Od roku 1948 jsem stál proti režimu

Texty Ivana Medka (152)

V roce 1978 emigroval Ivan Medek – po represích ze strany Státní bezpečnosti – do rakouského exilu. Z československého prostoru ovšem nezmizelo ani jeho jméno, ani jeho hlas. „Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň“, tak se hlásil posluchačům v následujících letech. Dopisovatelem Hlasu Ameriky zůstal i po roce 1989. Na vlnách Československého rozhlasu se v roce 1990 objevil pořad, v němž hovořil o svém životě.
***

Jak jsem se vlastně do Hlasu Ameriky dostal? To je otázka, která souvisí s tím, kde a komu jsem se narodil. Narodil jsem se v rodině, která byla svým způsobem odjakživa poznamenaná, protože můj táta Rudolf Medek byl spisovatel a generál československé armády, předtím důstojník československých legií. Moje maminka Eva byla nejstarší dcera malíře Antonína Slavíčka a jeho manželky Bohumily Brynychové, která se po smrti Antonína Slavíčka znovu provdala. Vzala si Herberta Masaryka a měla s ním další děti. Čili Herberta a Anička Masarykovy jsou moje tety, i když ne doslova vlastní, ale máme společné příbuzné, to jest: jejich maminka byla moje vlastní babička. Jak vidíte, rodina je to zamotaná. Když o tom vypravuji, každému říkám, že by bylo lepší, kdybych to nakreslil.

Táta se narodil v Hradci Králové. Tam také v okolí pracoval jako učitelský pomocník. Už před první světovou válkou začal psát básničky a pak přišel do legií, respektive nejdřív jako rakouský voják do Ruska. Dostal se do zajetí. To znamená: dobrovolně přešel k Rusům v první světové válce a stal se jedním ze zakladatelů a spolutvůrců československých legií. Stal se také potom v roce 1918, když už byla Československá republika uznána, jedním ze tří důstojníků, kteří organizovali celou takzvanou sibiřskou anabázi. To znamená přechod československých legií z Ruska do Vladivostoku, odkud se měly dostat do Evropy a pomáhat po podepsání Brestlitevského míru Francii, Anglii a Americe. A s tím také souviselo dostat se ze sovětského obklíčení. Byl jedním z těch lidí, kteří byli přesvědčeni o tom, že boj proti bolševismu už tehdy má smysl.

A teď si představte, že takový malý kluk – nebo dva malí kluci, protože jsem měl bratra Mikoláše, malíře, který v roce 1974 zemřel; má teď právě výstavu v Brně a bude mít za chvíli výstavu v Praze – slyší prakticky každý den před usínáním vyprávění o bojích proti bolševikům, o tom, že komunismus je světový mor a tak dále. Pak přijde rok 1945 a oni se domnívají, že konečně přichází svoboda, protože Němci samozřejmě – po svém příchodu v roce 1939 – dali celé dílo jejich tatínka-spisovatele na index. Tatínek napsal spoustu knížek, které se v první republice hodně četly, ale na které se potom úplně zapomnělo. Zásluhou gestapa a zásluhou komunistického režimu, který převzal od gestapa celý ten index a až do loňského listopadu tento index stále platil.

Tak se nedivte, že tito dva kluci mají od počátku své existence vlastně pořád potíže. Mají špatné jméno. Jmenují se špatně od roku 1939, jmenují se dost špatně v roce 1945. A jmenují se úplně špatně po roce 1948. Nechtějí-li být schizofrenní, musí se rozhodnout, na kterou stranu se postaví. A nechtějí-li být úplní blázni, tak nemohou popřít to, k čemu byli vychováni a co si ostatně oba dva upřímně myslí. Nemohou najednou tvrdit něco, co by se nikdy tvrdit neodvážili, protože vědí, že to není pravda. Čili jsem od počátku komunistického režimu, od roku 1948, stál proti režimu a byl jsem tím režimem také považován za nepřítele.

Ivan Medek (foto archiv rodiny Medkovy)

Protože jsem ale měl snad určité odborné nebo organizační schopnosti, byl jsem akceptován v určitých kulturních zařízeních. Konkrétně: v roce 1945 jsem začal pracovat s Václavem Talichem, slavným českým dirigentem. V té době jsem studoval na konzervatoři a domníval se, že budu hudebním skladatelem. Včas jsem si to rozmyslel z jednoho prostého důvodu: moje vlastní skladby se mi nelíbily. Zkrátka a dobře: v roce 1945 jsem se seznámil s Talichem a v roce 1946 jsme pro něj se spolužáky, mladými lidmi, na konzervatoři založili orchestr. Proč? Protože Talich měl od Zdeňka Nejedlého – a nejen od Nejedlého – zakázáno veřejně vystupovat a dirigovat. A nám se zdálo, že to není spravedlivé a že musíme něco udělat.  Talich se domníval, nevím, zda právem, že ve mně našel člověka s určitými organizačními schopnostmi, a pověřil mě řízením toho orchestru a takovou, řekl bych, správou osobních věcí. Dnes bychom řekli velmi nadneseně, že mně dovolil, abych byl jeho manažerem. Snažil jsem se tedy pro něj a pro ten komorní orchestr něco udělat.

Byl to docela zajímavý soubor, který existoval až do roku 1948. V roce 1948 skončil svoji činnost z velmi prozaických důvodů. Tehdejší vedoucí hudebního oddělení Ústředního akčního výboru Národní fronty Miroslav Barvík si mě zavolal a zeptal se mě, jak si představujeme budoucnost tohoto souboru. A já mu předložil prohlášení našeho akčního výboru, ve kterém jsme koncem února 1948 napsali, že se domníváme, že Československo má jedinou budoucnost, a to je cesta k demokracii. A že my, jako soubor, se nikdy nevzdáme Václava Talicha. To byla sebevražda, protože obě dvě ty věci byly přesně v rozporu s tím, co se od nás chtělo. Chtělo se od nás, abychom se vzdali Václava Talicha, abychom prohlásili, že Československo má jedinou budoucnost, a to je cesta k socialismu, nikoli k demokracii. To jsme odmítli. Skončili jsme činnost a já zůstal bez zaměstnání. Trochu jsem pomáhal Talichovi v jeho soukromé práci a pokoušel se o organizování koncertů různým přátelům.

Václav Talich a Ivan Medek – komorní koncert na počest Václava Talicha – Dům umělců 28. září 1957 (zdroj nm.cz)

(pokračování)
Úvodní foto archiv rodiny Medkovy

Související články


Napsat komentář