Objevování neznámé verze Prodané nevěsty (AUDIO)
Ve včelím úlu se ocitl ten, kdo si včas zajistil vstupenku na beznadějně vyprodanou premiéru Smetanovy Prodané nevěsty ve Slezském divadle Opava. A to hned při vstupu do divadla. Svátečně odění návštěvníci se mísili s krojovanými členy operního sboru, kteří častovali příchozí chlebem a slanými preclíky a rozptýleni mezi diváky několikrát zapěli á capella slavné Pivečko. V davu osciloval nepřehlédnutelný muž ve fraku, s plnovousem, stříbrnými brejličkami a parukou barvy havraní černi. Rozdával úsměvy, vítal VIP hosty a občas udal takt zpívajícím sboristům. Nový opavský šéfdirigent Vojtěch Spurný převtělený tímto do Bedřicha Smetany tak dával ještě před představením tušit, že zdejší Prodanka bude hodně jiná, než ostatní inscenace, kterými naše divadla přispívají ke stému výročí vzniku samostatného Československa.
Unikátní je nejen to, že uvedení opery v Opavě provází smetanovská výstava, ale především fakt, že se Spurný spolu s režisérem Luborem Cukrem rozhodli interpretovat původní Smetanův autorský záměr napsat lidovou, srozumitelnou komickou operu hraničící s fraškou. A sáhli k originální verzi Prodané nevěsty jako singspielu s mluvenými dialogy z roku 1866. Navíc se jim tím, že posadili orchestr do pozadí jeviště a poskytli protagonistům předscénu včetně zakrytého orchestřiště, podařilo smazat pomyslnou hranici mezi jevištěm a publikem. Což ještě umocnili o přestávce, kdy pozvali diváky na preclíky a koláče přímo na scénu. Nejen, že jsme tak během produkce viděli všem zúčastněným až „do kuchyně“, ale mohli jsme si – a ať zvedne ruku ten, kdo po tom od dětství netouží – zblízka prohlédnout a ohmatat kulisy a rekvizity. Zelený plůtek s hrnci a slunečnicemi, oddělující jeviště od orchestru, dvě stylizovaná průčelí venkovských statků v modré a červené, obyčejný prkenný stůl, proutěné ošatky, kameninové džbánky, či nápis Pozor, zlý pes, který na dvířka v ohrádce přímo za dirigentova záda zavěsili dva nezbedové z opavského operního studia.
A nebo důmyslné zařízení, kterým inscenátoři ošetřili to, že dirigent stojí po celou dobu čelem ke kapele a tedy zády k sólistům i sboru na scéně. Kameru na trojnožce v orchestřišti a tři černobílé monitory – dva v proscéniových lóžích a jeden v nápovědní budce. Jak jsme se dověděli, šlo o staré analogové vybavení, neboť moderní digitální technika zpožďuje obraz až o dvě vteřiny, což by v případě smetanovských ansámblů mohlo mít likvidační účinek… A tohle řešení se všem bohatě vyplatilo. Pokud se objevil náznak nesouhry (mnoho jich ovšem nebylo!), dirigent okamžitě zareagoval a přehlednými a energickými gesty „na dlouhou ruku“ přímo do kamery situaci zvládl. Z důvěrného zdroje se proslechlo, že si tím Vojtěch Spurný vysloužil přezdívku „duracell“ – ten, kdo si vzpomene na dávnou reklamu s neúnavně bubnujícím zajíčkem, pochopí…
Uvedení Prodané nevěsty ve verzi z roku 1866 dost možná rozdělí publikum na dva tábory. Víme, že za pozdější úpravy opery mohou převážně vnější okolnosti – přikomponovaná árie Mařenky pro Marii Sittovou, nahrazení prózy zpívanými recitativy pro plánované uvedení v Petrohradě, odstranění kupletu Ten se staví svatouškem při návštěvě Franze Josepha I. v Prozatímním divadle. Víme také, že dobová kritika se k úpravám stavěla různě – recitativy byly označeny za nevkusné, přidaná árie a baletní čísla zas zaváněly šilháním po Paříži a Německu.
V Opavě jsme zaslechli otázky proč hrát Prodanku v jiné, než v této – za dokonalou považované – formě. Zazněly i stesky, že kvůli pomalým tempům pana dirigenta se dostaneme pozdě do postele… Avšak jistě se všichni shodnou na jednom. Návrat ke skladatelovým předpisům (jak o něm mluví Vojtěch Spurný v našem audioshotu níže) totiž odkryl mnohé hudební detaily, umožnil věnovat jim péči ve výrazu, dynamice, artikulaci a barevném prokreslení. Vychutnali jsme intenzivněji rafinované změny nálad mezi komikou a lyrikou (markantně třeba v podání Jany Sibery ve chvíli, kdy coby Mařenka spatří Jeníkem podepsanou smlouvu). A v neposlední řadě jsme ocenili srozumitelnost textu, která při běžných tempech pokulhává a divák, který nechce o slova přijít, musí spoléhat na titulkovací zařízení…
Mluvené dialogy pak představují uzavřené činoherní situační scény a kladou tím zvláštní nárok na hereckou kapacitu operních pěvců. V Opavě se na nich velmi pracovalo a ani v jednom případě nejde o amatérský herecký výkon. Za nejvýraznější tu můžeme označit Kecala v podání olomouckého sólisty Jiřího Přibyla, či mladého absolventa teplické konzervatoře, tenoristu Víta Šantoru, který ve svém Vaškovi uplatnil jasný komický talent a navíc díky volnějším tempům mohl beze spěchu bohatě prokreslit Vaškův logopedický deficit. Publikum též po zásluze ocenilo Václava Moryse jako Principála, který tu ovšem figuroval v masce Zdeňka Nejedlého; s patřičnou dávkou senility zval velevážené publikum ke komediantské produkci a zachraňoval průšvih s chybějícím medvědem. A měl-li podle záměru režiséra Lubora Cukra představovat Nejedlý jednu z výrazných kapitol stoleté existence našeho samostatného státu, pak není sám. Do děje vstupuje samotný Smetana alias Vojtěch Spurný, objeví se Tomáš Garrigue Masaryk, přítomni jsou sokolové či Václav Klaus. A dojde i na skupinku pionýrek s rudými šátky a maskulinní naondulovanou soudružkou s dlouhým ukazovátkem.
Nemám v úmyslu zpochybňovat odborníky, pro něž je snad nová inscenace zklamáním, a kteří hlasují pro Prodanku tak, jak jsme zvyklí jí slýchat. A jak jde vítězně celým světem, jsouce přeložena do dvaceti čtyř jazyků. Rozesmáté a dojaté premiérové publikum a jeho frenetické ovace však dávají opavským inscenátorům jasné vysvědčení. A my tak přejme opeře Slezského divadla, aby jí její šéfdirigent i se svou přezdívkou, volně přeložitelnou jako „vytrvalá buňka“, vydržel co nejdéle…
Audio: Vojtěch Spurný hovoří o nastudování Prodané nevěsty ve verzi z roku 1866. V pozadí slyšíme koláž z jejích motivů v dirigentově podání, která během přestávky zní z ampliónů v celém divadle…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
