Obsesivní romantik: Hector Berlioz ve víru milostného dramatu

V srpnu roku 1826 započal mladý Berlioz studium na pařížské Konzervatoři. Jeho pedagogem kompozice se stal proslulý Jean-François Le Sueur a učitelem kontrapunktu známý český skladatel Antonín Rejcha.

Aby si vydělal na živobytí, přijal Berlioz práci v divadle Théâtre des Nouveautés a v Théâtre de l’Odéon u divadelní společnosti, vedené Angličanem Charlesem Kemblem. Berlioz byl shakespearovskými dramaty přímo nadšen, a to přesto, že z počátku nerozuměl ani slovo anglicky. Svoji roli v tom jistě hrálo i milostné vzplanutí pro hereckou hvězdu divadla, Harriet Smithson z Irska, hrající tehdy Ofélii v Shakespearově Hamletovi.

Berlioz byl „nesmrtelnou láskou“ doslova posedlý. Všude herečku sledoval, snažil se ji po několik let přimět alespoň ke schůzce, ta však ignorovala jak jeho četné dopisy, tak i jakékoliv Berliozovy snahy upoutat na sebe pozornost.

Neopětované city tedy vložil skladatel do hudby: ve snaze Harrietu imponovat, napsal dvě předehry k divadelním hrám Roméo et Juliette a Béatrice et Bénédict, zejména však jedno ze svých nejslavnějších děl, Fantastickou symfonii, do které zakomponoval hudební „idée fixe“ proplétající se všemi větami díla coby obraz milované, ale nedosažitelné Harriety. Symfonie měla premiéru v prosinci 1830 a způsobila v Paříži doslova senzaci. Provedení byl přítomen i Ferenc Liszt, který symfonii upravil pro klavír a zpřístupnil ji tak k poslechu širšímu obecenstvu posluchačů po celé Evropě.

Jakmile se Berlioz zotavil z odmítnutí Harrietou Smithson, zamiloval se do devatenáctileté klavíristky Marie-Félicité-Denise Moke známé jako Camille Moke. Zasnoubili se a plánovali svatbu.

Od samého počátku svých studií usiloval Berlioz vytrvale o Římskou cenu (Prix de Rome), stipendium, skýtající studentům umění poznávací cestu do Itálie a pobyt v římské Ville Medici. Roku 1830 byl Berlioz v soutěži úspěšný a stipendium obdržel za kantátu La mort de Sardanapale. Zatímco v Paříži doznívaly ohlasy revoluce, Berlioz se vydal na cestu do Říma.

Začátkem března 1831 dorazil do Florencie, kde shlédnul několik operních představení: Donizettiho Elixír lásky a Belliniho Monteky a Kapulety, přičemž z Paciniho Vestálky s opovržením odešel hned po prvním aktu. Dne 10. března dorazil do Říma, ubytován ve Ville Medici, kde se následně potkal i s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. Andělské město Berlioze nijak nenadchlo. Vyjádřil se o něm: „Řím je to nejhloupější a nejprozaičtější město, které znám. Není to místo pro nikoho, kdo má hlavu nebo srdce.“ Proto také Řím co nejčastěji opouštěl a cestoval sám či s přáteli po blízkém i dalekém okolí.

Berliozova radost z nových obzorů skončila 15. března poté, co obdržel dopis od matky Camille, která mu sdělila, že jeho snoubenka zrušila závazky s ním a zasnoubila se znovu, tentokrát se starším a také podstatně majetnějším Camillem Pleyelem, dědicem úspěšné manufaktury na klavíry.

Berlioz se rozhodl vrátit se do Paříže, aby zastřelil jak Camille a Pleyela, tak i Camillinu matku, kterou ve svých záznamech přezdíval „hippopotame“ (fr. „hroch“). Jakmile mělo být dílo dokonáno, plánoval sám spáchat sebevraždu. Dal dohromady důmyslný plán, pořídil si zbraně, jed a převlek. Nasedl na vlak směrem do Paříže, v Janově (17. dubna) však situaci přehodnotil, vystoupil a rozhodl se utopit se ve Středozemním moři. Naštěstí pro hudební svět – byl zachráněn janovskými rybáři. Pokračoval ještě den do San Rema, ale zde vzdal cestu do Paříže úplně a vrátil se přes Florencii zpět do Říma, kde se opět oddal tvůrčímu procesu. Jako akt vyrovnání vzniklo dílo Návrat do života pro recitátora, sólisty, sbor a orchestr, navazující na Fantastickou symfonii, později přejmenované na Lélio.

Camille Moke nebyla ve vztahu s Pleyelem šťastná. Manželství se rozpadlo po několika letech, podle Pleyelova vyjádření „pro nepořádné chování a ustavičnou nevěru“ jeho manželky Camille.

Berlioz se po italské cestě vrátil do Paříže. Pronajal si byt na Rue Neuve-Saint-Marc a nestačil se divit, když zjistil, že bydlí jen několik kroků od bydliště své původní lásky, Harriety Smithson. Následovala nová vlna bouřlivých emocí a plánování. Berlioz zorganizoval druhé provedení Fantastické symfonie – tentokrát však plán vyšel! Harrieta na představení přišla a nechala se přesvědčit. Dne 3. října 1833 uzavřeli na britském velvyslanectví v Paříži sňatek, přítomen byl i Ferenc Liszt v roli svědka. Příští rok se manželům narodil syn Louis. Po vyvanutí iluzí však přichází tvrdá realita. Berliozovi se ustavičně hádali, roku 1844 se od sebe odloučili, a když herecká kariéra Harriety dosáhla svého zenitu, propadla těžkým problémům s alkoholismem, následkem kterých zemřela roku 1854. Její smrt umožnila Berliozovi legální sňatek se svoji poslední životní partnerkou Marií Recio, která mu byla dlouhodobou oporou jak v osobním, tak profesním životě.