Operní panorama Heleny Havlíkové (62)

Týden od 13. do 19. února 2012 

 – Dámy a muži Pražského filharmonického sboru tentokrát samostatně
 – Příliš idylický Čarostřelec v Berliozově verzi
 – Inspirace na dny příští
***

Dámy a muži Pražského filharmonického sboru tentokrát samostatně

Samostatný sborový cyklus, kterým Pražský filharmonický sbor obohacuje svou letošní sezónu, je dozajista vhodnou a reprezentativní „vizitkou“ tělesa s jeho úctyhodnou sedmasedmdesátiletou tradicí. Trojice koncertů tak otevírá prostor pro prezentaci vlastní dramaturgie – vedle účinkování v rámci symfonických koncertů České filharmonie, FOK, Pražské komorní filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, festivalů Dvořákova Praha, Rozhlasový podzim, Pražské jaro, Janáčkův máj, Mahler Jihlava 2012 nebo Velikonočního a Svatováclavského festivalu, na kterých má Pražský filharmonický sbor příležitost představit se v dílech s významných vokálně-symfonických dílech včetně Rekviem Brahmsova nebo Dvořákova, Beethovenovy Missy solemnis, Bachova Vánočního oratoria, Sommerovy Vokální symfonie a dalších. Druhý koncert sborového cyklu byl specifický rozdělením smíšeného tělesa na dámskou část v první půli večera a mužskou v druhé. Pro takto koncipované rozdělení byl Sál Martinů Lichtenštejského paláce, kde se koncert 14. února 2012 konal, na přijatelné hranici velikosti (pro vystoupení celého Pražského filharmonického sboru by nestačil).

Koncert propojoval dvě hlavní dramaturgické linie celého cyklu. Významná / osvědčená díla sborové literatury zastupovalo Deset zpěvů, op. 15 Josefa Suka pro ženský sbor a čtyřruční klavír z roku 1899 a kantáta Bohuslava Martinů Hora tří světel, H 349 z roku 1954 pro mužský sbor s Josefem Somrem jako vypravěčem, barytonistou Zdeňkem Hlávkou a varhaníkem Alešem Bártou. Z novinek provedl Pražský filharmonický sbor v české premiéře Pendereckého Sanctus a Benedictus, z něhož první část tento významný polský skladatel vytvořil v roce 2002 pro torontský hudební festival The Joy of Singing within the Noise of the World (Radost ze zpěvu uprostřed hluku světa). Dvě části officia zhudebnil Penderecki pro dětský nebo ženský sbor a capella. Stručné pětiminutové dílo je oslavou slávy Boží s dělením hlasů až do jednácti zvuku a závěrečnou hymnickou apoteózou Hosana na výsostech.

Vůbec poprvé na koncertě zazněly Čtyři zpěvy Šalamounovy Jana Duška, který přes své mládí (narozen 1985) už získal řadu ocenění nejen jako skladatel, ale i jako klavírista (předpremiérový rozhovor Opery Plus s Janem Duškem najdete zde). Části z  Písně písní vyjádřil ve své čtvrthodinové kompozici v uceleném oblouku, který otevírá i uzavírá naléhavé zvolání „Jak jsi krásná, lásko má“. Zhudebněním milostných textů z kapitol 4., 2. a 6. Dušek vytváří vnitřní výrazové kontrasty až do krajních extrémů intimních jemných ploch a dramatických fortissim. Velkou emocionální působivost mělo přelévání hlasů a slabik textu v dlouze držených plochách akordů, které připomíná hoquetovou techniku vokálního vícehlasu 13. století.

Dámská i mužská část Pražského filharmonického sboru se na koncertě představila jako kompaktní tělesa homogenního zvuku, který sbormistr Lukáš Vasilek dal rozeznít v celé škále dynamiky. Tam, kde se hlasy dělily do menších uskupení, se však tato stmelenost v sopránech a tenorech občas vytrácela. V Sukově Deseti zpěvech s inspirací ve slovanských a srbských národních písních, společně s klavíristy Lenkou Navrátilovou a Jaroslavem Šarounem sbor osvědčil cit pro detail i humor a vtip, které dodaly interpretaci cyklu svěžest a švih. Vrcholem večera pak byla kantáta Bohuslava Martinů, v níž snad se jen příliš pateticky přednášené barytonové sólo vymykalo charakteru této světské parafráze mše s inspiracemi v lidové tvořivosti.
***

Příliš idylický Čarostřelec v Berliozově verzi

Už za života Carla Marii von Webera byl jeho Čarostřelec (navzdory o pět let straší a dnes stále nedoceněné Undině E.T.A.Hoffmanna), oslavován po berlínské premiéře v roce 1821 jako první německá národní opera. Weber v něm uplatnil pro romantismus typická pohádková témata, líčení přírody tajemné i projasněné, měšťanský sentiment biedermeieru i lidově zemité prvky. Weber s libretistou Friedrichem Kindem vycházeli z Knihy o strašidlech Augusta Apela a Friedricha Langa. Námětem byl asi skutečný z příběh, kdy v šumavských lesích po konci Třicetileté války lovecký pomocník omylem zastřelil svou milovanou nevěstu. Tato historka z černé kroniky je zkombinována se strašidelnou báchorkou o černém myslivci, který za příslib neselhávající trefy očarovanými kulemi loví duše myslivců. Autoři operní verzi dovedli ke šťastnému konci: Maxe „vyvinili“ ze zahrávání si s ďáblem a klopotně dospěli k tomu, že „Kdo srdce má čisté a brání se zlému, smí v nejvyšší lásku vždy důvěru mít!“

