Nikolai Schukoff, tak trochu pěvecký chameleon

Rakouský tenorista Nikolai Schukoff se po studiích v salcburském Mozarteu poprvé na jevišti objevil v květnu 1996, kdy v Gelsenkirchenu jako Verdiho Alfréd a vzápětí si v tamějším angažmá vybudoval široký repertoár především lyrických rolí. Mezinárodní uznání mu ovšem přinesly dramatičtější party, počínaje Siegmundem ve Wagnerově Valkýře a Parsifalem, přes  Sergeje (Lady Macbeth Mcenského újezdu), Dona José či Weberova Maxe (Čarostřelec) až po Tenora v Ariadně na Naxu či Grišku z Borise Godunova.Dnes má Nikolai Schukoff za sebou vystoupení s až nečekaně širokým a oborově rozdílným repertoárem v nejednom významném operním domě – od Bavorské státní opery v Mnichově přes ženevskou a curyšskou operu až po Hamburskou státní operu, či předním festivalu – v Salcburku, Edinburku, Baden-Badenu, Lucernu a Schleswig-Holsteinu, do svých koncertních projektů ho zvou přední dirigenti (Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Riccardo Chailly, Marek Janowski, Daniele Gatti) a orchestry (Philadelphia Orchestra, Londýnská filharmonie, Orchestre National de France, washingtonský Národní symfonický orchestr). Po loňské Mahlerově Osmé Praha Nikolaie Schukoffa znovu uslyší již koncem tohoto měsíce, a to jako Florestana v koncertním pražskojarním provedení Beethovenova Fidelia.
Vaše jméno rozhodně nezní jako rakouské. Jsou snad vaši předkové odjinud?

Je to tak, ano! Jsem typickým příkladem potomka rodu staré rakouské monarchie. Z otcovy strany mám ruského dědečka a babička byla Slovinka. Moje matka se narodila v Hodoníně u Brna, odkud jsou i mí další příbuzní z matčiny strany. A příbuzní z otcovy strany zase pocházejí z Polska. Co se týče této otcovy příbuzenské větve, mám pak vzdálenější předky vlastně po celé Evropě.

Před časem jsem vás slyšel zpívat – velmi dobře! – Polliona v Normě a nedlouho poté – opět výtečně – Wagnerova Parsifala. Jak obtížné je pro vás podobné střídání tak rozdílných rolí?

To záleží na tom, jak dlouhé jsou mezi vystupováním v takto odlišných operách odstupy. Zpívat Parsifala jeden večer a Polliona druhý není dost dobře možné, ale pokud máte mezi ztvárněním takto odlišných postav týden nebo víc, pak to funguje. Moc rád zpívám různé styly a v různých jazycích – mluvím pěti!, protože jsem přesvědčen, že to utužuje hlasovou flexibilitu. A pak: když jste tak trochu pěveckým chameleonem, nemohou vás tak jednoduše zaškatulkovat!

Ve kterém typu rolí se cítíte nejlépe v současné době?

Bezpochyby jako Parsifal a Don José v Carmen. Oba jsem měl tu čest zpívat v prosinci v Pařížské národní opeře.
Ve vašem repertoáru je i Števa v Janáčkově Jenůfě. Jak se vám líbí a zpívá Janáček? A co další české role? Prý zpíváte i Prince v Dvořákově Rusalce…

Ano, zpíval jsem Števu v Madridu – vzápětí byl vydán záznam na DVD. Ano, mám rád Janáčkovu hudbu! Není tak těžké se roli naučit, jak všichni – samozřejmě nikoli Češi ani Slováci – tvrdí. Janáčkova hudba je všeobjímající, působivá a silná. Bohužel v tuto chvíli je Števa jedinou mojí janáčkovskou rolí. – Princ v Rusalce je skvělý úkol a moc se těším, až ho budu zpívat na podzim ve švédském Göteborgu. Teď se ho stále teprve učím a nahrávky s Beno Blachutem mi v tom moc pomáhají – byl to báječný pěvec!

Florestana, kterého zazpíváte na Pražském jaru, jste už jinde zpíval? Jak obtížná je tato role pro vás?

Ne, nikdy předtím jsem si Florestana nezazpíval a jsem rád, že ho budu moct poprvé zpívat ve vašem zajímavém koncertním sále – zkoušel jsem zde už před rokem Mahlerovu Osmou. Florestan je nevypočitatelná role pro každého tenoristu. Beethoven nebyl tak úplně skvělým skladatelem co se ohledů na zpěvákův hlas týče. 🙂 Ale jakmile vstoupíte do Beethovenova hudebního světa a necháte se vtáhnout do jeho dramatické hloubky, dá vám to zapomenout na všechny obtíže, které mohou při zpívání tohoto partu vytanout.

Je pro vás velký rozdíl mezi koncertním a scénickým provedením opery?

Ano, pro mě rozhodně ANO! Miluji herectví a je pro mě velmi těžké jenom stát na jevišti a nedělat nic, než zpívat – cítím se při tom trochu jako nahý. Na druhou stranu – při scénickém provedení se nesmíte příliš nechat unést herectvím a stále musíte mít dobrý kontakt s dirigentem.

A vaše nejbližší plány po pražském Fideliovi?

Bludný Holanďan v Hamburku a pak si užiju zaslouženou dovolenou ve svém domě ve Francii.

Jaký je podle vás recept na co možná nejdelší úspěšnou pěveckou kariéru?

Tuhle otázku byste měl položit zpěvákům jako jsou Eike Wilm Schulte nebo Franz Grundheber, kteří zpívají báječnými mladými a zdravými hlasy i v jejich věku. Pokud bych na ní měl odpovědět já, tak tedy: udržovat si stále ohebnost svého hlasu, dávat pozor na to co jíte a pijete – to se týká refluxu (poznámka Opery Plus: zpětného toku žaludečních šťáv ze žaludku do jícnu), snažit se dobře spát, sportovat, zpívat sebetěžší role vždycky jen svým vlastním hlasem. Tedy dramatickým hlasem, který je dramatický na základě dramatičnosti role, nikoliv tím, že zpíváte přespříliš hlasitě – že řvete! A pokoušet se s každou novou rolí rozvíjet svou hlasovou techniku –  za pomoci někoho, komu důvěřujete.

Pokud máte volno, kde a při čem si nejvíc odpočinete?

Předně naštěstí – anebo naneštěstí, podle toho, jak to kdo vnímá – nemám moc volného času. Ale pokud volnou chvíli mám, je toho mnoho, co rád dělám: ze všeho nejvíc chci být se svou ženou a užívat si život. Třeba opravovat a užívat si našeho domu ve Francii. Rád vařím, setkávám se s příbuznými a přáteli. A když jsem na cestách, tak navštěvuji pamětihodnosti a muzea a večer rád posedím u sklenice červeného vína. 🙂 

Díky za rozhovor!
www.nikolaischukoff.com

Ptal se Vít Dvořák