Ohlédnutí za roztančeným Couperinem

S dílem Françoise Couperina (1668–1733) se jako posluchači, ale i diváci přenášíme do časů Ludvíka XIV. Couperin se stal nejprve jeho dvorním varhaníkem, byl ale především dvorním skladatelem a učitelem hry na cembalo, v níž vynikal nad své současníky. Protože vyučoval královské potomstvo, byl mu udělen titul „Maître de clavecin des enfants de France“, získal i skutečný šlechtický titul a vlastní erb a byl významnou osobností své doby. Vedle Jeana-Baptisty Lullyho a Jeana-Philippa Rameaua je pilířem francouzské barokní hudby. Lehkost a hravost jeho hudby je ovšem již téměř rokoková.

Ze skladeb, které vznikly pro Ludvíka XIV., byly do programu, který proběhl v Sále Martinů na pražské HAMU, vybrány jednak Královské koncerty, Les concerts royaux (1722). Tanec za Ludvíka IV. měl mimo estetického také silný politický rozměr, ale to se odráží spíše v dvorských baletech jako již rozvinutého dramatického žánru (svou královskou moc nejvíce demonstroval svým vystoupením v ikonickém Ballet de la Nuit, díky němuž je i mezi laiky známý jako Král Slunce). To ovšem není případ jednotlivých dvorských tanců, jež jsou obsahem Les concerts royaux a jejichž část autorsky pojala choreografka Veronika Rehbergerová. Její část večera, nazvaná Lesk královského dvora, je sledem tanečních a hudebních čísel, jež jsou na sobě vzájemně nezávislá a střídají se v bezmála revuálním charakteru. Některé tance ze tří řad koncertu byly totiž ponechány v instrumentální podobě.

Jádro tvoří pásmo tanců, jejichž podoba nepochybně vychází z dobových manuálů a oživuje na scéně jejich přesnou techniku i charakter. Jde většinou o tance v páru či určené pro několik párů, program tedy vytváří dojem sledu koncertních čísel, v nichž se vystřídají snad všechny myslitelné formy (allemandy, gavotty, couranta i gigue, menuet i chaconna…) Mezi interprety v první části na sebe poutali pozornost především zkušení tanečníci, jimž baroko po letech skoro proudí v žilách, a tak mají projev nejen technicky přesný, ale oplývají také sebejistotou osobnosti a sebevědomou jevištní prezencí, která pak dovoluje i jistý nadhled, jako kdyby si skutečně užívali taneční zábavu na plese a netančili před diváky (např. Miroslav Stehlík nebo Blanka Wernerová).

Druhá polovina programu, která vznikla v choreografii a režii profesorky Heleny Kazárové, měla mnohem divadelnější charakter. Arci je to i díky samotné předloze, která určitý dramatický přístup sama nabízí a rozvíjí: Ritratto dell´amore (1724), tedy Portrét lásky, představuje skladby tematické, dnes bychom možná současnými slovy řekli programní. Různé podoby a polohy lásky a milostného citu již předesílají galantní rokokové období, kdy se duchovní hodnoty baroka rozpustí v radovánkách, jejichž výjevy dnes obdivujeme na žánrových obrazech Lancretových a Watteauových… Tedy část, kterou režisérka v programu příznačně pojmenovala Mezi pastýři, obsahuje osm velmi různorodých čísel, jež hudebně – a v choreografickém zpracování tudíž i tanečně – zprostředkovávají skrze tanec charaktery dam i kavalírů a jejich vztahy: Šarm, Potěšení, Grácie, Takové to „cosi“, Živost, Ušlechtilý žár, Sladkost, A tak dále neboli Menuety, to jsou Couperinovy názvy. Není to sice „libreto“, ale nabízí jasné vodítko pro rozvíjení situací.

