Operní Benátky a Max Emanuel Cenčić

  1. 1
  2. 2

Podobně jako Cecilia Bartoli, tak i chorvatsko-rakouský kontratenorista Max Emanuel Cenčić bádá v archivech a objevuje skryté poklady. Na CD Venezia (EMI, 2013) soustředil díla autorů majících vztah k Benátkám, ať už se zde narodili nebo působili – Antonia Vivaldiho, Francesca Gaspariniho, Tomasa Albinoniho, Antonio Caldary a dalších… Se souborem Il pomo d’oro, dirigentem Riccardem Minasim a benátským projektem se Max Cenčić vydal na rozsáhlé evropské turné, které ukončí 4. dubna 2015 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.Město Benátky (Venezia), postavené na mořské laguně, bylo přes tisíc let hlavním městem italské provincie a samostatného státu Veneto, v jeho čele stál dóže a vznešené patricijské rodiny. Jeden z nejkrásnějších „omylů“ hudebních dějin, díky němuž namísto vzkříšení antického dramatu vznikl zárodek nového druhu – opery, je sice spojen s Florencií, bylo to však prostředí a kulturní podhoubí Benátek, které novému spojení hudby, slova a jeviště dodalo přitažlivost a impulzy, aby se z dramma per musica nejméně pro příští dvě staletí mohl stát nejoblíbenější druh ušlechtilé zábavy. Předpoklad k tomu poskytlo koncem šestnáctého století období vlády hudbymilovného dóžete Marina Grimaniho. Významnou roli sehrálo především působení Claudia Monteverdiho, který dovedl k vrcholu místní kapelu. Dokonce se mu ji podařilo znovu postavit, když v letech 1630–1631 postihla Benátky morová epidemie a silně zasáhla i mezi hudebníky. Bohaté rodiny se předháněly v pořádání hudebních produkcí ve svých palácích. Roku 1637 bylo v Benátkách otevřeno první veřejné divadlo, Teatro San Cassiano. Bylo zvykem dávat divadlům jména podle chrámu stojícího v blízkosti jako symbolické spojení světského a duchovního prvku.Následovala Teatro Santi Giovanni e Paolo, Teatro San Moisè, Teatro San Angelo, Teatro San Giovanni Grisostomo a další, během sedmnáctého století devět velkých a jedenáct menších divadel. Většina z nich byla v majetku patricijů, kteří je buď sami spravovali, nebo pronajímali impresáriům. Příjmy plynuly především z pronájmu lóží, které si vznešené rodiny předplácely. Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století byl benátský stát hospodářsky vyčerpán dlouholetým bojem o Krétu a část Peloponéského poloostrova, tím spíš se však hlavní město Benátky snažilo udržet lesk a ani počet divadel, které byly v provozu, se příliš nezměnil. Rod Grimaniů například vlastnil Teatro Santi Giovanni e Paolo a renomované Teatro San Giovanni Grisostomo, a roku 1755 otevřeli Grimaniové ještě Teatro San Benedetto. Každoročně pořádané karnevaly byly nejen pestrou přehlídkou masek, nýbrž také obdobím operních premiér, ale i další tři hrací období (Vivaldiho Le quattro stagioni obsahují slovní hříčku, nevztahovaly se pouze k proměnám přírody) představovala vždy napínavé divadelní soutěžení. A protože bylo běžné, že se určitého libreta ujalo více skladatelů téměř současně, budilo vzrušení i očekávání, které zhudebnění nejvíce zapůsobí a dostane se na co nejvíce dalších scén.Ze skladatelů chystaného programu pražského vystoupení Maxe Emanuela Cenčiće zůstala dodnes v povědomí jména Antonia Vivaldiho a Antonia Caldary, ačkoli z jejich četného díla jen málokdo zná víc než pouhý zlomek. Vivaldiho současníkem byl Francesco Gasparini (1661–1727).Pocházel z Camaiore v Toskánsku. Od roku 1701 byl kapelníkem sirotčince Ospedale della Pietà, kde působil také Vivaldi. Gasparini byl autorem zhruba šedesáti jevištních děl, z nichž opera Flavio Anicio Olibrio, jejíž titulní postavou je římský císař z pátého století našeho letopočtu (Flavius Anicius), byla roku 1708 komponována pro Teatro San Cassiano. Dalším Vivaldiho současníkem byl benátský rodák Tomaso Albinoni (1671–1751).Jako operní skladatel debutoval roku 1694 a jeho díla (mezi nimiž je také opera Primislao primo, rè di Boemia z roku 1697) se brzy uváděla v dalších italských městech. Serenata (dílo v „pastorálním slohu“) Il Nascimento dell’Aurora byla napsána asi roku 1710. Také Antonio Caldara (cca 1670–1736) se narodil v Benátkách a získal zde hudební vzdělání.Působil nejprve jako kapelník v Mantově a od roku 1716 do smrti na císařském dvoře ve Vídni, kde měla roku 1732 premiéru jeho opera Adriano in Siria, jejíž děj se odehrává v období římského císaře Hadriána.

Další Benátčan Antonio Vivaldi (1678–1741) komponoval především pro Teatro San Angelo, jehož impresáriem se (kromě svého působení v Ospedale della Pietà) roku 1713 stal.Teatro San Angelo mělo sto osmdesát pět lóží pro asi šest set diváků, zhruba dvě stě padesát osob mohlo obsadit místa v parteru. V tomto divadle měla roku 1720 premiéru Vivaldiho opera La verità in cimento. Opera pojednává o manželském trojúhelníku a záměně legitimního a nelegitimního dítěte a sporu o dědictví; skladatel operou pobouřil vlivné patricije, kteří v námětu viděli obraz vlastních rodinných vztahů. Vivaldiho opera Argippo je jedním z dokladů skladatelova vztahu k Čechám. Měla světovou premiéru roku 1730 ve Šporkovském divadle v Praze a Vivaldi představení pravděpodobně osobně řídil. Hudba opery byla dlouho považována za ztracenou. Roku 2006 ji nalezl cembalista a muzikolog Ondřej Macek v soukromém archivu Thurn-Taxisů v Řezně a 3. května 2008 uvedl se souborem Hof-Musici její novodobou premiéru. Také v této opeře se jedná o záměnu dvou princů, kteří se ucházejí o příští královnu. Vivaldi se rovněž podílel na tvorbě četných pasticcií, kolektivních děl více autorů. Takovým bylo i o karnevalu roku 1731 v Teatro San Angelo uvedené pasticcio L’odio vinto dalla costanza. U těchto děl se nedá vždy spolehlivě určit, od kterého autora která součást pochází; podle stylu se árie Anche in mezzo a perigliosa připisuje Vivaldimu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na