Trojané v Met: velká kritika režie, výhrady ke zpěvákům i k orchestru

redakce, 06.01.2013 0:01

Berliozovi Trojané (kompletně poprvé provedeni až po skladatelově smrti v prosinci 1890 v Karlsruhe) se na programu newyorské Metropolitní opery objevili až v říjnu 1973, a to v hudebním nastudování Rafaela Kubelíka (tehdy v Met debutujícího), režii měl Nathaniel Merrill. Tato inscenace se hrála pouze do března následujícího roku a dosáhla 11 repríz. Po deseti letech přichází Met v září 1983 s novou inscenací dirigenta Jamese Levina a režiséra Fabrizia Melana – ta byla provedena 17 krát, naposledy roku 1994. Třetím novým nastudováním je pak v únoru 2003 režie Francescy Zambello pod taktovkou Jamese Levina. která na programu vydržela pouhé dva měsíce, během kterých se hrála 9 krát. Až loni v polovině prosince tuto inscenaci v Metropolitní opeře obnovili, s Fabiem Luisim u dirigentského pultu. Do role Aenea byl obsazen Marcello Giordani, který však po dvou představeních další reprízy vzdal, aby ho vystřídal mladý americký tenor Bryan Hymel. Na toto obnovené nastudování Trojanů přinášíme výběr recenzí přímo z amerického tisku.
***

Nepovedená řecká tragédie

Trojský kůň by byl skvělý nápad – pokud by ovšem nebyl zdrojem katastrofy. Po pětihodinové nudě už si nemyslím, že právě trojský kůň je oživením Trojanů…

Berliozova rozsáhlá sága sleduje osud hrdiny Aenease odsouzeného Tróji do vyhnanství v Kartágu, kde se zamiluje do královny Didony. Ale osud ho žene ještě k větším dějinným úkolům: založit město Řím, stát se opuštěným a nenáviděným monarchou, který nakonec spáchá sebevraždu.

Hudebně jsou Berliozovy Trojané mistrovské dílo, které si zaslouží mnohonásobně lepší výkon nejen hlavní představitelky, kterou ve čtvrtek ztvárnila Susan Graham. A to přesto nebo právě proto, že Metropolitní opera uváděla na plakátech k Trojanům jak Susan Graham, tak i Deborah Voigt jako hlavní hvězdy nového nastudování.

Přitom Susan Graham jako královna Dido i přesto. že nebyla ideální představitelkou této role, se stala jedním z mála světlých momentů přímo katastrofální inscenace Trojanů v Met.

Šéfdirigent Fabio Luisi ukazoval při své práci jen velmi malý cit pro romantickou Berliozovu partituru. Ano, orchestr hrál bezchybně, ale bez vášně a zaujetí.

Co bylo ale asi nejhorší, je inscenace Francescy Zambello z roku 2003. Změť kopí, vozů a dalších zbraní před dekorací představující Tróju i Kartágo vypadala více než cokoliv jiného jako exploze v nějaké staré benátské továrně. A téměř hodinové baletní choreografie Douga Varoneho – apatické tance chlapců ve zvonových kalhotách s dívkami v upnutých kalhotách do jógy – dělaly čtvrté dějství dlouhým skoro k nepřežití.

Abychom ale byli spravedliví. Jak nudná to bude inscenace bylo jasné a také bylo jasné, že světlým bodem večera bude Graham a její Dido. Po nepřesvědčivém začátku její lyrický mezzosoprán postupně získal vřelost a její finální scéna plná vzteku a lítosti pulzovala bohatým, volným a zvukomalebným tónem.

Mezi obrovským množstvím vedlejších rolí zmíním snad jen Karen Cargill s jejím tmavě zabarveným mezzosopránem, který přinesl důstojnost a patos do role sestry Dido Anny. Dalším vrcholem byla krátká nostalgická píseň námořníka Hylase v posledním dějství, perfektním legatem zazpívaná tenoristou Paulem Applebym.

Už méně přesvědčivý byl Marcello Giordani jako Aeneas, jehož tenor zněl jako povyk na náměstí s mnoha vysokými tóny, které spíše vykřikoval než zpíval. A stejně špatně vyzněly v jeho podání i jemné milostné duety s Dido.