Weberův Čarostřelec je dodnes jednou z celosvětově nejoblíbenějších oper: se stovkou představení během posledních pěti sezón se podle databáze operabase.com dostal do první padesátky na 44. místo. Mnohé jeho melodie zlidověly a stal se i námětem mnoha parodií a úprav. Kongeniálním prostorem pro Čarostřelce je u nás Otáčivé hlediště s přírodní scenérií parku Českokrumlovského zámku s rokokovým letohrádkem Bellárie. A bledé světlo měsíce zakrývané temnými mraky vytváří prostředí pro ďábelskou Vlčí rokli způsobem, o kterém v kamenných divadlech mohou light designeři přes vyspělou technologii jen snít. Bezprostřední inspirací prý byla Weberovi rokle Velkého Štolpichu u lázní Libverda v Jizerských horách, kde pobýval v roce 1814. Tento lokální podnět však rakousko – německý tým režiséra Wernera Pichlera a scénografa Klause Hellensteina, který se nabízel pro uvedení Čarostřelce právě v libereckém divadle, však inscenátoři nijak nevyužili. Z inscenačních možností, které tato opera skýtá včetně jarmarečního morytátu i drsného dramatu deziluze rozervaného štvance nebo mefistofelského pokušení, se přiklonili k sentimentální idylické báchorce se šťastným koncem. V libereckém pojetí jakoby ožíval až kýčovitě naivistický obrázek myslivce a nevěsty v nažehleném oblečení, rámovaný terčem, zkříženými puškami a dubovými větvemi. Tento obrázek tvořil i výtvarný základ jednoduché scény proměňované pak už jen trojím pádem obrazu pradědečka, střídáním barev zadního horizontu a stínohrou pro výjevy ve vlčí rokli. Prvoplánový výklad dobra a zla pak ještě posilovaly postavy mužů – jednoho v černém a druhého v bílém lesklém obleku -, kteří s kufry v ruce, pro ostatní postavy neviditelní, procházejí od začátku celou operou, hrají  karty o Maxův osud a přebírají role Samiela a Poustevníka.Už v předehře zazní tři hlavní témata: téma lesa s vytrubováním lesních rohů, v klarinetech temné démonické síly a vzletná oslava lásky, pro která dirigent František Babický volil kontrastní tempa. Zatímco ve smyčcové sekci se nepodařilo dosáhnout potřebné souhry, v exponovaných hornových sólech se hráči libereckého orchestru zaskvěli. Brilantně tak vyšel rozjařený sbor lovců ze 3. dějství i díky výkonu mužského sboru, k němuž se v ostatních částech rovnocenně přidala i dámská část. Za situace, kdy režie odkázala sólisty na příliš zjednodušený okruh základních gest prakticky bez herecké charakteristiky postav, zůstal vyjadřovacím prostředkem zpěv. Rafael Alvarez byl mysliveckým mládencem, který trýznění zlými silami prožívá s až příliš dramaticky vypjatým tenorem, čímž se otupil kontrast s Kašparem Jiřího Přibyla, jemuž k plnému a barevně zajímavému hlasu zatím ještě chybí spolehlivější pěvecká technika. Také Lívia Obručnik – Vénosová díky svému objemnějšímu sopránu pojala nevěstu Agátu nikoli jako křehkou dívenku, ale událostmi zkoušenou ženu, která pevně věří v lásku svého milého. Vedle ní útlejší, méně výrazný a barevně plochý soprán Věry Poláchové až zanikal, takže vypuštění její druhé árie, kterou Weber připojil na přání premiérové představitelky této role Johanny Eunicke, napomohlo, a to i spádu druhé půle inscenace. V Liberci u nás poprvé uvedli (v německém překladu) verzi Hectora Berlioze, který podle zadání pařížské opery pro uvedení v roce 1841 dokomponoval originální Weberovy mluvené dialogy. Weber v Čarostřelci ctil tradici singspielu, která se ustálila v německých raných romantických operách až do Wagnera. Berlioz naopak zohlednil francouzský operní vkus v duchu velké opery (připojil dokonce i baletní hudbu podle Weberova Vyznání k tanci, která ale v liberecké inscenaci nezazněla). A vysloužil si ostrou kritiku od Richarda Wagnera. V dnešních českých podmínkách tato verze sice řeší dilema, zda hrát mluvené části oper také v originále, v tomto případě v němčině  – s tím, rizikem, že se v mluvené němčině více projeví neznalost tohoto jazyka sólisty; nebo zda kombinovat němčinu hudebních čísel s češtinou mluvených částí. První uvedení Berliozovy verze, kterou novodobě s velkým úspěchem uvedl Sir John Eliot Gardiner loni v dubnu v pařížské Opéra Comique, můžeme u nás chápat jako dramaturgické ozvláštnění.
***

Inspirace na dny příští

Mezi inspirace na dny příští tentokrát zařadím knihu Jiřího Bílého Klementýnka. Formou historického románu pojednává o osudech slavné české zpěvačky druhé poloviny 19. století Klementiny Kalašové. Její pěvecký talent rozpoznal Bedřich Smetana. V pražském Prozatímním divadle a později v Národním divadle však působila jen krátce: třebaže byla v té době už světově uznávanou mezzosopranistkou především italského repertoáru, zejména Verdiho oper, který se jejího umění vysoce cenil, v Praze dostávala jen málo příležitostí. Intriky kolegů, nepřízeň politického režimu tehdejšího Rakousko-Uherska i politická šikana ji vypudily z vlasti.  Autor knihy Jiří Bílý vycházel z jejích dochovaných dopisů, ale i dobových tiskových ohlasů na její vystoupení především londýnské Covent Garden, milánské Scale a dalších italských divadlech, ale i Petrohradě. Recenzi publikace přineseme v Operním panoramatu příští pondělí.

Zuzana Lapčíková: Orbis Pictus. Cyklus mimořádných koncertů Pražské komorní filharmonie. Vokálně-instrumentální projekt na texty Jana Amose Komenského. Dirigent Stanislav Vavřínek. Zuzana Lapčíková – zpěv, cimbál, Český filharmonický sbor Brno. Praha, Dvořáková síň Rudolfina, středa 22. února 19:30 hod.

Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Vladimír Morávek, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, choreografie Ladislava Košíková. Rusalka – Pavla Vykopalová / Anna Wierzbicka, Princ – Peter Berger / Richard Samek, Vodník – Gustáv Beláček / Rafał Pawnuk / Jiří Sulženko, Cizí kněžna – Iveta Jiříková / Lada Biriucov, Ježibaba – Laura-Teresia Molnár / Helena Zubanovich. Premiéra Janáčkovo divadlo pátek 24. února 2012 19:00 hod.

Giuseppe Verdi: Ernani. Dirigent Marco Armiliato, režie Pier-Luigi Samritani. Elvira – Angela Meade, Ernani – Marcello Giordani, Don Carlos – Dmitri Hvorostovsky, de Silva – Ferruccio Furlanetto. Přímý přenos z Metropolitní opery do 23 kin v ČR. Sobota 25. února 2012 18:45 hod.

Hector Berlioz: Faustovo prokletí (La Damnation de Faust). Záznam představení madridského Teatro Monumental z 20. 5. 2011. Doktor Faust – José Ferrero, Mefistofeles – Nicolas Courjal, Markéta – Jekaterina Gubanova, Brander – Jean-Marie Frémeau. Sbor a orchestr Španělského rozhlasu a televize řídí Michel Plasson. Český rozhlas 3 – Vltava, sobota 25. února 2012 20:00 hod.
***

Pražský filharmonický sbor
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Lenka Navrátilová, Jaroslav Šaroun (čtyřruční klavír)
Zdeněk Hlávka (baryton)
Josef Somr (vypravěč)
Aleš Bárta (varhany)
14.února 2012 Sál Martinů, Lichtenštejnský palác v Praze

program:
– Krzysztof Penderecki: Sanctus & Benedictus
pro ženský sbor a cappella (česká premiéra)
– Josef Suk: Deset zpěvů, op. 15
pro ženský sbor a čtyřruční klavír
– Jan Dušek: Čtyři písně Šalamounovy
pro mužský sbor a cappella (světová premiéra)
– Bohuslav Martinů: Hora tří světel, H 349
kantáta pro mužský sbor, tenorové a barytonové sólo, vypravěče a varhany

www.filharmonickysbor.cz
***

Carl Maria von Weber:
Der Freischütz
(Čarostřelec)
Dirigent: František Babický
Režie: Werner Pichler
Scéna a kostýmy: Klaus Hellenstein
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a sbor Divadla F.X.Šaldy v Liberci
Premiéra 17.února 2012 Šaldovo divadlo Liberec

Kníže Otokar – Jiří Kubík (alt. Anatolij Orel)
Kuno – Jaroslav Patočka (alt. Anatolij Orel)
Agáta  – Livia Obručnik-Vénosová (alt. Gabriela Kopperová)
Anička – Věra Poláchová (alt. Michaela Katráková)
Kašpar – Jiří Přibyl (alt. Pavel Vančura)
Max – Rafael Alvarez
Eremit – Adam Leftwich (alt. Pavel Švingr)
Kilián – Michael Kubečka (alt. Dušan Růžička)
Samiel – Pavel Hejl (alt. Michal Maléř)

www.saldovo-divadlo.cz
*** 

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Pražský filharmonický sbor (Praha 14.2.2012)

[yasr_visitor_votes postid="13751" size="small"]

Vaše hodnocení - Weber: Čarostřelec (Liberec)

[yasr_visitor_votes postid="13753" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments