Nenechávat lidi bez síly umění

Texty Ivana Medka (103)

Karla Ančerla, Milana Munclingera a Josefa Vlacha spojovalo to, že byli všichni žáky Václava Talicha. V roce 1967 je Ivan Medek pozval k mikrofonu Československého rozhlasu a v rozhovorech s nimi pojmenovával charakteristiky největšího českého dirigenta, k němuž měl sám nesmírně blízko.

Minule Talichovo charisma popisoval houslista Českého komorního orchestru a primárius Vlachova kvarteta Josef Vlach: „V blízkosti Václava Talicha jsem měl zvláštní pocit bezpečnosti. Bezpečnosti, vyvěrající z jakési umělecké přesvědčivosti jeho talentu, ale též vzdělanosti. A co je na tom ještě pozoruhodnější, měl jsem ten pocit také ve chvíli, kdy se třeba i trochu mýlil. Přiznání nebylo Václavu Talichovi nikdy zatěžko a nezabaloval to nikdy do žádných zastíracích frází.“ Talich byl sám o sobě mimořádný zjev a už na konci šedesátých let dvacátého století se zdálo, že tradice, ze které vyrůstal a kterou zpřítomňoval, po jeho odchodu slábne. „Dnes máme znamenitou a početnou základnu umělců, kteří staví své umění na podobných základech. Někdy se však obávám, že Talichovým odchodem se tato stará tradice trochu narušila a mnohé substance velkého reprodukčního umění vymizely. Většina výborných a talentovaných uměleckých názorů stojí každý tak trochu osamoceně.“

Ale v této osamocenosti žádná budoucnost není a ani nemůže být. Jak říká Josef Vlach: „Chybí nám někdy častější pocit bezpečnosti v blízkosti umělecké autority, která se sice nesnaží stále přesvědčovat, ale je přesvědčivá. K tomu nám nepomohou ani tituly a řády, ani štosy reklamních brožur nebo tvoření skupin, pěstujících chválu tak trochu jako na revanš, ale spíše zahledění do minulosti, abychom talent nepoužívali k vynalézání hodnot, které tady již byly, a to mnohdy v lepší formě, než to můžeme udělat sami. A na nás čeká povinnost, pokud to bude v našich silách, informovat příští generaci o velké české reprodukční tradici, ke které Václav Talich bezesporu také patřil, aby byla zachována jak památka velkých umělců, tak i užitečnost a hlavně souvislost.“

***

(hudba – Leoš Janáček: Taras Bulba – Smrt Andrijova – nahrávka)

Ivan Medek: V sezoně 1924/1925, ve které Talich poprvé řídil v Praze Janáčkova Tarase Bulbu, byl už dirigentem uznávaným i světově. Začal být zván do Anglie, do Švédska, měl celou řadu koncertů v Itálii, v Německu, ve Vídni, v Maďarsku a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších zemí a nezapomenout přitom samozřejmě na Sovětský svaz, kde měl Talich zcela mimořádnou pozici. Bylo mu dokonce v jedné době nabídnuto i místo šéfa Leningradské filharmonie. Začal být všeobecně považován za jednu z dirigentských osobností, které je možno řadit k nejslavnějším jménům Toscaniniho, Furtwänglera, Molinariho, Sabaty a celé řady dalších.

Talich této své pozice nikdy nezneužil. V roce 1939, v situaci skutečně kritické pro náš národ, odmítl zůstat ve Švédsku, přestože ho jeho přátelé ve Stockholmu zrazovali od návratu do Prahy. Říkali mu, že je nebezpečné vracet se do Československa, které bylo tehdy vlastně už zbaveno svého pohraničí, že situace u nás dopadne tragicky a že může daleko lépe sloužit svému národu, zůstane-li v cizině. Talich odmítl, protože si říkal, že povinností českého umělce je zůstat a pracovat doma. Nenechávat tady všechny ty lidi samotné, nenechávat je bez síly umění, o které byl vždycky přesvědčen. A tady nastal veliký rozpor mezi stanovisky některých lidí, konkrétně myslím Zdeňka Nejedlého, kteří žili v emigraci, s názorem na povinnosti umělce, který zůstal doma.

Talich nemohl pochopit, proč by mělo zůstat mlčet Národní divadlo v době, kdy bylo tolik zapotřebí, aby právě naopak hrálo. A argumentoval velice prostě. Říkal: „Podívejte se, Národní divadlo přece nebylo postaveno v době svobody, ale v době nesvobody. A nebylo postaveno proto, aby mlčelo, když jsme okupováni cizí mocí. To bylo v době, kdy bylo postaveno, také. A jeho smysl je v tom, aby v něm zněla česká hudba, aby v něm zněl český zpěv.“ Totéž se týkalo práce v České filharmonii.

Kdybychom se poctivě podívali na repertoár, který dělal Václav Talich v Národním divadle a v České filharmonii v době válečné, zjistili bychom, že se vlastně nikdy a v žádném okamžiku nezpronevěřil své povinnosti českého umělce. Že nikdy nic sám pro sebe nezískal. Bylo mu nabídnuto například místo Generalmusikdirektora pro celou oblast Protektorátu Čech a Moravy, jak se tehdy říkalo. Talich to odmítl. Bylo mu nabídnuto pohostinské řízení Její pastorkyně v Berlíně za obrovský honorář. Talich si dal operovat, naprosto zbytečně, kýlu. Takových příkladů je obrovská spousta. A přece stačilo několik podvržených projevů – a dokumenty o tom, že ty projevy byly podvržené, jsou dneska k dispozici a byly už i publikovány v knížce, která vyšla v nakladatelství Supraphon a která shrnuje alespoň v základních obrysech Talichův život a jeho dílo – přesto stačilo několik podvržených dokumentů k tomu, aby byl Talich po válce zatčen a aby mu byla znemožněna další práce.

