Operní panorama Heleny Havlíkové (271)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7
W. A. Mozart: Lucio Silla – Lenneke Ruiten – La Monnaie (foto Bernd Uhlig)

České přírůstky do knihovny – Skutečný zpěv podle Margreet Honig
Na pěvecké kariéře Simony Šaturové má podle jejích slov zásadní podíl holandská pěvecká pedagožka Margreet Honig: „Setkání s Margreet patří k nejzásadnějším v mém profesním i osobním životě a stále ho považuji za malý zázrak. Od prvního okamžiku, kdy jsme se setkaly na pěveckých kurzech, mě fascinovala svým perfektním instinktem v odhalování problému, naprosto individuálním přístupem ke každému studentovi, absolutní koncentrací při práci, empatií a neutuchající pozitivní energií.“ A Simona Šaturová se nebojí přiznat, že k jejich setkání došlo v době, kdy si uvědomila, že musí „změnit práci se svým dechem a možná nejenom s ním“.

Nebylo proto divu, že právě Simona Šaturová se stala kmotrou knihy Margreet Honig True Singing, která vyšla pod názvem Skutečný zpěv v českém překladu mezzosopranistky Markéty Cukrové, další obdivovatelky metody této vokální pedagožky. Honig se vedle své pěvecké kariéry zaměřila na výuku zpěvu tak úspěšně, že vedle jejího působení na amsterodamské konzervatoři ji na mistrovské kurzy zvou ty nejvýznamnější instituce v Evropě a v USA.

V útlé knize o pouhých stu stranách s příznačným podtitulem o dýchání a lidském hlasu Margreet Honig prezentuje svoji metodu, jak dosáhnout toho, že dva centimetry lidských hlasivek znějí silněji než stočlenný orchestr a jsou slyšet v prostoru pro několik tisíc lidí. Kniha má formu rozhovoru, který vedla zpěvačka a pedagožka Gordana Crnković tak, aby vzniklo kompendium zkušeností Margreet Honig za desetiletí její výuky utříděné do kapitol zaměřených na její princip výuky zpěvu, na práci s dechem a tělem, na volný tón, dechovou oporu, rezonanci, jazyk a dikci, hlasové obory s vyústěním do jejích myšlenek o hudbě.

Křest českého vydání knihy Margreet Honig: Skutečný zpěv (zdroj Zámek Líteň)

Podle Honig je základem flexibilita dechu, uvolnění těla, vědomá rezonance a hlavně radost ze zpěvu. Pro hledání volného zvuku s pevným jádrem a aktivní dechovou oporou například volí představu nekonečné kružnice vedoucí kolem a vnitřkem těla, kterou proudí dech. Tím pevným jádrem, středem je bránice jako pomyslná trampolína, rezonance sídlí na vnitřní straně chřípí. Proces sebeobjevování sebevnímání zpěvákova vlastního těla pro dosažení volně tvořeného tónu s osobitým zvukem je však podle Honig jen prostředkem pro vyjádření obsahu hudby a textu tak, aby v sobě měly otisk pěvcovy osobnosti a dotkly se duše posluchačů.

Honig vychází z toho, že zpěv má své fyzikální zákony v oblasti akustiky a rezonance. Ale jak slovy popsat, co se děje v těle a co nikdo nevidí, je právě ta těžko uchopitelná podstata pěveckého umění, tajemství, které je tak nesnadné odhalovat a hlavně zprostředkovat. Dobrá artikulace, paleta barev, krásné legato pomocí volně tvořeného tónu, dynamické rozpětí – to jsou měřitelná kritéria, kterých dosáhnout ovšem stojí velké úsilí. Mnoho hodin cvičení a trpělivosti vyžaduje vytváření a posilování svalové paměti, aktivace bránice nebo pocitu „plovoucích žeber“.

Tělesná a dechová cvičení patří podle Honig pevně k sobě: „Dech proudí celým tělem a jen polechtá hlasivkové vazy: vědomí dechu a jeho pohybu je protikladem k vytlačování vzduchu z těla. Plynoucí dech nesmí tělo zavřít ani napínat, ale naopak vytvořit prostor, kde je možné uvolnit energii.“ Dech považuje Honig za základní stavební kámen hudební fráze, od které nesmí být oddělený. „Jeho podstatou je tělesná energie.“ Honig vychází z toho, že dechová opora spočívá v nalezení rovnováhy mezi nádechem, který tělo otevírá a obsahuje sestupnou energii, a výdechem směřujícím obráceně, vzhůru. Dechová opora vzniká z energie vlastního sebeuvědomění, z pocitu tělesné pružnosti, rovnováhy, z vnímání jemných vnitřních protipohybů. Právě nedosažení aktivního pocitu pružné brániční trampolíny je podle Honig problém celé poloviny případů pěveckých obtíží.

Margreet Honig: Skutečný zpěv (zdroj Zámek Líteň)

Dech a otevřená vokalizace jsou podle Honig prvními krůčky na cestě za volným tónem, který je podle ní výsledkem dokonalé koordinace (bez jakékoli silové manipulace) mnoha různých prvků, které se během zpěvu uvnitř těla nalézají v součinnosti. „Pokud budeme přehánět výslovnost, hlasivky a fonace ztratí volnost. Pokud forzírujeme dýchání, ztratíme hudební frázi i dobrou rezonanci“, myslí si Honig. Tlak prý často vychází z hluboké touhy zpívat široké legato – a to může být důvod, proč to tolika pěvcům nejde.

Honig se ovšem nespokojuje s pouhou hlasovou technikou. Nesmí se stát, aby technika byla tak důležitá, že operní zpěvák nedokáže zapívat jednoduchou dětskou písničku. Zpěvák nesmí předvádět jen zvuk svého hlasu, musí se umět dostat ke smyslu textu a předat posluchači sdělení – jsou to části jednoho celku. Volný ušlechtilý hlas a nalezení rozkoše svobodné rezonance musí být prostředníkem hudby, obsahu, emocí. Honig v knize opakovaně zdůrazňuje zpěvákovu odvahu obnažit prostřednictvím zpěvu svou duši. „Já učím zpívat s „vášní“, což je termín, který pochopitelně neexistuje. Je to můj osobní výraz. Je to zpěv, který proudí přímo ze srdce.“

Honig vysvětluje, že učí stejnou techniku tisícem způsobů, protože si je vědoma, jak snadné je hlas zničit forzírovanou rezonancí, zdeformovaným hrtanem stlačeným dolů, jak zpěváky může zdeptat nekonečný souboj s jeho vlastním tělem, který vede k tomu, že jsou křečovití, ztuhlí, zavření. „Zpěvák musí poznat a přijmout svůj hlas, kterým ho obdařila příroda.“

Honig má odvahu adeptům zpěvu říkat, že jim chybějí předpoklady, za které považuje pěveckou intuici a hudební cítění. Muzikalita je podle ní vrozená, ale i tak je cit pro frázi, její vrchol a ukončení třeba rozvíjet.

Markéta Cukrová (foto Ilona Sochorová)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na