Operní panorama Heleny Havlíkové (370) – závěr sezony se smrští premiér

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Po Vzdáleném zvuku Franze Schrekera, zpívaném baletu Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů a monoopeře Očekávání Arnolda Schönberga (s chystaným Švandou dudákem Jaromíra Weinbergera) Státní opera doplnila v této dramaturgické linii další dílek do skládanky meziválečného vývoje opery v mladém československém státě. O peripetiích vzniku opery Plameny zasvěceně píše ve své studii Jitka Slavíková v programu k inscenaci. Klíčovou postavou jejího vzniku byl Max Brod. Tento dobrý duch německo-české literární a hudební pražské komunity seznámil německého hudebníka a skladatele Erwina Schulhoffa s českým literátem Karlem Josefem Benešem, když věděl, že Schulhoff hledá libreto pro svou první operu. Díky Brodovi ho našel v Benešově Donu Juanovi z roku 1922.

Abychom porozuměli dobovému kontextu vzniku opery Plameny, je nutné se blíže seznámit s jejími autory. Oba muži pocházeli z kulturních rodin, absolvovali (z hlediska dnešních poměrů) kvalitní klasické vzdělaní, věkem to byli vrstevníci narození na samém konci století, prožili zlomovou zkušenost na frontách první světové války, vznik nové republiky a vzrušenou dobu počátků budování státu. Operu Plameny vytvořili ještě ani ne třicetiletí – a svému Juanovi zadali neřešitelný úkol: hledat i duchovní rozměr sexuální vášně.

Erwin Schulhoff (1894–1942) byl hudební skladatel a klavírista z německy hovořící židovské hudební rodiny. Jako zázračně hudebně nadané dítě byl na doporučení Antonína Dvořáka v pouhých deseti letech přijat na konzervatoř a pak pokračoval ve studiích ve Vídni a v Německu. Bojoval v první světové válce – válečné zkušenosti zásadně změnily jeho pohled na svět. Připojil se k německé levicové avantgardě, prošel zájmem o expresionismus, atonalitu, dadaismus, inspiroval ho jazz a také dílo Igora Stravinského. V roce 1923 se vrátil do Čech a živil se jako koncertní klavírista (mimo jiné v Československém rozhlasu nebo v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle), propagoval moderní skladatelské směry, uváděl čtvrttónovou hudbu Aloise Háby a věnoval se (v té době) experimentální tvorbě. S nastupujícím nacismem zesiloval jeho příklon ke komunismu (členem komunistické strany byl už od dvacátých let), dokonce navštívil Sovětský svaz nebo zhudebnil Komunistický manifest (1932). Chtěl před nacismem emigrovat do SSSR, ale už to nestihl – v roce 1942 byl v Praze zatčen a deportován do zajateckého tábora v bavorské pevnosti Wülzburg, kde zamřel na tuberkulózu. Plameny zůstaly jeho jedinou operou.

er
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Libreto k Plamenům je dílem spisovatele a scénáristy Karla Josefa Beneše (1896–1969). Studoval filosofii, dějiny hudby, přírodní vědy a také získal doktorát na lékařské fakultě. Z první světové války se vrátil jako invalida. V roce 1938 se zapojil do odbojové činnosti, za války byl zatčen a válku prožil ve vězení. Jeho literární díla byla často adaptována v rozhlase i filmu (ve třicátých letech i po válce).

Text Dona Juana, který vznikl v roce 1922, později zařadil do románu Nesmrtelní se setkávají (1928), který by dnes asi vyšel v kategorii scifi – jeho Juan oproti tomu, jak tuto postavu/legendu vnímali Mozart s Da Pontem, je poučen i Goethovým Faustem, navěky bloudícím poutníkem Ahasverem a také novými psychologickými teoriemi. Ústřední postavou opery je sice Don Juan, ale druhým protagonistou jsou „ženy“ – zde je zastupuje „souhrnně“ La Morte/Smrt, ale také Mozartova Donna Anna nebo Goethova Markétka – z ostatních jsou jen Stíny nebo (tančící) mrtvoly.

Po neúspěšném jednání o uvedení v Berlíně (1931) svěřil skladatel premiéru Plamenů brněnskému Zemskému divadlu – ovšem s nutností překladu textu německého libreta, na které byla opera komponována, do češtiny. Premiéra (leden 1932) v nastudování dirigenta Zdeňka Chalabaly (režie Branko Gavella, scéna Zdeněk Pešánek, choreografie Ivo Váňa-Psota) přinesla rozporuplné hodnocení, kdy hudba byla oceňována jako „pozoruhodný tvůrčí čin“, ale jako problém bylo vnímáno libreto – bráno sice jako hluboká básnická úvaha o „věčném erosu s negativistickým závěrem“, ale bez potřebných kvalit pro operu. Po šesti reprízách byly Plameny staženy z repertoáru a zapomenuty až do devadesátých let minulého století, kdy se k nim po koncertním provedení v Berlíně vrátila divadla v Lipsku, Amsterodamu, Los Angeles a Kaiserslauternu.

Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)
Ervín Schulhoff: Plameny – Státní opera, 12. června 2022 (foto Serghei Gherciu)

Přenosem takto komplikovaného díla na jeviště Státní opery byl po práci na Kátě Kabanové pro Národní divadlo opět pověřen španělský režisér Calixto Bieito (1963). Inscenovat Plameny je pro režiséra opravdu těžký problém – a Bieito ho nevyřešil. Vstřebat hektickou atmosféru doby vzniku této opery a reflektovat tyto souvislosti ve své koncepci se mu nezdařilo. Ostatně sám přiznal, že dílo asi „nedokáže plně pochopit, ale bude umět ho naplnit svými představami“. Své představy ovšem zredukoval na španělský surrealismus, jak ho známe z filmů režiséra Louise Buñuela. Na vyjádření celé šíře potenciálu Schulhoffových a Benešových Plamenů ale „jen“ Buñuelovova filmová řeč nestačí. Jejich „slovník“ je obsáhlejší. A z tohoto pohledu je jedno, zda Juan přitáhne na scénu vycpaného jelena nebo zda by vlekl klavír.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


1.6 7 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments