický?

Hlavní roli tančí sama choreografka. Charizmatická, křehká, a přesto jakoby bez citu. Jak sama choreografka vysvětluje, nevěra je bezpohlavní. A jí nejde o odpouštění ale o pomstu, což dokazuje druhý akt po přestávce. Masilo soubor čítá jen jedenáct tanečníků, mnoho z nich proto vystupuje v několika rolích. Je až k nepochopení, že kostýmní výtvarnice nedokázala Hilariona s Albertem nijak barevně odlišit. Oběma přisoudila stejný kostým. Proto si teprve po skončení večera uvědomuji, že to působivé a nejcitlivější sólo večera netančil Albert, ale Hilarion. A na samotnou Giselle již soucit a odpuštění nezbyly vůbec. Svého milence v náznaku umlátí bičem a nechá ležet, překročí a zmizí. Nejsilnější moment večera tak skrývá samotný odchod červených vil – v otevřeném širokém gestu paží rozhazují do prostoru bílý prach – popel a nenávratně mizí, dokud nezemře další na zlomené srdce.

Zasloužený potlesk pro řemeslně dobré a kvalitní představení – show, na jejímž konci ve vás přesto zůstane jedna otázka: „Kolik z té avizované originality by zůstalo, kdyby v něm netančili tanečníci z Afriky a nekonalo se na jevišti Volkstheater v rámci prestižního festivalu?” Inu, hybateli tanečního dění jsou právě dramaturgové a ředitelé velkých tanečních festivalů. Velké a hluboké umění to však ještě nezaručuje. „Also Bis bald, ImPulsTanz.“

 

www.impulstanz.com