Jenomže Václav Talich začínal vždy znovu a znovu. Nikdy se nebál začínat v nejtěžších podmínkách. Začal znovu pracovat s Českým komorním orchestrem. A když byla činnost Českého komorního orchestru zastavena, pracoval s jeho jednotlivými členy v přípravě komorních koncertů ze skladeb Beethovenových. Když pak i tato činnost byla ukončena, odjel na Slovensko, kde doslova z ničeho budoval Slovenskou filharmonii. Odtamtud odešel a pracoval v Československém rozhlase, kde natočil několik velice zajímavých snímků jako umělecký poradce a dirigent. Nakonec se nalezla i cesta k jeho návratu do České filharmonie, ovšem bohužel už v době, kdy byl Talich nemocný, zlomený člověk, který měl za sebou víc než těžký život, který skutečně nemůžeme srovnávat s životem žádného umělce, žádného dirigenta té pozice, toho jména a toho umění kdekoliv na světě.

Zásluhou Gramofonových závodů mohl Talich od roku 1949 alespoň nahrávat gramofonové desky. Nebylo to jednoduché, ale byl to přece jen jeden ze způsobů, jak se mohl umělecky uplatnit v době, kdy nesměl v Praze veřejně vystupovat a mohl dirigovat koncerty jenom na Slovensku. Znamenalo to jezdit z Bratislavy do Prahy, žít víc než studentským životem, což u člověka, kterému bylo šedesát osm, šedesát devět let, nebylo snadné. V den, kdy bylo Václavu Talichovi šedesát devět let, nahrával shodou okolností na gramofonové desky v Praze v Domě umělců Sukova Asraela. Ráno před zkouškou připravil pan Burda z Gramofonových závodů mikrofon tak, aby bylo slyšet, co Talich orchestru řekne, protože se předpokládalo, že orchestr Václava Talicha trochu překvapí. Skutečně se to tak stalo. A Václav Talich pak řekl České filharmonii několik vět, které jsou myslím takového rázu, že jsou určeny nejenom České filharmonii, ale nám všem, abychom si je pamatovali jednou provždy. Myslím, že bychom jimi a větou ze Sukovy velké symfonie Asrael mohli náš dnešní pořad skončit. I když samozřejmě víme, že o Václavu Talichovi by toho mělo být řečeno ještě mnohokrát mnohem víc a mnohem lépe.

Pochod Castaldo v podání filharmoniků jako gratulace. A Talichova improvizovaná řeč z 28. května 1952.

„Drazí přátelé, podívejte se, jsou takové dny, které jsou vlastně dny radosti a které se nám často promění v žalost. Ale jsou dny, které znamenají vlastně do jisté míry smutek, a my si je dovedeme proměnit v radost. Je jistě neradostná cifra šedesát devět. A já jsem si dnes ráno, když jsem se probudil a přemýšlel o těch šedesáti devíti, řekl, že to je zázračná cifra. Když ji obrátíte, když se na ni podíváte zezdola, tak je to šedesát devět. A když se na ni podíváte seshora, tak je to taky šedesát devět. Ona se nemění. Bohužel tato cifra v celé další řadě se opakuje jenom jednou. To je devadesát šest. Přirozeně, na to si netroufám! Ale troufám si… (Hlas z orchestru: Byly doby, kdy jste vyhrožoval se stovkou! Na to vás upozorňuju!) No jo, ale to jsem říkal: To už nebudu nic dělat! Ale teďko jsou bližší cíle: je sedmdesát. Je to zvláštní, když mně bylo šedesát, tak se pamatujete, že jsme v Národním divadle ten den zkoušeli, a myslím, že večer prováděli, Sukovo Zrání. No, teďko je devětašedesát. Vzpomínám Suka opět. Vždyť vy víte, že on zítra má svůj úmrtní den. To mně dal špatné vázání – svého času v roce třicet pět – kdy po radosti svých narozenin jsem se dověděl večer od Karla Čapka, že Josef Suk umřel. Ale chci se dožít s vámi ještě jedné radosti. Že bychom – jako teď v devětašedesáti nahráváme Asraela – že bychom, až mně bude sedmdesát, nahráli Sukovo Zrání. A mám k tomu ještě jedno přání. Vy víte, že už je to hezká řádka let, že můj život, který předtím byl v samé radosti, najednou šel cestami trní. A byly to těžké chvíle. Mě ale drželo vždycky jedno vědomí. Já strašně rád pracuju a pracovat se dá za každých okolností. Tak tento fanatismus práce mě převedl přes všecko. A říkal jsem si: revoluce má svoje práva, revoluce má taky právo ukřivdit člověku. Ale když už jsme z revoluce venku, bylo by zapotřebí taky se jednou podívat, komu jsme šlápli, když jsme revoluci dělali, na nohy a abychom tu křivdu konečně spravili. Poněvadž já nechci dál chodit jako člověk, který se čímkoliv – a tím nejmenším – svému národu provinil. Víte… Tak to je přání, mé přání k devětašedesáti, aby v té době, než uhodí sedmdesát, aby tato křivda, která na mně leží sedm let, byla konečně spravena.“ (potlesk orchestru)

(hudba – Josef Suk: Asrael – 5. věta)

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy