O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Opereta ve filmu a ve stínu hnědého mraku

Z dějin operety (8)

Filmové okouzlení dvacátých let bylo němé, ale opravdové. Kabinet doktora Caligariho z roku 1920 režiséra Roberta Wiena, Nibelungové Fritze Langa z roku 1924, o rok později Ejzenštejnův Křižník Potěmkin, 1927 Langova expresionistická Metropolis působily bez slovního zprostředkování, lidé se podvolili sugesci obrazu. Pokus převést na plátno hudebně dramatické dílo v době, kdy film ještě mluvit a zpívat neuměl, učinil roku 1926 Robert Wien adaptací Straussova Rosenkavaliera. Hudbu upravili Otto Singer a Carl Alwin a skladatel k tomu dal souhlas. Snímek zůstal jen zajímavostí na cestě ke zvukovému filmu, který na sebe nenechal dlouho čekat. (Rekonstruovaný film prezentovaly o osmdesát let později televizní stanice ZDF a Arte.) V říjnu 1927 ve filmu Jazz Singer už Al Jolson zpíval. Zvukový film některým kariérám otevřel cestu, jiné zničil; řada herců nedokázala přejít od stylizovaných gest k mluvenému projevu (v padesátých letech si z dětských nemocí zvukového filmu vystřelili Gene Kelly a Stanley Donen ve Zpívání v dešti).

Americký vynález ozvučeného filmu se bleskově ujal v Německu. Roku 1930 měl premiéru film Tři od benzínky režiséra Wilhelma Thieleho. Autorem hudby byl Werner Richard Heymann, písňové texty napsal Robert Gilbert (syn operetního skladatele Jeana Gilberta), trojici přátel, kteří neúspěšně provozují benzínku, protože hlavně soupeří o půvabnou Lilian (Lilian Harvey), hráli Willy Fritsch, Oskar Karlweis a Heinz Rühmann. Podíl na úspěchu filmu měla také skupina Comedian Harmonists v roli zpívajících barmanů. Této první filmové operetě předcházel film téhož režiséra Valčík lásky (také s Lilian Harvey), který byl ještě označen jako filmová hudební komedie. Opět jednou se setkáváme s rozostřenými žánrovými hranicemi: rovněž Tři od benzínky je vlastně komedie s hudbou, k pojmenování opereta ji opravňují prokomponované hudebně-taneční scény.

Novináři si samozřejmě nenechali ujít příležitost k ironii. Ještě před dokončením se film stal terčem kritiky dělnických listů: „V nejnovějším operetním filmu Tři od benzinové pumpy mají dokonce zpívat těžce pracující, pomocní dělníci tančit, břemena se posunovat ve tříčtvrtečním taktu a vrcholem má být kuplet nezaměstnaných, když si jdou pro sociální podporu. Tak vesele vidí filmaři Universum Film AG svět a tak ho mají podle Hugenberga vidět i návštěvníci kina!“ Majitel mediálního koncernu Alfred Hugenberg, k němuž filmová společnost Universum Film AG patřila, se svým vlivem v tisku podílel na vzestupu nacistů k moci. Reakce levicových listů měla politický podtext a zněla varovně, v té době však ještě hrozící nebezpečí málokdo chtěl vnímat.

Roku 1931 přišel režisér Erik Charell s filmem Kongres tančí, odehrávajícím se v období vídeňského kongresu, tedy v letech 1814/1815. Také Charell vsadil na půvab Lilian Harvey, zahrála si roli rukavičkářky Christel, která poplete hlavu ruskému carovi Alexandrovi, čehož se snaží využít mazaný diplomat Metternich. Scénář skrývá satirické jádro v narážkách na slabůstky politiků a známé úsloví, že se všechno na světě vlastně točí kolem ženské sukně. Hudbu vytvořil opět Werner Haymann; lidového vídeňského zpěváka ztělesnil Paul Hörbiger a scéna s ním patří ve filmu k nejpůsobivějším.

Ve Vídni bylo premiérou filmu Kongres tančí otevřeno nové kino nazvané Scala, zřízené na místě bývalého operetního Divadla Johanna Strausse; tisk to označil za příznak doby, v níž hudební film vytlačuje živou operetu a revui. „Děj je zpracován volně, mnohé je jen naskicováno, zejména se mohlo víc vytěžit z dvojrole ruského cara a ruského sedláka, který za panovníka občas zaskakuje. Společnosti Universum Film AG šlo tentokrát méně o dramatické zápletky jako spíš o velkou podívanou. Proto byl režií pověřen Erik Charell, který si udělal jméno pompézními výpravami operet a revuí v Berlíně. Velké slavnosti, jejichž pořádáním se Metternich snaží odvádět účastníky kongresu od jednání, aby mohl nerušeně provádět svoji politiku, nabídly režisérovi bohaté možnosti a Charell jich také využil, masovým scénám dodal pohyb a hudební živost.“

Námitky se vyskytly vůči některým rádoby humorným, ale ne příliš vkusným scénám, a také vůči opotřebovanému námětu, jednou z mnoha variant „splněného snu“: „Ať už se sekretářka provdá za bankovního ředitele nebo se vídeňskému děvčeti z roku 1815 dvoří mladý car, vždycky jde jen o to, že se zásahem osudu sen stane skutečností,“ napsal Fritz Rosenfeld (1902 – 1987), přední filmový kritik své doby a kulturní referent Arbeiter-Zeitung. Rosenfeld musel roku 1934 emigrovat, pro židovský původ i jako sociální demokrat se stal nežádoucím. Jeho mezistanicí se stala Praha, kde pořádal přednášky a spolupracoval s rozhlasem. Roku 1939 pokračoval do Velké Británie, kde se usadil a jméno si změnil na Friedrich Feld. Psal divadelní a rozhlasové hry, knihy pro mládež, překládal. Soubor jeho filmových kritik je úžasným zdrojem informací o světě stříbrného plátna v pohnuté době.

Nacistické zákony postihly i Erika Charella (1894 – 1974), vlastním jménem Löwenberga. Ještě 28. ledna 1933 informoval tisk o podpisu smlouvy Universum Film AG s Erikem Charellem na nové filmy, dva dny nato se stal Adolf Hitler kancléřem.