Operní panorama Heleny Havlíkové (429) – Podnětná vykročení k zapomenutým operám období klasicismu
- Barokní noc s operou Una cosa rara aneb spravedlnost soudu historie
- Musica Florea s Lékařem očním
Barokní noc s operou Una cosa rara aneb spravedlnost soudu historie
Atraktivní součástí Festivalu komorní hudby (letos 37. ročník) je už devatenáct let Barokní noc na zámku Český Krumlov – a není divu, že si ji ředitelka Hana Pelzová nechala zaregistrovat jako ochrannou známku. Barokní noc je koncipovaná jako festivita, která přenáší člověka 21. století na celý večer do života a zábav pánů i poddaných krumlovského zámku 17. a 18. století. Diváky, tedy hosty velitele legendární Schwarzenberské gardy tu baví žongléři, kejklíři, tlupa komedie dell’arte, vagabundi, chůdaři a další maškary, „cválají“ zde „jezdci“ s vycpanými atributy koní. V Zrcadlovém sále se dá fandit v myších závodech nebo propadnout hazardním hrám, v Maškarním sále se zapojit do dvorských tanců. K tomu vyhrávají Krumlovští pištci, CK Brass Quintet, soubor Ludus musicus, na sopraninovou píšťalku pohvizduje Jiří Stivín. Letos bohužel chyběli žáci výtvarného oboru ZUŠ Český Krumlov, kteří ve vtipně nápaditých barokních maskách dodávali atmosféře barokní noci nenahraditelnou rozpustilost a pestrost. Snad se je podaří do této slavnosti, jejíž jedinečnost spoluvytvářeli, znovu zapojit.
Než noc v tisíci svícemi osvětlené zámecké zahradě vyvrcholí hostinou a velkolepým barokním ohňostrojem, je na programu i opera v autentickém prostoru unikátně dochovaného barokního zámeckého divadla. Autentická je i volba titulů: dramaturg festivalu a znalec zámeckého hudebního archivu Martin Voříšek ve spolupráci s Robertem Hugem a jeho souborem Capella Regia Praha vybírá z těchto sbírek díla, která pak zazní většinou v novodobých premiérách. Pro letošní ročník se zaměřením na hudební vlivy španělské a latinskoamerické kultury vybrali dramma giocoso Vincenta Martína y Soler (1754–1806) Una Cosa rara ossia Belezza ed onesta (Vzácná věc neboli Krása a ctnost) na text zručného Lorenza Da Ponteho, který v té době požíval respektu coby dvorní básník císaře Josefa II. a psal libreta pro dalšího hudby a divadla milovného císařova oblíbence, skladatele Antonia Salieriho (Il talismano, Axur, re d’Ormus, Il ricco d’un giorno, Axur, re d’Ormus, Il pastor fido, La cifra) nebo Wolfganga Amadea Mozarta (Figarova svatba, Don Giovanni, Così fan tutte). Martínovi y Soler ještě dodal libreta k operám v žánru dramma giocoso L’arbore di Diana, La capricciosa corretta a L’isola del piacere.
Přímé doklady o provozování opery Una cosa rara na českokrumlovském zámku chybějí. Nicméně vzhledem k její dobové popularitě, množství adaptací pro různá nástrojová obsazení a v archivu dochovaným úpravám pro smyčcové nástroje a dechovou harmonii je velmi pravděpodobné, že zde v nějaké podobě její části zazněly.
Nebýt toho, že Mozart jednu melodii z Una cosa rara – O quanto un sì bel giubilo ze sextetu ve finále prvního dějství – citoval v závěru Dona Giovanniho jako hudební doprovod dechového ansámblu k hostině, kterou tento „potrestaný prostopášník“ pořádá pro zavražděného Komtura a Leporello glosuje „Bravi!“, nejspíš bychom tuto Martínovu operu dnes znali už jen z historických pojednání. Její novodobé uvádění totiž stále zůstává „cosa rara“.
