Odvaha kritizovat i ty, co stojí nejvýš

Texty Ivana Medka (157)

V listopadu 2003 odpovídal Ivan Medek na otázky týkající se čtrnáctého výročí sametové revoluce. Se vzpomínkou na listopadové dny roku 1989 i s úvahami o současné době…

Ivan Medek (zdroj YT)

***

IVAN MEDEK:
Já jsem byl v osmdesátém devátém ve Vídni a byl jsem tam dopisovatelem Hlasu Ameriky. Když jsem přišel druhý den po 17. listopadu domů, moje žena mě uvítala slovy, která bohužel musím citovat doslova. Už ve dveřích volala: „Už to prdlo!“ A já jsem si sedl k psacímu stolu a napsal, že komunisté začali svoji vládu 25. února 1948 bitím, násilím, procesy a tak dále. A pak jsem spočítal, kolik to přesně bylo roků, měsíců, týdnů a dnů. A vrátil jsem se do Hlasu Ameriky a druhý den jsem řekl: „Komunisté tuto vládu po tolika a tolika letech skončili 17. listopadu zase bitím a zase nevinných lidí. A to je její konec!“ Potom, když jsem přijel sem do Prahy, mně lidé říkali: „Prosím tě, jak jsi to mohl vědět? Vždyť ještě týden nato byla vojska v pohotovosti a na hranicích Prahy stály Lidové milice.“ Já jsem říkal: „Já jsem to nevěděl. Já jsem to risknul.“ A jsem šťasten, že jsem měl pravdu.

REDAKTOR:
Myslíte, že má vůbec smysl se k 17. listopadu 1989 vracet, když teď máme rok 2003? Když už je čtrnáct let po tom?

IVAN MEDEK:
Myslím, že to má smysl. Protože kontinuita v dějinách se vytváří nejenom vzpomínáním na určité dny, ale vazbou k nim, vytvářením společenství, která si stále znovu uvědomují, co to v té době bylo, co to v té době znamenalo, jak se lidé chovali. A pokoušejí se z toho vyvodit nějaké závěry. To je vůbec ve vztahu k historii obecný požadavek. Tak by to mělo být.

REDAKTOR:
Co byste ze 17. listopadu vyzdvihl především, co stojí za to si pro tuhle dobu připomínat?

IVAN MEDEK:
Myslím, že nejdůležitější v té době bylo, že lidé, kteří se vzájemně třeba ani neznali, pochodovali Prahou a tušili nebo věděli, že budou biti a pak byli biti, neztratili naději, drželi pohromadě a byli stateční. Víte, statečnost je jedna z vlastností, kterou je třeba pěstovat, protože může být často spojena s nesením určitých rizik. A pokud se naučíme ta rizika nést a nebát se, je to přesně to, co potřebujeme k tomu, abychom žili ve slušné společnosti.

REDAKTOR:
Jsme teď ve stavu, kdy jsme takhle stateční? Vyvinula se společnost od roku osmdesát devět, že si tuhle tu statečnost udržela?

IVAN MEDEK:
Myslím, že to ani dost dobře není možné. V tom smyslu, jak to bylo 17. listopadu. Ale mrzí mě spíš to, že se zapomíná na ty mladé lidi a že často i oni zapomínají sami na sebe. A že mnohdy říkají: A vždyť je to všecko jedno! To není pravda a měli by si sami připomenout, že tehdy to jedno nebylo. A pokud tam nebyli, ti, kteří tam nebyli, tak by měli v duchu poděkovat za to, co tehdy ti kluci a holky udělali.

REDAKTOR:
Roku osmdesát devět začínali revoluci právě studenti. Myslíte si, že v téhle době, pokud to můžete nějak posoudit, by byli studenti ještě schopni nějakou takovou revoluci uskutečnit?

IVAN MEDEK:
V případě, že by šlo o něco tak vážného jako tehdy, o tom nepochybuji.

REDAKTOR:
Máte pocit celkově, že se tahle doba od roku osmdesát devět posunula spíš k horšímu, anebo k lepšímu, pokud vůbec se někam posunula?

IVAN MEDEK:
Já si myslím, že se posunula k lepšímu potud, že je tady skutečná svoboda, že je tady fungující demokracie. Aspoň její mechanismy. A teď jenom je úkol pro nás pro všecky docílit, aby tady nebyla jenom demokracie, ale také demokraté. A to bychom měli být my všichni ve vzájemném vztahu, ve vztahu vůči společnosti a v odpovědnosti vůči státu. To znamená i v odvaze kritizovat i ty, kteří stojí nejvýš.

Ivan Medek – dobové foto (zdroj archiv rodiny Medkovy)


(pokračování)

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na