Od Jánošíka k Tulákovi. Před pětadvaceti lety zemřel Ján Cikker

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Před pětadvaceti lety, 21. prosince 1989, odešel jeden z největších velikánů slovenského uměleckého života, mladší z dvojice zakladatelů slovenské opery, Ján Cikker. O tři roky starší Eugen Suchoň zemřel v červenci 1993. Shodou náhod odešel Ján Cikker poněkud nepozorovaně a bez většího povšimnutí ve chvíli, kdy společnost žila naplno žhavými aktuálními problémy oněch dní. Je paradoxní, že umělec, pro něhož smrt a smíření byly spolu s touhou po svobodě člověka od jisté chvíle nejzásadnějšími motivy jeho tvorby, odešel v okamžicích, kdy jeho krajané a spoluobčané, zbaveni letitého uzavření a z toho vyplývající myšlenkové a citové sterility, hledali cestu, jak žít v nové situaci, na niž nebyli příliš připraveni.

Ján Cikker se rozhodl pro komponování opery ve svých zhruba čtyřiceti letech, v době, když už za sebou měl velice úspěšnou dráhu uznávaného hudebního skladatele. Když se ale hlouběji zamyslíme nad vším, čím žil a čím se Ján Cikker do té doby zabýval, má to svoji logiku.Ján Cikker se narodil 29. července 1911 v Banské Bystrici. I když naprostou většinu svého života prožil v Bratislavě, do své Bystrice se vždy rád vracel a k tomuto městu se vždy hlásil. Banská Bystrica počátku dvacátého století byla sice typickým uherským okresním městem, ale existoval v ní čilý slovenský společenský a kulturní život. Působil zde vynikající ochotnický spolek stejně jako orchestr. Časem si troufli dokonce na Prodanou nevěstu. Malý Janko znal noty dříve, než uměl číst a psát. V době dospívání se čile zapojil do kulturního života města a vystupoval při nejrůznějších příležitostech. Byl všeobecně považován za zázračné dítě. Účinkoval na nejrůznějších kulturních akcích, které přinášel každodenní život města a jeho obyvatel.

Jeho otec, který přišel z Vídně, se ještě psal Zikker, ale syn Ján už byl do matriky zapsán jako Cikker. Maminka Marie byla výbornou zpěvačkou a klavíristkou, a když přišla o otce, který musel narukovat do války a který se v roce 1915 stal její obětí, doplnila si vzdělání, složila státní zkoušky a stala se učitelkou hudby. Svého syna učila a všestranně připravovala až do jeho patnácti let. Potom jej svěřila do péče profesorky Kmoníčkové. Cikker sám vzpomínal, jak na něj zapůsobila jeho první návštěva opery, když při návštěvě Budapešti zhlédl představení Wagnerova Tannhäusera. Velký vliv na něj mělo poslouchání nejnovějšího vynálezu – rozhlasu, v Banské Bystrici bylo možné poslouchat vídeňskou stanici. Vídeň sice už nebyla císařským a královským hlavním městem, ale stále si udržovala pověst jedné z nejvýznamnějších kulturních metropolí Evropy. A to se odrazilo (jako je tomu konečně dodnes) i ve vysílání rozhlasu.

Po maturitě na klasickém gymnáziu bylo jasné, že kroky čerstvého absolventa povedou na konzervatoř. Cikker se na přijímací zkoušky perfektně připravil, a byl tak zcela jednoznačně přijat. Měl zde štěstí na vynikající pedagogy, kteří jeho talent, schopnosti a vůli se neustále zdokonalovat jasně poznali a kteří si ho vesměs velice oblíbili a byli mu příznivě nakloněni.

Kompozici Ján Cikker studoval u Jaroslava Křičky, hru na klavír u Růženy Kurzové, hru na varhany u Bedřicha Antonína Wiedermanna, zpěv u Ladislava Kadeřábka a dirigování u Pavla Dědečka.

Vedle toho Cikker navštěvoval také přednášky z teorie a dějin hudby na filozofické fakultě, zejména lekce profesorů Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1935 se zapsal k profesoru Vítězslavu Novákovi do jeho mistrovské školy. Zde absolvoval s mimořádným úspěchem Capricciem pro orchestr, které uvedla na svém koncertu Česká filharmonie.

V roce 1936 mu získané státní stipendium umožnilo studium ve Vídni u profesora Felixe Weingartnera, které uzavřel svojí Jarní symfonií, věnovanou Vítězslavu Novákovi. Vídeňský pobyt poskytl Cikkerovi dostatek času a možností seznámit se s jejím bohatým hudebním a divadelním životem a nalézat inspiraci pro svou tvorbu.

Po návratu domů se aktivně zapojil do bratislavského hudebního dění. V roce 1938 se stal profesorem konzervatoře, v letech 1945–1948 byl dramaturgem Opery Slovenského národního divadla a od roku 1951 působil jako profesor kompozice na bratislavské Vysoké škole múzických umění.

Vedle toho Ján Cikker samozřejmě pilně komponoval. Inspiraci hledal v humánních ideálech, reflexích přírody a osobních zážitcích. Silným inspiračním zdrojem pro něj v té době byl také folklor. Zejména po vypuknutí války v jeho skladbách pak sílí jednoznačné a silné humanistické cítění; byla to například trilogie symfonických básní O životě (Léto, Voják a matka, Ráno).

Mimořádný význam v jeho tvorbě má kantáta Cantus filiorum z roku 1940 a Slovenská suita z roku 1943. Prázdniny roku 1944 trávil jako obvykle ve své milované Banské Bystrici, kde ho zastihlo Slovenské národní povstání, do kterého se aktivně zapojil. Složil Pochod povstalcov, z jeho poválečné tvorby se zmiňme alespoň o symfonické meditaci na moteto Heinricha Schütze Blažení sú mrtví.

Po všech svých životních i uměleckých osobních zkušenostech se Ján Cikker rozhodl na přelomu čtyřicátých a padesátých let zkomponovat operu. Téma, které si vybral pro svůj první operní opus, bylo příznačné jak pro Cikkerovu osobnost, tak pro dobovou atmosféru, v níž vzniklo.

Sám autor o tom napsal: „Opera Juro Jánošík je výsledkem dlouhodobé touhy zkonkretizovat chlapecké představy o tomto legendárním ochránci chudých. I já jsem hledal jeho poklady v Kremnických horách a Harmaneckých jeskyních. … Potom, jak roky běžely, romantické představy začínaly dostávat vážnější charakter.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Napsat komentář