Můžeme dumat nad „spravedlností“ soudu historie, ale to nic nezmění na faktech, že zájem vídeňského publika roku 1786 o tuto Martínovu operu s premiérou ve vídeňském Burgtheateru 17. listopadu mnohonásobně předčil Mozartovu Figarovu svatbu. Ta se po své premiéře 1. května 1786 a osmi reprízách z repertoáru tohoto dvorního divadla vytratila, zatímco Una cosa rara se zde hrála během následujících pěti let 55krát a zájem o ni byl i v dalších vídeňských divadlech – v Divadle v Leopoldstadtu v německém překladu opera dosáhla na devadesát představení. Tehdy se z ní stal hit prozpěvovaný po ulicích, dokonce ovlivnil i styl oblékání, podle opery byly pojmenované řetízky na hodinky či vějíře. Martín y Soler se stal ve Vídni celebritou a Lorenzo Da Ponte se ve svých Pamětech „vychloubá“, jak společně „mohli zažít víc milostných dobrodružství než všichni rytíři kulatého stolu za dvacet let“, jak přicházela nejen nejrůznější pozvání, ale i „voňavé vzkazy, dárky doprovázené tajemnými verši“ a jak si „ten malý Španěl to všechno náležitě užíval“. Una cosa rara se rychle rozšířila i do dalších zemí včetně Itálie, byla přeložena do devíti jazyků, dochovaly se stovky partitur, libret a adaptací pro nejrůznější nástrojová uskupení.
Po úspěchu první Da Ponteho a Martínovy společné inscenace Il burbero di buon cuore na motivy Goldoniho francouzské komedie Le Bourru bienfaisant si Da Ponte podle vlastních vyjádření zvolil kvůli skladateli a jeho protektorce, manželce španělského velvyslance Isabele de Llano, komedii La luna de la Sierra od Luise Véleze de Guevary. Svou roli při volbě námětu co do získávání přízně protřelého Da Ponteho mohl sehrát i fakt, že ovdovělého Josefa II. přitahovaly více dívky z prostého lidu než knížecí slečny. Opera se trefila do osvícenského ducha josefínské Vídně s idealizací venkovských ctností a oslavou vladařské moudrosti. Publikum nejspíš vnímalo jinotaje, v nichž dobrotivá španělská královna Isabela mohla být analogií Josefa II., vrchní královský komoří představoval nežádoucí způsob řízení monarchie a horalé vzory tehdy adorovaného přirozeného způsobu života. A zlatý náhrdelník, jímž si v opeře chce španělský infant naklonit horalku Lillu, mohl být narážkou na aféru s náhrdelníkem pro rozmařilou Marii Antoinettu, oblíbenou sestru Josefa II., která hýbala francouzským dvorem v letech 1785–86.
Děj opery Una cosa rara se odehrává v malé španělské vesnici horského pásma Sierra Morena na konci 15. století – během jednoho hodně bláznivého svatebního dne, ne nepodobného tomu, který Da Ponte uplatnil už ve Figarově svatbě, podobně jako motiv práva první noci. Una cosa rara, v partituře označená jako dramma giocoso, je napínavé akční drama s prvky politické satiry i morálním ponaučením. Syžet je spletitý natolik, že se vyplatí si graficky znázornit příbuzenské vztahy a milostné, majetnické i mocenské zájmy jednotlivých postav.
Klíčovou osobou je horalka Lilla (ne nepodobná Mozartově Zuzaně nebo Zerlině), nejkrásnější dívka široko daleko, která miluje horala Lubina. Jenže její bratr Tita si hodlá polepšit tím, že ji provdá za starostu vesnice. A ne dost na tom, do půvabné Lilly se zamiluje i princ a následník trůnu Giovanni provázející svou matku, královnu Isabelu Kastilskou, která se ve vesnici objeví po úspěšném lovu na kance. Giovanni chce Lillu získat drahými dary a vyhrožuje uplatněním práva první noci. K tomu všemu po Lille plane touhou i Corrado – obstarožní vrchní královský komoří – a pokusí se Lillu unést. V milostných záměrech oběma mužům bez skrupulí napomáhá horalka Ghita, za své dohazovačské služby bohatě odměněná. I když se Lilla nebojí princových a Corradových výhrůžek a odolává všem lukrativním nabídkám, vyvolá tak zuřivou žárlivost svého milého Lubina, že starosta odbojného mladíka nechá spoutat. Paralelně se odehrávají hádky hašteřivého páru snoubenců Ghity (starostovy sestry) a Tity (bratra Lilly) – ne nepodobné sporům Zerliny a Masetta. Samozřejmě to je venkovany patřičně velebená královna Isabela, která rozhodne, aby se ke svatbě Ghity a Tity připojila i svatba ctnostné a poctivé Lilly s Lubinem, a potrestá vyhnanstvím Corrada, který vzal princovu snahu o uplácení a svedení Lilly na sebe.
Martín y Soler dodal opeře s 37 hudebními čísly, která zahrnují vedle árií a cavatin dueta, tercety, sextety, finále se všemi sólisty, sbory i taneční scény, hudební švih díky příjemně líbivým melodiím, efektním ansámblům a přidal i španělský temperament.
Pro uvedení v rámci Barokní noci byla ovšem Una cosa rara, jejíž kompletní nastudování by zabralo dvě a tři čtvrtě hodiny, zkrácena na hodinu a půl. Bez titulků, které by v autentickém barokním divadle byly zcela nepatřičné, zůstala orientace v ději nesnadná. A to i přesto, že režisér Adam Born a choreograf Števo Capko dělali co mohli, aby v kostýmech odlišili hierarchii příslušníků dvora a venkovanů, herecky charakterizovali a divadelními prostředky popsali jednotlivé postavy a situace.
Samozřejmě ve prospěch celkové atmosféry hraje prostor barokního divadla a jeho dochovaný systém scénické mašinérie s posuvnými rámy, rumpály, kladkami, lanovody, propadly a létajícími stroji. Umožňuje především efekty rychlé výměny dekorací se zadním prospektem, pěti řadami bočních kulis a horními sufitami, které vytvářejí iluzi perspektivy. Adam Born využil této jedinečnosti při výměnách dekorací lesa, statku a sálů.
Domovským festivalovým souborem pro operní produkce v rámci Barokní noci je Capella Regia Praha pod vedením Roberta Huga. Vzhledem k malému rozměru orchestřiště Hugo vynechal z Martínovy instrumentace dvojice klarinetů, lesních rohů a fagotů. Ke smyčcovým nástrojům, tympánům a cembalu tak zůstaly po dvou flétny, hoboje a trubky. V komorním obsazení orchestru je ovšem při „průzračné“ struktuře partitury slyšet každé zaváhání. A třebaže byla opera studována pro pouhá dvě provedení, větší pečlivost souhry by provedení dozajista povýšila.
Sólisté ovšem zvládali své role s přehledem. Sopranistka Eva Müllerová jako Isabela (s doprovázeným recitativem a rondem ne nepodobným partu Hraběnky z Figarovy svatby) pěvecky osvědčila své kvality, s nimiž zvládá třeba Mozartovu Královnu noci, aniž opomíjí barevnost hlubší hlasové polohy. Propůjčila španělské královně patřičný lesk úspěšné lovkyně divokého kance i majestát moudré dobrotivosti panovnice. Filip Šťovíček se světlým tenorem mohl uplatnit svoji muzikalitu a jako infant Giovanni postihl šlechtickou uhlazenost i nepokrytou žádostivost, s níž se chtěl zmocnit Lilly. Vedle něj Václav Lemberk ze svého širokého repertoáru využil obor charakterního tenoru pro vrchního královského komořího – vůči vrchnosti podlézavého, vůči venkovanům nadřazeného. Ačkoli je Jan Kukal ještě studentem HAMU, díky zkušenostem, které získal v operních souborech divadel v Ostravě, Opavě a Plzni, svým zvučným barytonem energicky rozehrál roli vznětlivého horkokrevného Lubina. Pěveckým i hereckým temperamentem oplývala dvojice sopranistky Michaely Šrůmové a basisty Štěpána Pokorného v rolích hádavých snoubenců a posléze i manželů Ghity a Tity. Osvědčeným typem pro buffo basové role směšně obstarožních pantalonů je Ivo Hrachovec, zde v roli starosty, který nakonec zůstane na ocet.