Deborah Voigt, jedna z amerických nejoblíbenějších sopranistek, svoji životní roli Cassandry zpívala málo zněle a s vibrátem. Její herectví bylo toporné a více než královninu dvorní jasnovidku připomínala rozzlobenou učitelku základní školy.

Řekové dávající oběti za záchranu Tróji tak letošní mizerné provedení Trojanů v Met nezachrání.

(New York Post – 17.12.2012 – James Jorden)

***

Trojané v newyorské Metropolitní opeře

Rozsáhlý pětihodinový epos se vlekl v inscenaci, která dokázala zvýraznit vlastně jen jeho negativa
Berliozova opera Trojané by mohla být pro Met výzvou, vloženou mezi Aidu a Maškarní ples. Opera – vlastně jde o dvě vzájemně související opery – trvá přes pět hodin, které jsou plné mytologické hloubky, předpokládá obrovské nasazení sboru a orchestru, zabíhá i do baletního řemesla a obsahuje velmi těžké a náročné pěvecké party. Přesto Met tuto výzvu nedokázala využít. Inscenace byl hrozná a hudební provedení nebyl o moc lepší.

Nikdo si asi nedovolí tvrdit, že libreto, které si skladatel ke své opeře napsal sám, je hnacím motorem tohoto jinak mistrovského hudebního díla. Ovšem režie Francescy Zambello z roku 2003 negativa tohoto libreta a vlastně celého díla jen zvýrazňuje. A to hlavně svojí abstraktní scénou Marie Bjørnson, která nejenže nepřehlednému příběhu nepomáhá, ale naopak mu škodí nekonečným množstvím mobiliáře na jevišti a také nesouvisejícími symboly. Sóĺisté dělají stará otřelá operácká gesta a většinu času odzpívají s rukama nataženýma do vzduchu. Každý přichází a odchází bez zjevné motivace a bez jasné vize, co má na scéně dělat. Když v nádherném intimním duetu “Nuit d’Ivresse” očekáváte zklidnění a ponoření do skvostné hudby, režisérka na scéně vytváří neohrabaný, přelidněný obraz. I baletní části jsou přeplněné – plné choreografické rutiny, která dílu více škodí, než pomáhá.

I ve svých nejlepších dobách Trojané nebyli vždy přijímáni bez výhrad. Některé scény – třeba obsazení Tróje – jsou považovány za principiálně nudné od doby samého vzniku díla. Jindy barvitý Fabio Luisi navíc orchestr řídil unyle a bez dynamiky. Trochu naléhavosti sice přidal do dirigování scén vpádu Trojanů do Kartága, ale i přesto se čas vlekl neuvěřitelně pomalu.

Role Cassandry se zdá být už nepříliš vhodná pro opotřebovaný soprán Deborah Voigt, což bylo ještě více zdůrazněno výkonem jejího partnera Corobeuse, kterého v indispozici zpíval Dwayne Croft. Marcello Giordani se snažil vyrovnat se s hrdinskou rolí Aenea především silou. Susan Graham dodala nářkům Dido vřelost navzdory tomu, že její tón zněl občas nervózně. Karen Cargill vyzařovala soucit jako Anna, Eric Cutler byl jistý Iopas. Všichni na této inscenaci jistě tvrdě pracovali, ale i tak to bylo málo na to, aby se Trojané stali inscenací, na kterou stojí za to jít.

(The Financial Times – 16.12.2012 – Martin Bernheimer)

***

Tenorista Bryan Hymel nám dal dárek až po Vánocích

Když ve středu krátce před půlnocí spadla za americkým tenorem Bryanem Hymelem po představení Trojanů poslední opona, tleskali spolu s publikem za oponou i všichni jeho spoluúčinkující. Toto gesto od zpěváků vypadalo zprvu jen jako pocta mladému kolegovi , který více než skvěle začal svou kariéru v Met jak hrdina Aeneas. Ale jeho kolegové ten večer – třeba Susan Graham – tleskali i proto, že byli Hymelovi opravdu vděčni, když jim svým vášnivým a hrdinským podáním role pomohl.