A tak ve výsledném tvaru sice nejde vyloženě o děj, ale vztahy mezi tanečníky jsou rozehrány živě. A je to víc než něco, co vychází pouze z hudby, to je samotný autorský přístup k tématu. Profesorka Kazárová je divadelnice, režisérka, inscenátorka, která ke každému materiálu od počátku přistupuje s tím, aby využila jeho dramatický potenciál a vystavěla předivo vztahů mezi aktéry. V tom je právě velký rozdíl mezi oběma částmi programu, kdy první je koncipována koncertně, druhá divadelně. V ní ožívají postavy, i když nemají přiřazena jména a nejde o role ve smyslu obsazení inscenace, ale každá již má rozeznatelný individuální charakter, reagují na sebe intenzivněji, dostávají se do hereckých interakcí, prožívají své vztahy a mikro-dramata, mezi tanečníky stoupá napětí, ač se třeba stále dvojice, trojice či čtveřice na scéně střídají a míjejí cestou do zákulisí. Ale stačí gesto a pohled, aby bylo zřejmé, že tato společnost mladých lidí má svou společnou minulost. Což v první části přítomné není, tam jde lapidárně řečeno o přehlídku tanců. Oba přístupy jsou legitimní, ale druhý nabízí zážitek bližší divadlu.

Dodejme ještě, že profesorka Kazárová tímto programem oslavila také své nedávné životní jubileum. Program Mezi pastýři je obnoveným nastudováním tohoto Couperinova cyklu, který uvedla již před dvěma lety, tedy ještě se souborem Hartig Ensemble, v tuzemsku i v zahraničí. Bylo by skvělé, kdyby obě části nyní společně uváděného programu zůstaly na repertoáru Epochal Dances.

Komorní živý doprovod tvoří k tanečnímu programu kvartet umělkyní specializujících se na historicky poučenou interpretaci skladeb, které jen při respektování dobových postupů vytvoří atmosféru starých časů, společenské události, které jako bychom byli hosty, ač pouze sledujeme a nasloucháme. Barva nástrojů byla přesvědčivě okouzlující. Ducha doby přenesly do sálu flétnistka Julie Braná, Edita Keglerová citlivou i energickou hrou na cembalo, zkušená Magdalena Malá jako hráčka na barokní housle a Melusine Srovnal na violu da gamba.

Oblast historicky poučené hudby se v posledních letech úspěšně rozvíjí a zásluhou orchestrů, z nichž některé se rozvoji oblasti věnují interpretačně i badatelsky celé dekády, se stala přirozenou součástí hudební nabídky, kterou posluchač má. Taneční divadlo ovšem tolik prostoru nikdy nedostalo, ačkoliv je tady nesmazatelná zásluha souboru Hartig Ensemble, který v roce 1997 založila právě choreografka a historička Helena Kazárová. Hudba však dominuje, a tak se dostatečně do povědomí diváků nedostává celkový historický obraz doby, kdy sepjetí mezi hudbou a tancem bylo velmi úzké a přirozené. Proto je záslužný každý takovýto počin, který ozřejmuje přirozený vztah hudby a tance (ať už dvorského, společenského nebo ryze jevištního).

Tance barokních skladatelů jsou skutečně tím, čím jsou – tanci. Nejen v partituře, ale i ve skutečnosti. Je to rozdíl oproti romantikům, kteří skládali také tance, ať už jsou Uherské, Slovanské nebo jakékoliv jiné, ale už bez návaznosti na samotnou taneční formu, už pojaté čistě jako hudební skladby, jsou to stylizace, které se hrají, ale na které se nemělo tančit (po čase k nim sice začali přistupovat choreografové a vytvářet z nich jevištní díla, ale to není totéž). A tak jako pro zpřítomnění ducha doby je v hudbě potřeba přikročit k historicky poučené interpretaci, tak je stejně potřeba přistupovat z pozice historika znalého forem i jejich kontextu k materiálu tanečnímu – za předpokladu, že autorským záměrem je právě ona cesta ke zpřítomnění. Neděje se to často, ale o to záslužnější tato činnost je.

Z představení 18. 11. 2024 v 19:30 hod., Lichtenštejnský palác (HAMU) – sál B. Martinů.

François Couperin – Královské koncerty
Cembalo: Edita Keglerová
Flétny: Julie Braná
Barokní housle: Magdalena Malá
Viola da gamba: Mélusine Srovnal
Choreografie: Veronika Rehbergerová (1.-3. Královský koncert), Helena Kazárová (Rittrato dell´amore)
Kostýmy: Roman Šolc
Tanec: soubor Epochal Dances: Veronika Rehbergová (umělecká vedoucí), Tereza Čechová, Marta Krumphanzlová, Barbora Šímová, Barbora Treichelová, Blanka Wernerová, Ladislav Beneš, Michal Klohna, Václav Krajc, Miroslav Stehlík