Ústřední postavu Lilly obsadil Robert Hugo sopranistkou Hanou Holodňákovou, která má za sebou mimo jiné mnohé zkušenosti s Hanzlíkovým Ensemblem Damian. Její jasně zvonivý soprán i půvab se nepochybně hodily k roli tolika muži obletované dívky, která ale nepodlehne mámení bohatství a milostným návrhům panských svůdců a v příznačně sněhobílých šatech zachová věrnost svému Lubinovi. V průzračné partituře období klasicismu však ztrácí opodstatnění Holodňákové příliš rozkmitané chvění hlasu.
Po českokrumlovském provedení zkrácené verze Martínovy opery Una cosa rara lze potvrdit, že vedle Figarovy svatby byl v tomto případě soud historie spravedlivý. Nic to nemění na tom, že uvedení díla, jehož popularita tu Mozartovu tak předčila, byl velmi záslužný počin. A ocenilo ho bouřlivými ovacemi i publikum zcela zaplněného hlediště zámeckého divadla.
Barokní noc na českokrumlovském zámku i letos potvrdila svou okouzlující atmosféru nikoli jako turistická atrakce, jimiž je Český Krumlov až zaplevelený. Stále si udržuje svou vysokou úroveň, kterou korunuje výjimečnost novodobých nastudování oper oživujících bohaté hudební sbírky českokrumlovského zámeckého archivu.
Vicente Martín y Soler: Una cosa rara ossia Belezza ed onesta
Hudební nastudování Robert Hugo, režie Adam Born, choreografie Števo Capko
Osoby a obsazení: Isabella, španělská královna – Eva Müllerová, Giovanni, její syn, španělský infant – Filip Šťovíček, Corrado, vrchní královský komoří – Václav Lemberk, Lilla, horalka – Hana Holodňáková, Ghita, horalka – Michaela Šrůmová, Lubino, horal, milenec Lily – Jan Kukal, Tita, horal, milenec Ghity – Štěpán Pokorný, Podesta, starosta vesnice – Ivo HrachovecCapella Regia Praha a Akademie staré hudby Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Alla danza Brno – baroque, choreografie František Dofek37. ročník Festivalu komorní hudby Český Krumlov, 23. června 2023
Musica Florea s Lékařem očním
Musica Florea pod vedením svého zakladatele Marka Štryncla uvedla v rámci 21. festivalového cyklu Musica Florea Bohemica s vročením 2023 ve své replice barokního jeviště Florea Theatrum na Letní scéně HAMU zpěvohru Vojtěcha Matyáše Jírovce Der Augenartz (Oční lékař) v českém překladu Josefa Krasoslava Chmelenského s názvem Lékař oční.
Zpěvohra Oční lékař na libreto Emmanuela Veitha byla ve své době velmi populární. Po vídeňské premiéře v roce 1811 se úspěšně prosadila v mnoha evropských divadlech, v Brně se hrála v roce 1812 a v pražském Stavovském divadle o sedm let později. Text libreta přeložil do češtiny v roce 1833 Josef Krasoslav Chmelenský (autor libreta k české zpěvohře Dráteník Františka Škroupa). Podobně jako v případě Martínovy opery Una cosa rara je obliba Očního lékaře zřejmá z řady adaptací hudebních čísel pro různá nástrojová obsazení včetně čtyřručního klavíru a dokonce podstatných částí opery pouze s doprovodem kytary.
