O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Mezi Indiány a rangery. Lidovost především

Z dějin operety (10)

„Ve třech symfonických koncertech uvedl se ve známost širšího obecenstva pianista, o jehož neobyčejném talentu již delší dobu proskakují zprávy do veřejnosti. Rudolf Friml přišel a zvítězil, a sice na celé čáře tak, jako se to málokterému virtuozu podařilo. Friml jest nepatrná, skromně vystupující postava, která však u klavíru roste v obra. Skutečně v obra, neboť nevíte, čemu se dříve obdivovati, zda hloubce jeho uměleckého ponětí, nebo úžasně vyspělé technice, která zvláště v levé ruce překonává s lehkostí sebe obtížnější práce hudební, lehkému staccatu, nebo neobyčejnému talentu improvizačnímu; a k tomu druží se i velký talent dirigentský. […] Friml má budoucnost, jakou po léta žádný pianista neměl! Friml a Kubelík! Vyrostli tu vedle sebe dva umělci, kteří českému jménu budou dělat v celém světě velkou slávu.“ Tak velebí dvaadvacetiletého umělce zpráva z roku 1901.

„Skromně vystupující postava“ Rudolf Friml (1879-1972) byl tehdy druhým rokem korepetitorem pražského Národního divadla. Jako klavírní partner Jana Kubelíka i jako sólista však měl otevřený svět a rutinní práce v Národním se brzy vzdal. A také „glejtu“ v podobě absolventského vysvědčení Pražské konzervatoře, odkud byl pro disciplinární prohřešek (vystoupení bez vědomí školy) vyloučen. Měl v ohni více želízek, téhož roku 1901 mu vyšel op. 1, cyklus Závišovy písně, a tedy i kariéra skladatele leccos slibovala.

Tu hlavní si vybudoval ve Spojených státech. Za oceánem se pokoušeli o štěstí také jeho současníci Rudolf Piskáček, Jaromír Weinberger i skladatel a klavírista Vladimír Polívka (1896-1948). U Piskáčka se jednalo jen o epizodu a přechodné bylo i Weinbergerovo meziválečné americké působení – než mu nacionální socialismus znemožnil žít v Evropě a Amerika se mu stala exilem. Friml se dostal poprvé do Spojených států s Kubelíkem, Polívka jako doprovazeč jiného českého houslisty, Jaroslava Kociana, a v letech 1623-1930 pak působil v Chicagu. Vrátil se nakonec domů, učil na různých učilištích, komponoval a především uváděl do života skladby svých skladatelských kolegů.

Friml se rozhodl pro Ameriku roku 1906 bez velkého váhání. Znovu tam začínal jako korepetitor, tentokrát v Metropolitní opeře. Roku 1912 měla na Broadwayi premiéru jeho opereta Světluška (Firefly).

Pro její filmovou verzi Španělská vyzvědačka z roku 1937 dokomponoval proslulou Oslí serenádu (The Donkey Serenade). Friml psal hudbu pro broadwayskou revue Ziegfeld Follies, aranžoval a upravoval, co se mu svěřilo, až přišel jeho největší úspěch. Rose Marie na libreto Otto Abelse Harbacha a Oscara Hammersteina byla uvedená poprvé v newyorském Imperial Theatre 2. září 1924. Její hudba není kompletním Frimlovým dílem, například pochod kanadské jízdní policie a indiánský rituální tanec jsou dílem Herberta Stotharta (1885-1949), který později proslul mimo jiné jako spoluautor hudby k filmu s mladičkou Judy Garland, The Wizard of Oz (1939).

Americko-český import
Americká exotika Rose Marie začala na přelomu století pod vlivem literatury inspirované „zlatou horečkou“ a jejími příběhy konkurovat v hudebním divadle už příliš často využité exotice Orientu. Kolem roku 1900 vstoupili do literatury Karl May a Jack London, zhruba 1910 vznikly první filmové „westerny“. Někdy v té době začalo téma lákat i skladatele; svou představu o prostředí zlatokopů vytvořili libretisté Carlo Zangarini a Guelfo Civinini pro Giacoma Pucciniho a jeho La fanciulla del West.

Česká premiéra Rose Marie se uskutečnila v holešovickém divadle Uranie 11. února 1928. Autory českého překladu byli Felix Achille de la Cámara a Josef Odcházel. Hned po premiéře se objevila proroctví, že „na Rose Marii půjde celá Praha,“ neboť je to „něco, co se musí vidět i slyšet“. (Jakýsi zvědavý divák dokonce na svou partnerku naléhal, aby nezapomněla obstarat lístky na premiéru, prostřednictvím novinového inzerátu).

„Šťastná intonace Písní Závišových snadno převedla Frimla k tvorbě operetní, jež z valné části žije právě ze sentimentu. Je-li sentimentálnost mírněna vkusem, veselá lehkost regulována určitou noblesností výrazu, nemůže se úspěch nedostaviti a s ním ve velkém světě výtěžek. […] Skladatel rozvíjel jak vybroušenou formu, tak melodický fond, jenž přinášel zvlášť pro cizince vábivý přízvuk slovanské měkkosti a dovedl i kořistiti z místního koloritu, z amerikanismů, slučujících v sobě hudbu tří plemen, bílého, černého a rudého. […] Snad vrcholu po stránce kompoziční, jistě však oblibou dosáhla jeho tvorba operetou Rose Marie. V ní spojil již šťastně voleným námětem ze života zlatokopů pro sebe co nejpříznivěji jak americký kolorit a indiánskou exotiku, tak svou citovou kypivost, a možno říci, třeba se tu vybíjela v rytmech moderní Ameriky, též svůj zdravý český smysl pro rytmus.“