Operní panorama Heleny Havlíkové (235)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Postavám nejbližšího okolí dávala Charlotte trefně škádlivé přezdívky: sama se označila jako Charlotte Kann, nevlastní matku, renomovanou operní pěvkyni Paulu Lindberg pojmenovala Paulinka BimBam, hlasový pedagog Alfred Wolfsohn, pro ni snad nejbližší člověk, jemuž své dílo dedikovala, dostal jméno Amadeus Daberlohn. V inscenaci vystupují také Charlottina matka, její prarodiče, služebná, ale i německý ministr propagandy nebo papež. I když většina herců, kteří v inscenaci vytvářejí i několik rolí, má muzikálové zkušenosti a intonačně i rytmicky náročné party zvládali na velmi dobré úrovni, v krátkých prezentacích stihli ilustrovat jen základní charakteristiky postav a mezzosopranistka Ariana Chris měla k hlasu operní divy Pauly Lindberg přece jen daleko. Inscenaci tak dominovala Shaina Silver-Baird jako křehká i vzpurná Charlotte s pronikavým pozorovacím talentem a zranitelností bohatého vnitřního světa představ vtipně humorných i nepříjemně výstižných.

Třebaže autobiografické obrazy Charlotte Salomon jsou i díky textům a hudebním odkazům jakýmsi výtvarným „gesamtkunswerkem“, ukázalo se, jak nesnadné je převést do komplexního tvaru hudebního divadla obrazy Charlotte Salomon i komplikované kontexty, kdy také „vedlejší“ postavy mají své pozoruhodné osudy. (Například Alfred Wolfsohn, Charlottou přejmenovaný na Amadea Daberlohna, který v inscenaci vystupuje jako poněkud bláznivý učitel techniky zpěvu, do něhož se Charlotte zamilovala a který rozpoznal její výtvarný talent, vytvořil techniku léčby hlasových halucinací vyvolaných sténáním raněných a umírajících vojáků.) Inscenace Pamely Howard a jejího týmu nakonec zůstala jen u ilustrace, jakkoli nápadité. Silně ovšem působila scéna žen protestujících proti zmizení svých mužů jedinou zbraní, kterou v napřažených rukách mají –  jejich fotografiemi.

Přínos inscenace Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy tak zůstal především osvětový – jako seznámení s tvorbou a životem umělkyně formované kulturními dějinami 20. století a zároveň je formující. Ale také jako memento zrůdnosti mašinérie nacistického běsnění, silné tím, jak ji vnímala mladá talentovaná dívka. A v neposlední řadě také jako poselství o moci umění – i když Charlotte v pouhých šestadvaceti letech zavraždili v koncentračním táboře, umění se zabít nedá.

Aleš Březina, Alon Nashman a Pamela Howard: Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy
Hudební nastudování Peter Tiefenbach, režie a scéna Pamela Howard, kostýmy Danielle Levy, choreografie Marie-Josér Chartier, světelný design Patrick Lavender.
Osoby a obsazení: Charlotte Kann – Shaina Silver-Baird. Paulinka Bimbam – Ariana Chris, Amadeus Daberlohn – Andrew Cohen, Birgit / Barbara –  Kayleigh Gorka, Albert Kann / Papež – Derek Kwan, Dědeček / Člen fakulty / Herr Schmidt – David Ludwig, Franziska / Babička – Tracy Michailidis.
Hostování kanadského divadla Theaturtle: Nová scéna 1. a 2. července 2019 a Smetanova Litomyšl 5. července. Recenzováno představení 1. července 2019.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Paris s Helenou v Nových Hradech
Páteří Smetanovy Litomyšle jsou sice operní inscenace přenesené z tuzemských stálých divadel, ale festival připravuje od roku 2012 také vlastní stagionu, zarámovanou jako repliku dobových panských zábav minulých století. Ač by se to nabízelo, nehraje se taková produkce v klasicistním divadle litomyšlského zámku, do kterého mohou návštěvníci nahlédnout pouze při prohlídce tohoto areálu (a věřme, že do budoucnosti otevře další rozhojnění programové nabídky), ale diváci putují na zámek v Nových Hradech u Litomyšle. Ne nadarmo se zámku říká české Versailles a jeho noví majitelé Magda a Petr Kučerovi se stejným citem, s jakým obnovují tuto památku včetně různých typů zahrad, zde vytvořili ze stříhaných tújí také rozkošný přírodní amfiteátřík.

Motto „festival s geniem loci“ díky tomu dostává další rozměr – rokokový prostor ve stylu francouzských letních sídel včetně rozsáhlé broderie pro takové produkce jako stvořený. Skýtá zákoutí pro další krátká vystoupení hudebníků, tanečníků, malířů a sochařů i honosný sál pro hostinu vytvořenou i z produktů zámeckých zahrad. Na rozdíl od jiných letních open-air festivalů tu ale před představením nemusejí tolik vyhlížet předpověď počasí, protože součástí zámku je i rozhlehlá barokní dřevěná sýpka (špýchar), jejíž nejvyšší patro nad unikátním muzeem cyklistiky je uzpůsobeno jako komorní divadlo.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Dramaturgicky se stagiona zaměřuje na předmozartovské období v historicky poučené interpretaci. Letos byla zvolena opera Christopha Willibalda Glucka (1774-1787) Paris a Helena (premiérovaná ve vídeňském Burgtheateru v roce 1770). Bývá uváděna zřídka, ačkoli po Orfeovi a Eurydice (1762) a Alcestě (1767) patří do kánonu Gluckových reformních oper. Za éry italské opery seria s její nadvládou pěvecké virtuozity v ornamentice da capo árií, děje plného intrik a předstírání chtěl Gluck svou reformou vrátit hudbě úkol podporovat v opeře slova. Akcentoval „krásnou jednoduchost“ pro vyjádření emocí bez onoho dějově retardujícího opakování v áriích, ale i v doprovázených recitativech místo parlanda secco recitativů.

Autorem italského libreta Parida a Heleny byl znovu básník Ranieri de’Calzabigi. Z archetypálního antického námětu o volbě nejkrásnější bohyně a jejích dalekosáhlých důsledcích pro antický Olymp i pozemšťany, se tvůrci zaměřili jen na malý úsek v dlouhém příběhu, který vyvolal spor bohyň Héry, Athény a Afrodíté a pokračoval trójskou válkou: Trójský princ Paris přichází do Sparty pro „cenu“ za své rozhodnutí udělit zlaté jablko krásy bohyni lásky Afrodíté, aby s pomocí jejího syna Eróta (Amora) získal lásku krásné Heleny, která přes své zásady manželské věrnosti ke spartskému králi Meneláovi nakonec Paridově rafinovanému naléhání, ba emočnímu vydírání podlehne a souhlasí s tím, aby oba uprchli do Tróje.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Gluck si dával záležet (a zdůraznil i v předmluvě), aby operu založil na hudebním kontrastu drsných a prudkých Sparťanů s úsečnými rytmy proti jemným Trójanům s měkkou lyrikou melodických oblouků i exoticky znějící chromatikou. Paridův part vybavil naléhavostí milostné vášně při dobývání ženy, odhodlané dostát svým manželským povinnostem, než její odmítavou nedůvěřivost zdolá nejen Paris, ale i Amor. Ten se sice vydává za důvěrníka krásné Heleny, ale ve skutečnosti má za úkol dohlédnout na splnění slibu bohyně Afrodíty.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na