Vojtěch Matyáš Jírovec (1763–1850) byl původem český hudební skladatel, kapelník, houslista, varhaník a pedagog, který ale žil převážně v zahraničí – v době vzniku Očního lékaře s hudebními zkušenostmi z Itálie, Paříže a dalších francouzských měst, Londýna, Berlína, Drážďan a Mannheimu zakotvil jako dvorní divadelní skladatel a kapelník ve Vídni, kde se stýkal s Dittersdorfem, Haydnem i Mozartem a dalšími skladateli ve společnosti, která se scházela u hudebního mecenáše, tajného vládního rady Franze Bernharda von Kesse. Dokázal chrlit pro tamní divadla i tři opery ročně. Je autorem třiceti oper a singspielů, desítek baletů, pantomim a divertissement, měl objednávky i na scénickou hudbu. Českého původu byl podobně také libretista Očního lékaře Johann Emanuel Veith (1787–1876), který žil také ve Vídni a k námětu měl blízko jako vystudovaný lékař a ředitel veterinárního ústavu.
Hudebně je Oční lékař ukotven v pozdním klasicismu. Jírovec byl bezesporu talentovaný, obratný skladatel se zkušenostmi divadelního kapelníka, zběhle se orientoval v tehdejších evropských hudebních trendech (mezi nástroje orchestru například zapojil tehdy módní kytaru).
Libreto Očního lékaře ve dvou dějstvích zpracovává napínavý příběh s pohádkově dobrým koncem: Vojenský lékař Horský zachránil ve válce život hraběti Kamenskému, který ho teď pozval na své panství Skalka. Lékař se zamiluje do dcery zdejšího pastora Marie, o jejíž ruku ale usiluje i zámecký klíčník Ježek, čiperně vychvalující své zásluhy. Marie žije s nevlastními sourozenci, sirotky Vilemínou a Filipem, kteří mají svůj vlastní příběh – milují se, ale sňatek jim je zapovězen: jako nevidoucí by se o sebe nedokázali postarat a hlavně by se dopustili zakázaného příbuzenského krvesmilstva. Po rozuzlení skoro detektivní zápletky se ukáže, že Vilemína je ve skutečnosti Horského sestra. A když lékař Horský smělou operací Vilemíně i Filipovi navrátí zrak, takže jim už nic nebrání v sňatku, získá srdce i ruku milované Marie.
Na Letní scéně HAMU bylo nabito publikem zvědavým na jedinečnou příležitost zhlédnout operu, která po úspěšném tažení Evropou upadla do zapomnění. Pod taktovkou Marka Štryncla bylo už od temperamentně a brilantně pojaté předehry zřejmé, proč byl Jírovec ve své době tak oblíbený u publika navštěvujícího produkce zaměřené na lidovou, v žádném případě však ne pokleslou zábavu. A díky výbornému hudebnímu nastudování Štryncl i dnešnímu publiku zprostředkoval Lékaře očního v půvabně archaickém Chmelenského překladu jako dílo doplňující obraz hudební historie v době, kdy vrcholný klasicismus začal směřovat k měšťanskému biedermeieru.
Marku Štrynclovi se podařilo také výstižné obsazení: Michal Marhold roli dobrotivého Hraběte obdařil svým tvárným barytonem a velmi dobrou dikcí. Z výkonu barytonisty Jiřího Poláčka v roli pastora Volného byla zřejmá jeho „vycepovanost“ režijním stylem Tomáše Hanzlíka a působením v souboru Ensemble Damian, zatímco tenorista Ondřej Benek má sice zkušenosti se starou hudbou, ale ty herecké, potřebné pro roli lékaře Horského, teprve sbírá. Eliška Minářová jako Vilémina a Veronika Vojířová v kalhotkové roli Filipa se osvědčily dobře sezpívanými hlasy. Charakteristiku pastorovy chotě Ludmily vystihla Helena Kalambová. Všichni se také s „činoherní“ přirozeností zhostili (oproti originálu zredukovaných) mluvených textů, které bývají pro operní sólisty mnohdy kamenem úrazu.