Hymel roli převzal po Marcellu Giordanim, který byl jako Aeneas mírně řečeno hlasově nejistý. Giordani zpíval jen dvě představení. A v sobotu oznámil, že odstoupí ze zbývajících a vyškrtne tuto roli ze svého repertoáru. Hymel byl povolán na jeho místo.

Třiatřicetiletý Hymel byl ale v té době v Londýně, kde zpíval titulní roli v novém nastudování Meyerbeerovy lahůdky – zřídka uváděné opery Robert ďábel v Covent Garden. V Londýně odzpíval posledního Roberta a doslova „běžel“ na letiště, aby mohl co nejrychleji odletět do New Yorku. Aeneas je zkušený, tuto roli už zpíval loni v létě v nové premiéře Trojanů v Covent Garden. Tentokrát v Met tak Hymel předběhl Jonase Kaufmanna, který byl do Trojanů plánovaný jako první náhradník za Giordaniho, ale Kaufmannovy přetrvávající komplikace spojené s prodělanou virovou infekcí donutily tohoto německého tenora zrušit několikaměsíční nasmlouvaný program.

Trojský hrdina Aeneas je jedním z nejtěžších tenorových partů vůbec, protože kombinuje různé vokální techniky a styly – hrdinské pasáže, ale i úseky rafinovaně lyrické.

Hymelův hlas je dostatečně znělý a průrazný s rychlým vibrátem a zemitou texturou, a je v celém rozsahu konzistentní. V náročné scéně posledního dějství, kdy Aeneas reagující na proroctví se rozhoduje, zda opustit svou milovanou Dido, naplnit svůj osud a založit město Řím, Hymel zpíval s neutuchající vytrvalostí a impulzivní bezstarostností. A pomohl tak i Susan Graham, která se vedle spolehlivého Aenease cítila jistější, než s Giordanim a zpívala lyričtěji a přesvědčivěji.

Ještě jedna věc stojí za zmínku: ve středu se během první přestávky projevila závada na točně a zahájení druhého dějství bylo zpožděno o více než dvacet minut. Všichni diváci trpělivě čekali na svých místech a znovu se tak na vlastní kůži mohli přesvědčit o tom, že Met nutně potřebuje rekonstrukci jevištních technologií, která je naplánovaná a vyžádá si investici 60 milionů dolarů.

(The New York Times – 27.12.2012 – Anthony Tommasini)

Hector Berlioz:
Les Troyens
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Francesca Zambello
Scéna: Maria Bjørnson
Kostýmy: Anita Yavich
Světla: James F. Ingalls
Choreograf: Doug Varone
The Metropolitan Opera and Chorus
Premiéra 10. února 2003 Metropolitan Opera New York
Obnovené nastudování 13.12.2012
(Live: Met in HD 5.1.2013)

La prise de Troie
Cassandra – Deborah Voigt
Coroebus – Dwayne Croft
Aeneas – Bryan Hymel
Ascanius – Julie Boulianne
Priam – Julien Robbins
Hecuba – Theodora Hanslowe
Helenus – Eduardo Valdes
Andromache – Jacqueline Antaramian
Astyanax – Connell C. Rapavy
Panthus – Richard Bernstein
Hector’s Ghost – David Crawford

Les Troyens à Carthage
Dido – Susan Graham
Anna – Karen Cargill
Narbal – Kwangchul Youn
Iopas – Eric Cutler
Ascanius – Julie Boulianne
Panthus – Richard Bernstein
Aeneas – Bryan Hymel (alt. Marcello Giordani)
Mercury – Kwangchul Youn
Hylas – Paul Appleby
Trojan Soldier – Paul Corona
Trojan Soldier – James Courtney
Priam’s Ghost – Julien Robbins
Coroebus’s Ghost – Dwayne Croft
Cassandra’s Ghost – Deborah Voigt
Hector’s Ghost – David Crawford
Laocoön – Alex Springer
Royal Hunt Couple – Julia Burrer, Andrew Robinson
Dido’s Court Duet – Christine McMillan, Eric Otto