Objevený Pražákův rukopis “Osobnosti české hudby”: Josef Mysliveček (1)

Od premiéry opery Bellerofontés 20. ledna 1767 v nádherném královském divadle San Carlo v Neapoli, kterou sám připravil a dirigoval, se nad Myslivečkem naplno rozzářilo slunce slávy, úspěchů a bohatství. Jeho do té doby neznámé jméno získává najednou nejpřitažlivější zvuk po celé Itálii a jeho šťastného nositele zahrnují přízní panovnické dvory, dostává objednávky na nová díla. Komponuje symfonie, skladby komorní i vokální, velká oratoria i světské kantáty, ale především opery, které jsou nejžádanější a které dovede psát až neuvěřitelně rychle – průměrně dvě za rok. Slávu, kterou mu přinesla opera Bellerofontés vystupňovala a upevnila hned další opera Farnace, komponovaná na libreto Antonia Marii Lucchiniho, zhudebněné mnohokrát předtím, mimo jiné Antoniem Vivaldim aj. Její premiéra 4. listopadu 1767 měla charakter velké umělecké a společenské události a posunula Myslivečka mezi nejpřednější a nejuznávanější italské skladatele. Mysliveček se stal miláčkem Italů, kteří si jeho jméno poitalštili na Venatorini. Sám Mysliveček ho však nepoužíval, naopak rád přijímal přezdívku il Boemo a podepisoval se Myslivecek il Boemo, aby tak připojením označení „il Boemo“ (Čech) ke jménu připomínal svůj český původ, ke kterému se vždy hrdě hlásil i v časech, kdy ho všeobecně považovali za skladatele rodem i duchem jenom italského.

Myslivečkovu neustále rostoucí slávu rozmnožuje potom každá z jeho dalších oper, které mají premiéry v mnohých italských městech, jimž se je podařilo získat od znamenitého mistra. Zhudebňují většinou tehdy oblíbená mytologická a historická témata. Turín vítá jeho operu Il trionfo di Clelia (1767), a později Antigonu, v Pavii zazní Il Demetrio (1773), Benátky obdivují operu Démofoón (1769) a La clemenza di Tito (1774), obě na libreto slavného libretisty Pietra Metastasia, jehož libreta zhudebňovali kromě Myslivečka i další operní skladatelé té doby. Florencii si Mysliveček podmaňuje operou Hyperméstra (1769), Padovu získává nejprve kantátou Narcisso al fonte (1768), potom oratoriem La famiglia di Tobia a oratoriem Giuseppe riconosciuto (1769), Benátky pak dvěma oratorii La morte di Gesù a Adam a Eva (1771). V Bologni zazní premiéry oper Nittetis (1770) a Atys (1774). Florencie uvádí operu Montezuma (1771), pro Milán píše operu Tamerlán (1771) a pro Neapol opery Romulus a Ersilie (1773), Artaxerxés (1774) a Aetius (1775) a tak dále. Ale štědře prýštící tvořivý pramen dovoluje Myslivečkovi, aby souběžně s touto bohatou žní oper (složil jich 27), oratorií a kantát tvořil i mnohá díla z jiných oborů skladby: klavírní (koncerty, sonáty, sonatiny a drobné skladby), houslové (zejména koncerty s průvodem orchestru), komorní (tria, kvartety, kvintety), orchestrální (symfonie, předehry) a jiné.

Nejúspěšnější a nejznámější byly Myslivečkovy opery. Každá z nich znamenala pro skladatele hotový triumf a přímo lavinový růst jeho obliby a slávy. O zájmu, jemuž se Myslivečkovy opery těšily, svědčí už skutečnost, že některé z nich byly hrány za krátký čas v desítkách repríz, což je počet vskutku neobvyklý.

Ale Myslivečkova sláva se neomezovala jen na italskou půdu, zasahovala i ostatní evropské země, a to díky italským operním společnostem, které ve velké míře hrály jeho opery, a také díky tomu, že jeho díla vydávala přední nakladatelství v Londýně, Paříži, Amsterodamu, Berlíně a v jiných střediscích vydávání hudebnin. I v Praze tehdy uváděli Myslivečkovy opery, oratoria i jiné skladby. Tak již rok po neapolské premiéře byla roku 1768 v Praze uvedena opera Bellerofontés a v témže roce uvedla italská v Praze hostující operní společnost operu Semiramide riconosciuta. Domácí umělci uvedli v chrámu u Křížovníků jeho oratoria La famiglia di Tobia, Adam a Eva roku 1771, La liberazione d‘Israele roku 1775 a Abrahám a Izák roku 1778. Kromě toho se často hrála i Myslivečkova komorní díla, jak to potvrzuje například archiv Františka Xavera Duška, pražského hostitele Wolfganga Amadea Mozarta. Stejně byly hrány také skladby orchestrální, o čemž svědčí archivy šlechtických kapel, zejména knížete z Valdštejna, které obsahují na dvě desítky Myslivečkových symfonií a mnoho jiných jeho orchestrálních děl. S jakým uznáním byla přijímána Myslivečkova díla ve vlasti, potvrzuje referát o uvedení Tobiáše roku 1770. Referent se nespokojil s pouhou zprávou o uvedení, ale oslavil skladatele i zvláštní básní. V referátě potom kromě hodnot díla důrazně připomíná i skladatelovu českou příslušnost: „Při všeobecné pochvale, s jakou přijímali vnímaví znalci hudby zpěvohru Tobiáš, smím určitě bez zveličování vyhlásit: zpěvné hlasy a nástroje se tu spojily, aby oslavily co nejdojemněji památku Slitovníka; je jen ke cti národa, že na to všechno nepotřeboval cizí pomoc.“