Podobně jako v českokrumlovské inscenaci Martínovy opery Una cosa rara svěřili inscenátoři hlavní ženskou postavu Lékaře očního Marii Haně Holodňákové. I v ní se zaskvěla půvabem a svítivým sopránem, který však handicapovalo i zde nevhodné chvění hlasu.
Režisér Tomáš Hanzlík pro novodobou premiéru Lékaře očního navrhl i scénu. Příhodně zvolil styl biedermeieru s využitím nástěnných maleb malíře a dekoratéra Josefa Matěje Navrátila (1798–1865) v Alpském pokoji na zámku v Jirnech s idylickým výjevem městečka s kostelem, jezerem, vodopádem a potůčkem pod štíty vysokých hor. Kostýmy Venduly Johnové sice také vycházely z módy počátku 19. století, jak se v té době mohli strojit lidé různých společenských vrstev na Kamenského panství, avšak v detailech předznamenávaly Hanzlíkův přístup, či spíše odstup. Jakoby se Hanzlík „zalekl“ svého vlastního výtvarného rámování biedermeierovským sentimentem. Zaujal vůči němu s použitím popisně ilustrativních gest pažemi, jak to známe z jeho inscenací barokních oper, zcizující rezervovanost. Sladkobolný patos tak posunul do komiky, grotesky, až parodie. Ta se bezesporu hodí ke komické postavě klíčníka Ježka, v inscenaci skutečně s ježatou parukou, jak ho s patřičnou dávkou směšnosti rozehrál tenorista Vincent Ignác Novotný. K ostatním postavám se tato herecká nadsázka už tolik nehodila.
Musica Florea uvedením Jírovcova Očního lékaře záslužně objevila nad rámec barokního období další prostor, který skýtají díla hodná připomenutí. A upozornila na skladatele, který stále čeká na soustavnější bádání. Marek Štryncl s Tomášem Hanzlíkem věnovali i přípravě hudebních materiálů Očního lékaře velkou muzikologickou péči, když při absenci autografu pro nastudování zvolili dobový opis uložený ve Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz, který korigovali na základě řady dalších pramenů.
Inscenace měla svým způsobem i aktuální přesah. Osud Vojtěch Jírovce připomněl doby, kdy byly české země zdrojem mnoha talentovaných hudebníků, kteří odcházeli do nejrůznějších koutů Evropy za lepším uplatněním. A Dvořák a Janáček se stali celosvětovým vývozním „artiklem“ nevyčíslitelné hodnoty. Dnes slyšíme, že se mají rušit základní umělecké školy…
Vojtěch Matyáš Jírovec: Lékař oční (Der Augenartz)
Zpěvohra o dvou jednáních na libreto Emanuela Veitha v českém překladu Josefa Krasoslava Chmelenského
Hudební nastudování Marek Štryncl, režie a scéna Tomáš Hanzlík, architekt scény Václav Krajc, kostýmy Vendula Johnová, světla Mojmír Ledvinka
Osoby a obsazení: Hrabě Kamenský, vlastník statku Skalky, bas – Michal Marhold, Horský, vojenský lékař, tenor – Ondřej Benek, Pastor Volný, bas – Jiří Poláček, Ludmila, jeho choť, soprán – Helena Kalambová, Marie, jejich dcera, soprán – Hana Holodňáková, Filip, jejich svěřenec, soprán – Veronika Vojířová, Vilemína, jejich svěřenkyně, soprán – Eliška Minářová, Ježek, zámecký klíčník, tenor – Vincent Ignác Novotný
Sbor vesničanů – Collegium Floreum
Musica Florea, koncertní mistryně Magdalena Malá
V rámci cyklu Musica Florea Bohemica, Musica Florea, divadlo Florea Theatrum, Letní scéna HAMU 13. července 2023
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
